Nevím, jestli to znáš U sudu. Jestli jo, tak ti asi nemusim nic říkat. Jestli ne, těžko ti to popíšu. Nemám moc talent na popisování věcí. Ani na udržení nějaký stálý formy vypravování. Vždycky, když se snažím říct něco jednoduchýho, párkrát přitom někam odbočim, někdy si něco přimyslim, někdy něco zapomenu. Nechám se strhnout nějakým nápadem a za chvilku zjistim, že vyprávim úplně jinou historku.. Měl bych se tomu třeba zkusit nějak víc věnovat, ale to zase proč, žejo. Psaním se živit nebudu. Jestli někdy budu dělat něco jinýho, než sedět na zadku v kanclu a pomalu přibírat na váze, chtěl bych bejt muzikant. Jenže už tahle věta je špatně vytvořená. Když to někomu řekneš, každýmu se vybaví, jak stojíš na pódiu v roztrhanejch kalhotech a vytahanym triku, máš mastný vlasy... nebo třeba taky ne... každej má tu představu jinou...ale v něčem jsou ty představy stejný. Jsou úplně zcestný.

Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem mluvit o tom, co se mi stalo U sudu. Je to na rohu Lazarský a Vodičkovy. Vlastně je blbost řikat, že se to stalo tam, ale každopádně to tam začalo.

Bydlim v Praze už asi pátej rok, jinak jsem z Český Lípy. To je takový malý město na severu čech, nejakejch 50 000 lidí, náměstí, vobchoďáky, silnice, lidi. Docela se tam chlastá. A hulí. Ale to se mě tak úplně netýká, protože jsem vyrůstal v sice rozvedený, ale jinak fajn rodině, takovej slušnej zrzoun brejlatej. Každej si do mě rád drbnul, tak jsem moc kalit nechodil, spíš až tady v Praze. Někdy pořádáme s kámošema (mám říct s kámošema, nebo s kamarádama, nevim do jaký míry ten jazyk chci stylizovat, vlastně moc nechci. Ale znamená to bejt spisovnej, nebo nespisovnej? Nebo jak kdy? No teď abych začal novou větu, protože ten konec tý původní si sice ještě pamatovat můžeš, ale je to zbytečný. Kurva, jak já tu formu nesnášim. Kdybych nebyl tak zodpovědnej a srab, asi bych byl normálně anarchán, jenže mám pocit, že by to u mě nebyla ani tak politická orientace, jako spíš určitej druh lenosti. )

Někdy pořádáme s klukama akci, jenom sami, bez holek. Tudíž se víc chlastá. A hulí. Ale mě se to fakt zase až tak moc netýká. Protože vydržim strašně málo. Takže kdo je vždycky první na sračky, dělá vostudu, hučí do cizích lidí píčoviny? Jiřík. Jo. To jsem já. Tak takhle se mě to netýká.

Nojo. Někdy se to vymkne z rukou. Neříkej, že se ti to ještě nestalo. Sedíš za stolem a posloucháš nějakou debatu, chvilku stíháš, chvilku nestíháš. Kolem je kravál, relativně šero, protože ... protože seš dole U sudu. Jojo, ještě si pamatuješ, jak jste sem přišli těma chodbičkama, Honzik něco vypráví o vlnovejch dýlkách. Zavíráš oči. Zavírám oči. Malinko se kejvu ze strany na stranu. Ale to je v pohodě. Kolik jsem toho vypil? Dvě piva? Možná tři? Spíš tři, určitě jsem upíjel. A pak jsme si dali na Karláku malýho špíčka. Ale vydatnýho. No. A co? To se vlastně zatim ještě nijak zvlášť nevymklo z rukou. A bylo by dobrý, kdyby to tak zůstalo. Ježiš - minule. Pár zmatenejch vzpomínek. Většinou dost nepříjemnejch vzpomínek. Vstávám a jdu na záchod. Když jsem v hospodě, častokrát chodim na záchod i když nemusim úplně nutně. Člověk se za A projde, za B zkontroluje jak na tom je, za C znova se ujistí o tom, že existuje ještě ten okolní svět, i když je to zatim jenom mikrosvět hospody, vlastně navážeš spojení s realitou.

Vyšel jsem pár schodů k baru a pak ještě vejš...

"vem mi ještě jedno."

"a mě džus."

Jo, tohle je trochu nevýhoda toho vstávání a těch výprav na záchod.

"Jakej?"

"Jakej maj?"

Voláme na sebe s Jendou přes dva stoly.

"Prosimvás, jaký máte džusy?"

Hubená holka s černejma vlasama na mikádo, v bílým triku a s kroužkem v obočí ukázala na ceduli za sebou.

"Pomerančovej!"

"Tak pomerančovej."

Většinou chodim první domů. Ale někdy zůstávám a piju a pořád si pochvaluju, jak mi to nic nedělá. Dokud nejsem úplně na sračky, nezačnu balit servírku a nevyhoděj mě z hospody.

***

"Hele, mě je to blbý, ale já nevim, jestli už sem se tě ptal, jak se jmenuješ?"

"Naty."

Znělo to trochu jak nety.

"To je český méno?"

Zavrtěla hlavou, nandala na tácek piva a šla je roznýst. Hlava mi ujela někam do háje, trochu jsem přemejšlel, jak jsem na tom s prachama. Trochu jak jsem na tom celkově, přišlo mi, že to docela jde, cos vypil, čtyři piva, nebo pět, jednoho špeka, to neni tak zlý, můžeš si dát džus, nebo kolu, nebo pivo? Co? Vracela se, černý úzký gatě a takovej ten vychytanej nijak zvlášť velkej, nijak zvlášť malej zadek.

"Hele, prosimtě, ještě jedno pivo a zaplatim, jo?"

Opřela se o bar naproti mě. Koukala se mi do obličeje, dělilo nás, asi tak třicet centimetrů, nevim, možná míň, každopádně jsem hodně zřetelně viděl ty její oči. Možná šedozelená, spíš to vypadalo, jako že to neni úplně ustálený, že se jí mění podle fází měsíce, což, jak jsem později zjistil, byla pravda.

"Dej si kolu Jiří."

"Né, hele..."

"Naty."

"Já přece vim, dej mi ještě jedno."

Trošku mě zlobila artikulace ale to se mi stává v týhle fázi večera. Často.

"A s kym tady budu, když se naleješ?"

"No tak jo."

To řekla hezky, žejo. Na to, že mě vůbec neznala, že jsem se jenom tak připotácel k baru... ani si nepamatuju, že jsem se jí představoval. Otočila se, sáhla do lednice a vytáhla kolu. Otevřela ji a postavila přede mne. Levou rukou ještě vytáhla odněkud skleničku.

"Dej si kolu."

Pak začala točit další piva.

***

"Hele, Naty, a teď?"

Zavrtěla hlavou. Trochu se usmála, možná ušklíbla, někdy to u holky těžko poznáš.

"Ty seš strašnej, furt bys chlastal."

"Nenene."

"Ale jojo, podivej se jak vypadáš."

"To sou teda blbý fóry."

"Holka tě pustila, kapela v prdeli, ty tady sedíš a chlastáš. Všichni tví známí už spěj a ty si tady..."

"...dám panáka, hele, dej si se mnou a pak zaplatim."

Utírala zrovna skleničku.

"Ale já nechci abys zaplatil a šel domů. S kym si tady mám povídat?" máchla rukou do prostoru. Otočil jsem se. V rohu seděl takovej velkej hranatej chlap s blondýnkou a potichu se hádali, u stolku vedle nich nějakej mladej student pospával, před sebou poloprázdnou skleničku s bílým vínem, u fotbálku za mýma zádama nakopnutá partička, který už to ale moc nešlo a spíš povykovali.

"Spěcháš někam?"

"Ne."

"Tak vidíš. Hele, za hoďku končim, pak si dáme třeba panáka, ale ještě tady chvilku vydrž, jo?"

Úplně mě tim sestřelila.

"Tak jo."

***

Nalila vodku do dvou skleniček, postavila je na bar. Docela lampy. Pak si sedla z druhý strany, zase se opřela loktama a hlavu položila do dlaní. Měla krásný uzoučký zápěstí. Sáhl jsem po tý svý.

"Nazdraví."

Zůstala sedět. Dívala se na mě.

"Proč tak chlastáš koči?"

Dal jsem ruku se skleničkou zpátky.

"Nevim."

"Nic nevydržíš, neumíš chlastat, pokaždý si to ráno řikáš, když ti je blbě. Proč to děláš."

Bylo ticho.

U sudu bylo ticho.

Pokrčil jsem rameny.

"Nevim. Pokaždý si řikám, že nebudu. A pak si dám pivo. Každej si dá v hospodě pivo. Voda je hnusná, kola je drahá, džusy... pomerančovej nesnášim... nevim. A když se nezastavim a dám si druhý, tak už pak tu chuť mám. Vim, že mi bude blbě. Vim to. Nevim. Co chceš slyšet?"

Taky pokrčila ramenama.

" Asi to taky máš hustý." naklonila se ke mně a pohladila mě po tváři. Byl to pohyb, kterej začal rychle, jako když mě chce vyklepnout rychlej malej pohlavek, jak mi to někdy dělává z legrace táta, ale jakmile se její prsty dotkly mejch vlasů, celý se to zabrzdilo a trvalo to dlouho, snad pět vteřin, možná dýl, něžnej tlak. Bylo to strašně uklidňující. Bylo to chladivý, jako by jí od těch prstů táhlo jako z pootevřenejch dveří do sklepa. A taky se mi přitom postavilo péro. Přivřel jsem oči a nechal jsem to odeznít. Chvilku zas bylo ticho.

"Neni to tak zlý. Jenom prostě někdy ... ale nesnášim to. Nesnášim bejt vožralej, neužiju si to, vždycky na začátku jo, pak něco poseru, zaseknu se na nějakejch píčovinách...sorry..." zvedl jsem ruku, jako na omluvu, ale jenom se usmála, " ...na ňákejch depkách, končí to, že sem nešťastnej, zklamanej a poblitej."

Oba jsme se zasmáli.

Trochu jsem se zklidnil. Vždycky v tuhle dobu už bejvám docela rozjetej. Nebo úplně na sračky. Ta kola dělá svoje.Upila ze svýho panáka. Upil jsem víc. Pokyvovala trochu hlavou, ještě k tomu, co jsem jí říkal předtím. Měla takový docela nevýrazný bledý rty, a trochu hranatej obličej, ale nepůsobilo to třeba stroze, určitě znáš ty lidi, který vlastně nevypadaj úplně skvěle, ale jejich okolí je stejně považuje za krásný. Byla trošku...

Vodka je dobrý pití. Kdybych si moh vybrat alkohol, kterej budu navždycky pít v pekle nebo někde kde se navždycky pije, vybral bych si vodku. Ruskou. Stoličnaju. Nebo Absolutku, ta sice neni ruská, ale zase má fakt pěknou láhev. Kdybych si třeba moh vybrat, na co mě někdo pozve.

"Nevíš kolik je hodin?" zeptal jsem se jí.

"Spěcháš?"

"Nijak zvlášť. Jenom, aby nás tady nezavřeli."

Usmála se.

"Už se stalo."

Nenene. Žádnou prudkou reakci ze mě nedostane. Jenom si musim promyslet, jestli to něco znamená, nebo ne. Napila se vodky. Dopil jsem tu svoji.

"Naleješ nám ještě jednu?"

"Stoličnaju? Absolutku?"

"Stoličnaju. Nebo Absolutku z lahve."

Hodila do sebe zbytek panáka a obrátila se k polici. Vyndala z ní čirou lahev s modrým nápisem. "Vemem si ji na cestu." řekla, ze svý strany baru si vzala lehounkou bundu s takovym peřim kolem krku a už si ji oblíkala a už procházela kolem mě. Vzal jsem si rychle batoh, teda snažil jsem se vzít si rychle batoh a možná se mi to i docela povedlo, a vydal jsem se za ní. Když jsem opilej, nejde ani tak o to, že by se mi věci nevedly... spíš je nemám pod kontrolou, nevim jakým způsobem se mi daří je dělat. Ale to má možná hodně lidí, žejo. Nevědí, jak se dostali do postele, nevědí, jak tam dostali toho druhýho a kdo to je:) no já nevim. Forma je zbytečná. Nebo není zbytečná? Když člověk něco vypráví, nebo něco dělá, jediný hledisko, podle kterýho ho lze objektivně posuzovat je... no asi to jestli to ještě někoho jinýho zajímá. Případně, jak velká je skupina lidí, který to zajímá. Taky možná, jestli je to upřímný. Jenže zas, co je komu do mě. Co je komu do toho, jestli jsem upřímnej nebo ne, to je ... hele... zajímá tě to vůbec?

Dohnal jsem ji v jednom z těch úzkejch tunýlků.

"Hele.... tohle mi nedělej." Byl jsem zadejchanej, "ztratil bych se tady."

Jenom kejvla, ani se po mě neotočila. "To by ses tady teda ztratil."

A místo, aby zamířila po schodech nahoru, zatočila do takovýho malýho výklenku pod nima a pokračovali jsme další chodbičkou. Teda chodbou spíš. Sice úzkou, ale dlouhou. Byla osvětlená lampama v pravidelnejch (a docela velkejch) rozestupech a ty lampy se daleko před náma slejvaly do neurčitý záře. Moc to u sudu neznám, ale měl jsem pocit, že tudy jsem skoro určitě nikdy předtim nešel. Že tady to neznám vůbec. Ale jak ve mě začínala pomalu pracovat ta vodka, měl jsem čím dál větší chuť na dobrodružství.

Cesta se svažovala dolů a myslim, že už tehdy mi bylo jasný, že jsme někde pod Vodičkovkou a pokračujem pořád dolů.

"Naty?"

"No?" pořád se neotáčela.

"Kam dem?"

Když se zastavila, málem jsem do ní vrazil.

"Koči..." protáhla "nebuď zvědavej." Podala mi láhev a pokračovala v chůzi.

Voněla jako nějaká vodní rostlina. Nebo tak jak si představuju, že voní vodní rostliny, byla to chladná svěží vůně.

Napil jsem se zhluboka.

Za chvilku se zase zastavila. Před takovýma dveřma. Podívala se po mně. Podal jsem jí láhev, ale jenom zavrtěla hlavou. Byla vážná.

"Hele..." povzdechla si "já vůbec nevim, jestli to je, nebo neni dobrej nápad, jenže..." štíhlýma prstama si zajela do vlasů, zavřela oči. "... když tě tady nechám, stejně skončíš akorát... tak, že budeš za panáka vyprávět vymyšlený historky, dokud se neuchlastáš."

Nadechla se. "Poď."

Chytla mě za ruku, druhou otevřela dveře a vešli jsme dovnitř.

Otevřel jsem oči a skrz skleněnej strop jsem koukal na tmavý nebe, na kterým zářily hvězdy. Nikdy jsem nebyl expert na poznávání souhvězdí, ale nad sebou jsem neviděl ani jedno, který bych alespoň vzdáleně poznával, což samosebou nemuselo vůbec nic znamenat. Bylo mi teplo i zima... normální kocovina, ale černej satén mě chladivě objímal a to nebe se vůbec nehejbalo a bylo ticho. A to bylo dobrý. Ležel jsem s otevřenýma očima a nehejbal se (stejně, jako to nebe} a jenom jsem tak přemejšlel, nechal jsem myšlenky volně proplouvat, obrazy z tohohle novýho světa, měl jsem čas, nikam jsem nespěchal. Tady Dole, má člověk strašně moc času. Nikdo tady nespěchá. Není kam spěchat. Naopak. Všichni se snaží nějak zabít nudu, která je provází od jejich narození až do tý doby než umřou. Tady Dole jsou vděčný za cokoli.

"Chceš něco k pití?"

Asi jsem neřekl, že Naty má hlubokej hlas. Naty má krásnej hlubokej hlas, ne úplně strašně, spíš takovej lehce nakřáplej a níž posazenej, ale když Naty promluví, okenní tabulky se chvějou.

"Vodu."

Pořád jsem zíral do stropu. V Natyině ložnici bylo ticho. Teď jen cinklo hrdlo karafy o okraj sklenice a zašustil její župan, jak po dřevěný podlaze přešla ke mně. Postel se zhoupla a Naty se objevila v mým zorným poli. Nadzved jsem se na loktech. Podávala mi vysokou sklenici plnou chladný vody, která jiskřila, jak do ní svítily hvězdy a chladný luminiscenční světlo místnosti. Komfort. Tady Dole měli všechno komfortní. Všechno trochu sterilní...no... hodně sterilní, nikde žádná špína, všechno... čistý, těžko si to představíš, ale hlavně všechno úplně maximálně pohodlný, vychytaný a chladný. I Naty byla chladná. Byl to chlad saténu, byl to chlad tůně v hluboko v jeskyni. Ale bylo to příjemný. Nikdy předtím jsem nic takovýho neviděl.

Napil jsem se a voda mi klouzala do krku a chladila, cítil jsem jak naráží na stěny rozpálený vodkou ze včerejška, jak je obaluje stříbrným filmem, jasně jsem vnímal, jak mi naplňuje žaludek. Nikdy předtím jsem si tyhle věci neuvědomoval.

Naty mě pozorovala a lehounce se usmívala.

"Ještě." podal jsem jí prázdnou sklenici.

"Takhle se to řiká?" zasmála se, vstala z postele a došla k chladícímu boxu pro karafu. Pozoroval jsem ji, jak nalévá vodu a pak jsem sebou plácl zase zpátky na záda. Za chvilku mi vtiskla do ruky sklenici. Vodu jsem cítil i přes silné skleněné stěny.Tančila uvnitř.

Vůbec, tady Dole věci žily trochu jinak, než nahoře. Nahoře prostě byly. Tady dole se nějak chovaly. Všechno. I ten satén nebyl jenom kus příjemnýho hadru, ale nějaká zvláštní živočišná, možná rostlinná ale určitě dýchající forma, stejně jako sklenice. Nebo voda.

"Neměl bys pomalu vstávat."

"Ještě je tma."

Znova jsem se napil a zase mne to naplnilo uspokojením. Naty se zasmála. Dole je tma pořád. Nemají slunce. Ani měsíc. Mají akorát hvězdy strašně daleko. Nebo možná to sou díry mezi kamenama nahoře. Díry, kterýma prosvítá světlo.

"Jsou to hvězdy, nebo jenom díry shora, kterýma prosvítá světlo."

"Hvězdy."

"Hm. Jak se jmenuje tamhleta největší."

Naty se natáhla vedle mě a podívala se za mým prstem. Cítil jsem jak pokrčila rameny.

"Nevim. Možná se nijak nejmenuje. Možná to jsou fakt jenom díry shora."

Chvíli jsme jenom tak leželi.

"Jsi rád, že jsem tě sem vzala?"

"Jo." vydechl. Jsem.

"A vstaneš teda?"

"Ty seš tak aktivní." zvedl jsem se pomalu zase na lokty, zývnul jsem a pak se protáhl. Zvedla se se mnou a pozorovala mne. Pořád si mě vlastně prohlížela.

"A to počkej, jak budou koukat ve městě." pokývala hlavou.

"Hm. Je na mně hodně vidět, že nejsem odsud?"

Začala se nahlas smát, zaklonila maličko hlavu.

"Nejvíc."

Oblíkl jsem se. Ona seděla na posteli v černým saténovým županu a pořád se ještě smála, já měl na sobě opraný džíny, bílý triko a přes to akorát lehounkou bundu. Už na tý zemi, jak se to oblečení válelo vedle postele, vypadalo divně, ale jak jsem tak stál v její ložnici, musel jsem vypadat jako úplnej exot. Kdykoli se na mě podívala, zacukaly jí koutky nahoru.

"Ale neboj, tady maj cizince docela rádi."Odstavec druhy... s plno textu, tu je... Odstavec druhy... s plno textu, tu je... Odstavec druhy... s plno textu, tu je...

Ozvala se hudba. Nevšim jsem si, že by se Naty nějak pohnula nebo něco udělala, ale po včerejší procházce ulicema jsem se moc nedivil. Zvláštní hudba. Divný zvuky, žádná písnička, spíš taková koláž pomalejch rytmů, nějaký housle, nevim. Naty se zvedla a šla k jedný ze skříní, který byly zabudovaný do půlkruhu kolem dvoukřídlejch dveří. Zády ke mně shodila župan, nechala ho ležet na zemi, ze skříně si vyndala nějaký černý hadry a začala se oblíkat. Byla bledá, bílá, ale myslim, že bez toho slunce jsou tady všichni takhle bílý. A byla hezká. Vůbec se nestyděla. Nebyl to nedostatek studu ale úplná absence něčeho takovýho. Protáhla se. V kloubech jí zapraskalo.

"Chceš pučit něco na sebe? Venku je chladno."

Pokrčil jsem ramenama. To je vůbec jedno z mých oblíbených gest. Myslim, že ho používám asi nejvíc ze všech gest, který používám. Ale kdyby se mě na to někdo zeptal, asi bych akorát pokrčil ramenama, protože co je komu do toho.

Naty sáhla do skříně vedle a po naleštěný podlaze mi poslala takovej dlouhej tmavej kabát s kapucí.

"Tady."

"Dík."

Neptal jsem si jí, co dělá v její ložnici pánskej kabát, je to ostatně její věc. Na nic jsme se jeden druhýho neptali. Nebo...skoro na nic. Včera jsem se vyptával hodně. A ona hodně povídala. Ale to jsme byli opilí. Teď zrovna jsem nepotřeboval nic vědět. Jenom... možná...

"Hele, nemělas ještě nahoře šedivý oči?"

Přistoupila ke mně. Teď byly jasně zelený.

"Měla. To se mění podle fází měsíce."

"A neříkalas včera, že měsíc tady...?"

"Měsíce nahoře."

"Aha."

Jak stála blízko, napadlo mě, že bych ji mohl obejmout, ale najednou už nestála tak blízko, najednou už stála u dveří, který se před náma potichoučku otevřely.

Vyšli jsme z ložnice a pokračovali halou. Pod nohama černobílý dlaždice, nad hlavou skleněnej strop a studený hvězdy, hudba, která začala hrát v ložnici nás teď provázela celým domem a nesla se prostorem, teď v ní zněl nějaký motiv na zvonkohru, když jsem se podíval po Naty, pohybovala maličko rty, jako by si zpívala ssebou.

Naproti nám bylo obrovské okno, které vlastně pokrývalo celou stěnu haly. Bylo rozdělené na několik částí, celá architektura mi trošku připomínala nějakou secesní nádražní budovu. Trochu technosecesní, pravda. Ornamenty chyběly a nebo se zredukovaly do základních geometrických tvarů, všechno bylo hladký a matně se lesklo nocí.

Došli jsme až k oknu. Pod náma leželo Město. Hluboko pod náma. Naty patřilo nejvyšší patro jedný z nejvyšších budov. Já vim, že dvakrát za sebou používat jedno slovo je buranský, ale co...nevadí ne?

Pod náma ležely široký ulice a v nich spousty lidí, maličkých z týhle výšky. Maličkejch. Do černý oblohy se zabodávaly tlustý kužele světlometů (trošku to vypadalo jako v logu 20th century fox) a další baráky, který byly podobně štíhlý a vyhnaný do vejšky, jako ten náš. Mezi domama zářily do noci modrý obdélníky bazénů a žíly říčních koryt, přes který vedly stovky mostů. Město. A za městem ležela namodralá pláň, mrtvá, do hloubky zmrzlá poušť. Tady Dole byl mráz. Tady Dole byla věčná zima. Jedinej ostrůvek tepla a života bylo město vybudovaný před nějakýma třema tisícema let kolem horkejch pramenů. Kdo ho postavil a jak se sem seshora dostal, to Naty nevěděla. Nezajímalo ji to. Říkala, že to možná nikdo neví, protože to nikoho nezajímá. Všichni se chtěj bavit. Zatahala mě za ruku.

"Pěknej pohled, žejo?"

Nechal jsem se vést. Napravo od nás byl výtah. Nastoupili jsme a podlaha se nám propadla pod nohama, během třiceti vteřin jsme byli o nějakých dvěstě pater níž. Když jsme včera jeli nahoru, málem jsem se poblil. Dneska jsem jenom přivřel oči a nadechl se zhluboka nosem. Ta zvláštní hudba zněla i v kabině zdviže a jak jsem zjistil, když jsme vyšli před dům, i na ulicích.

***

Město bylo ohromující. Štíhlý věže domů se ztrácely nahoře ve tmě a chvěly se ve slabým oparu, kterej se nad městem vznášel. Ulice, byly z nějakýho tmavýho, hladkýho kamene a mezi nima a pod nima proudila voda, zespoda prozářená světlama. Ve vzduchu, kterej voněl nějakou kytkou se převalovala pára a hudba se odrážela od zdí budov a vzdalovala se a vracela, jak jsme procházeli hlavní třídou. Víš, když říkám ohromující... to je fráze, že jo. Že to bylo ohromující jednak zní blbě a jednak to vůbec nevystihuje skutečnost. Chápeš? Bylo to fakt velký, vážně strašně obrovský, monumentální, černý, matně se to lesklo a odráželo světla. Trošku, jako by pořád jemně pršelo. A trošku ne. To člověk musí vidět, takovou věc. Před náma se táhla hlavní třída, která začínala na jednom konci u schodiště domu, v kterým měla..., v kterým jsme měli s Naty byt. Na druhým konci, asi tak kilák, možná dva ta cesta vybíhala ... no...třeba dvěstě metrů do pouště a tam končila. Kolem města nebyly žádný hradby, nic takovýho. Nic takovýho... jsem neviděl...

nikdy předtím.

Šli jsme. Ulice byla široká a několikrát se zavlnila, jak přecházela přes říční koryta.

"Tady jsou všichni bohatý?"

Naty jenom kývla.

"Co budem dělat."

Naty jenom pokrčila ramenama.

Šli jsme.

Kolem nás chodili ostatní. Všichni bleďounký, všichni černovlasý, všichni v teplým tmavým oblečení. Všiml jsem si, že se procházej jenom osamocený. Maximálně ve dvojicích. Jenže to se asi nedá říct maximálně, když jsme byli široko daleko jediná dvojice my. Ostatních bylo hodně. Ale nehoufovali se, každej se držel jakoby stranou, jako kdyby měl kolem sebe bublinu o průměru dva metry, do který si nikoho nepouštěl. Bylo to tak... tak zřejmý.

"Hele, Naty...vy ...tady Dole..." nevěděl jsem jak se zeptat.

"Každej si tady jede svoje věci." jako vždycky přesně věděla na co myslim. "Každej se zabejvá hlavně sám sebou. Komunikace s ostatníma je trochu problém místních lidí, ale tady to nikomu nepřijde. Tady to tak bylo vždycky."

"A ty?"

"Já?" chvilku přemýšlela "no, mám ráda společnost. Mám ráda lidi shora. Hodně času trávim nahoře... ale zezačátku mi to přišlo taky divný. Každej se ti hned hrne k tělu, každej by tě objímal, každej si chce povídat, nebo si na tebe šáhnout, nebo tě dostat do postele."

Usmál jsem se pro sebe. Stejně to věděla.

"Ale časem si zvykneš. Časem ti to přijde příjemný, ta pozornost. Ten zájem, aktivita. A pak ti zas dělá problémy bejt sám."

"Napadlo mě, jak často třeba pracuješ U sudu?"

"Kde?"

"To místo, kde jsme se potkali."

"Když chci."

"Jak je to možný?"

"Prostě přijdu a řeknu že dneska. Člověk, kterej mi to nahoře zařizuje, z toho má stejně víc než já. Myslim, že platim dobře."

"Ve zlatě?" usmál jsem se.

Naty zavrtěla hlavou a usmála se taky, ale takovým způsobem, že mi zatrnulo a ucítil jsem, jak se uvnitř mý hlavy něco děje a jen tak tak jsem potlačil hnutí nesouhlasu a zloby, který mě vedlo k tomu bejt zlej a sprostej a kterýmu jsem se snažil celej život vyhnout. Pokud to šlo. A Naty samozřejmě věděla, co se stalo a stiskla mi ruku, za kterou mne pořád ještě držela. Na chvilku jsem zavřel oči a hned to bylo pryč.

"Vždycky mu s sebou přinesu nějaký věci odsud. Jednak s nima kšeftuje mezi lidma, který takový věci sbíraj, jednak je sbírá sám."

Hudba mezi domy během naší rozmluvy přešla do forte, který bylo plný dunivejch bicích a teď už se jenom zklidňovala v pomalých vlnách.

"Co to je za muziku?"

"Jmenuje se to Naty, a napsal to nějakej chlap co už dávno umřel, možná jeden z těch, co sem přišli shora."

"To se jmenuje podle tebe?"

Podívala se na mě s despektem. Člověk vždycky plácne nějakou pitomost, kterou tak napůl myslí vážně a napůl z legrace a napůl neví, občas to zní dobře, ale občas to zní hloupě. Jako třeba teď. "Naopak"

"Divný. To vaši měli tak rádi toho chlapa co už dávno umřel, že tě pojmenovali podle tý písničky?"

Zvrátila hlavu dozadu a z pusy jí vyšlo takový zakvílení krátký.

"Je toho ještě strašně moc, co nevíš, koči."

Vlny zuku se uklidnily. Skladba skončila a v pomalých ozvěnách ještě chvilku zněla mezi věžemi. Pak začala hrát znova.

***

"Tak, zaprvý. Žádný naši." vrátila se k tématu o něco později, když jsme stáli mezi dvěma sloupy na konci města a koukali do pouště. Jak bylo město majestátní, krásný a já nevim, třeba inspirativní, tak byla poušť mrtvá. Nebyla ani hezká, jako Sahara na obrázkách z prospektů cestovek, ani strašidelná. Jenom, mrtvá. Desítky kilometrů, modrýho prachu a malejch oblázků. A tmy. Město za náma zářilo. Nějakýma odrazama, nebo čim, se to přeneslo i na kus pouště kolem, ale jinak byla všude Dole tma. Jenom hvězdy nahoře.

"Tady to funguje jinak než u vás."pokračovala. "Nepamatuju si nikoho, kdo by se mnou byl nějak pokrevně spřízněnej. Dokud jsem se nedostala nahoru, ani mě nenapadlo o tom přemejšlet. Nikdo to tu neřeší. Nikdo se tu moc minulostí nezabejvá. Prostě seš to, co si pamatuješ, že seš. Od kolika si pamatuješ sebe?"

Zíral jsem do nekonečný temnoty pouště.

"Jaká je tvoje první vzpomínka na chvíli, kdy sis uvědomil, že seš?"

Chápeš? Na takový věci se mě ptala. Vůbec mě nenapadlo takhle to brát, nebo jsem si na nic takovýho nepamatoval. Ale zkusil jsem si vzpomenout. A šlo to.

"Já nevim, asi v šesti letech u mámy v práci na schodech, přemejšlel jsem nějak o tom, že vlastně přemejšlim o tom, že jsem. A řikal jsem si, že si to zkusim zapamatovat a..."

"Právě." přerušila mě "Právě tohle tady nikdo nedělá. Aspoň ne vědomě. Každej si samozřejmě uchovává nějaký vzpomínky, který jsou pro něj důležitý, ale nikdo si to už nespojuje s žádnejma emocema. Když jsem byla ve škole, vybavuju si, že jedna holka spadla z hrazdy a zabila se. Ještě půl hodiny předtím jsme se vedle sebe oblíkaly a pomáhaly si do šatů. Byly jsme ve skupině čtyři a ve škole přeci jenom do nějakýho kontaktu přijdeš. Už jenom kvůli tomu, že jsme byly vlastně soupeři. A ona byla takový trdlo. Myslim, že mi z nich byla nejsympatičtější. A prostě spadla a rozsekala se na hadry. U vás by to byla tragédie. Tady se nic nedělo, akorát ji pak museli uklízet z ulice. A od tý doby až do dneška jsem si na ni nevzpomněla. Není proč. Chápeš to trochu." Pokrčil jsem rameny.

"A co teda... kdo vás vychovává?"

"Ve škole."

"A kdo vás rodí?"

"Nevim? Možná Holiči..." zasmála se tomu sama, " ale spíš nás nerodí nikdo, spíš nás nějak ..." nevěděla jak dál, mávla rukou.

"Jaký holiči?"

"Tak se říká těm, co to tady maj na starost. Jenom oni se možná zabejvaj tím, co bylo dřív, ale zase jenom takovejma věcma, který jsou důležitý. Věcma, který je potřeba dodržovat, abysme tady mohli zůstat. Slavnosti, představení, tyhle věci."

Přitáhl jsem si kabát ke krku. Z pouště dejchal chlad.

"No... máte to tady jiný." vydechl jsem obláček páry. Rozpustil se v tenounkých nitkách před mým obličejem.

Kývla hlavou. Ještě chvilku jsme koukali do pouště. Pak jsme se vrátili zpátky k Naty.

Seděli jsme na naleštěný podlaze.

Byli jsme potichu.

Každýmu nám bylo strochu smutno, každýmu z jeho soukromejch důvodů. Lehký tmavěmodrý závěsy se vlnily v nepatrným vánku, kterej procházel místností a ochlazoval naše rozpálený čela jako proud ledový vody. Hluboko dole žilo město. Bylo ticho.

Slavnosti se konaly jednou za rok. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, rok byl Dole stejně dlouhý jako nahoře, nebo spíš, tady se prostě přizpůsobili fungujícímu systému kalendáře shora. Na nějakém astronomickém podložení tu nikdo netrval. Jeden z mála důvodů, proč se tu čas vůbec nějak měřil, byly právě Slavnosti.

Naty mi slibovala, že to bude výjimečná podívaná, ale znáš to, člověk se radši dopředu moc netěší... a navíc... a to je dobrý... Dole byly všechny věci daleko lepší, než jak si je člověk předem představoval. Už jsem se o tom asi zmiňoval, ale bejt tady bylo trochu, jako bejt v kouzelným světě, kde každá, i ta nejnepatrnější věc, nebo událost, získává nový, neobyčejný vlastnosti.

Ale Slavnosti? To bylo ještě něco extra.

***

Stál jsem na terase na vrcholku naší věže. Skrz skleněnou podlahu jsem mohl sledovat naši ložnici, ale to mě ani nenapadlo. Hlídal jsem oblohu.

Zatím byl klid. Světlomety ozařovaly oblohu a líně přejížděly sem a tam. Když přeťaly nějaký z mlžných cárů, ten se celý rozsvítil a ozářil prostor kolem sebe. Droboučký kapičky vody pak zpřelámaly rozptýlený paprsky a na některých místech vykvetly v temný modři květy barevnýho spektra.

Kdybych se naklonil dolů (což jsem později s lehkým mrazením v zádech zkusil a pak znovu a znovu a znovu) mohl bych vidět mrňavý postavičky, jak stojej a koukaj nahoru a sledujou celý to divadlo zespoda, izolovaný ve svejch bublinách samoty. Na střechách některých budov kolem postávaly hloučky v tmavých šatech a od nich vlály větrnou nocí dlouhé bílé šály, které se kroutily desítky pater nad zemí a objevovaly se a mizely v šípech světel. Město čekalo. Já jsem čekal taky.

Droboučká vlhkost se mi srážela na brejlích a občas jsem si je musel setřít, ale nahoře se mi po prvním přetření už prakticky neodmlžej. Tady to nebyl problém. Zaslíbená země. Ozvala se hudba. Zpěv o Naty.

První pomalá vlna se rozletěla směrem z pouště. Jako vítr, se mi přehnala nad hlavou, zcuchala mi vlasy a zmizela v ozvěnách někde za mnou. Pak nastoupily pomalý bubny z ulic a třesk rozbíjenýho skla vysoko z hvězd. Přikrčil jsem se při tom nárazu, přestože jsem věděl, že přijde. Nahoře by to nikdo nenazvučil. A nebo by to bylo nějak složitý. Tady ten zvuk prostě byl, všude.

Světelný sloupy se pomalu srovnaly, přestaly se hýbat a zkameněly ve svislý poloze. Teď jako by podepíraly čerň nad mojí hlavou. Tvořily půlkruh který obepínal celý město. Majestátní. Objevily se takový zčeřený zvuky a nad bicíma a sklem novej, trochu lehčí rytmus. Chvilinka oddychu. Představ si, jak stojíš strašně vysoko nad městem, z kterýho trčej bílý...no jak jinak to říct, normálně, bílý sloupy, který jako by pulsovaly shodně s hudbou, mezi nima se ve větru vlněj bílý hedvábný hadi a kolem tebe a v tobě zní cizí hudba, hodně nahlas, ale ne tak, aby to bylo nepříjemný. Představ si to.

A pak se ozvala první fanfára. Motiv, kterej se v Naty několikrát opakuje a hned na začátku zazní třikrát.

A při každým zaznění se v záři světlometu objevila jedna. Tady se jim říkalo Můzy. Holka v dlouhým vlajícím kostýmu na maličký hrazdě, vysoko nad městem. Nohy rozkročený, rukama se všechny držely závěsných lan. Věděl jsem, že někde nad nima ve tmě jsou balóny naplněný heliem, ale to vědomí mi nemohlo zkazit dojem z obrazu, kterej jsem měl možnost sledovat. Tři holky, z jejichž ramen vlály černý třásně, mocný, vzdouvající se křídla. Trojice osamělých bytostí vysoko, vysoko jak ptáci, jak hvězdy, soustředěný, nohy napjatý, připravený.

Nastoupil novej rytmus a pomalý mručeni didgeridoo, který se tříštilo a vracelo mezi domama. Hrazdy se pohnuly, nad městem přeletělo několik poryvů větru a tanečnice vyrazily na svou pouť nad městem.

Pomaloučku se vedle sebe posouvaly nad hlavní třídou. Některé světlomety si je našly a přidávaly se k nim, některé sloupy světla ale zůstaly netečné, takže trojice s vlajícími křídly se pohybovala katedrálou černi a jasu. Pohyb a klid.

Naty byla ta vlevo. Přesto, že si všechny tři byly hodně podobný... poznal jsem ji hnedka. Těžko říct, podle čeho. Ještě byly docela daleko a obličeje měly mírně sklopený.

Z výšky, která byla pod ní se mi točila hlava, každý závan vzduchu cuknul lehoučce s její hrazdou.

Přidaly se pomalé rázy smyčců. Krok za krokem. Můzy zvedly postupně hlavy. Blížily se pomaloučku směrem ke mně.

Pak ta, co byla ve prostřed, začala zpívat.

Hudbu Zpěvu o Naty jsem znal. Každý den zněla městem několikrát, ale vždycky to byla jen instrumentální část. Zvuk toho zpěvu mi teď rozklepal kolena a rozvibroval vnitřnosti, ozýval se jen v mé hlavě a hned zas všude kolem. Vysoká, klenutá melodie, která s přehledem překrývala všechny rytmické změny a ozdobné finesy podkladu, když někdo brečel při poslouchání hudby, přišlo mi to vždycky jako hysterie, ale teď mi po tvářích tekly slzy. A nedalo se s tim nic dělat. Na nějaký přemýšlení kolem nebyl čas, nebylo místo, všechno vyplňoval ten jeden stříbrnej hlas. Jako struna, která pulsuje uvnitř mozku a rozsekává ho na maličký kousky, jestli si to umíš představit a jestli si umíš představit, že taková věc může bejt příjemná. Strašně příjemná. Celý představení sledovaly tisíce lidí, ale tenhle zážitek byl tak silnej, že každej ho mohl vnímal individuálně, jako by se celý tohle divadlo odehrávalo jen pro něj. A já se zakloněnou hlavou stál na nejvyšší ze všech střech, vítr mi cuchal vlasy a v hlavě se mi pomalu líhnul ten nápěv, ústřední melodie, jejíž nástup se nezadržitelně blížil. A sotva jsem na to pomyslel, už byl tady a rozburácel se všude kolem a Naty i ta druhá Můza se přidaly, Natyin hlubokej hlas rozdrnčel všechny okna a skleněný plochy a myslím, že celý město zpívalo, i já zpíval a hvězdy explodovaly v barevnejch záblescích a padaly ve zlatý smršti dolů, země se třásla a pak už nevím nic.

***

V hale, odkud se vcházelo do Natyiných pokojů se konal večírek. Seděl jsem v hlubokým měkkým křesle a pil ovocnou šťávu s absolutkou, co nám zůstala shora. Ve velký místnosti bylo ještě asi dalších padesát lidí, podle toho, co jsem mohl posoudit, to byli ti nejváženější občané města a Natyiny kolegyně ze školy, všechny si navzájem neuvěřitelně podobný. Poprvý jsem viděl místní rodáky (teda hlavně rodačky) v jiných barvách než v černý nebo šedý. Kostýmy Můz byly laděný do červena, některý tmavě modrý. Pak tu byly nějaký starší dámy v tmavě zelenejch šatech, napadlo mne, jestli to třeba nejsou nějaký vychovatelky, měly takovej přísnej a tvrdej výraz. Nevadí, že mluvim chvilkama vyprávim spisovně a chvilku ne? Ok.

Naty tu ještě nebyla, ani její dvě společnice. Čekal jsem.

Poprvé jsem tu taky viděl, že si někdo s někým povídá. U stolů s jídlem tu postávaly malé hloučky a o něčem se potichu bavily. Podle výrazů a gest, která byla prudší, než tu bývá zvykem, se asi domlouvali o průběhu slavností. A taky jsem si všiml, že se po mně dívají. Zezačátku mi to bylo trochu nepříjemný, ale ty pohledy nebyly zlý a hlavně už to trvalo aspoň dvě hodiny a mě se nikam nechtělo odcházet. Tak jsem se potichu přiopíjel a koukal po holkách v tmavěrudejch šatech s nahýma ramenama. Když jsem se s nějakou setkal pohledem, usmál jsem se a mile mě překvapilo, že ona většinou taky. Jenom byly takový ostýchavý, možná rezervovaný a tak z toho žádnej rozhovor nekoukal.

Ozval se šum zdviže a za chvilku do místnosti vešla Naty se svými kolegyněmi. Rozhlížela se a já vstal a spěchal jsem jí naproti. Byla to úplně jiná holka, po tom, co jsem viděl na střeše. Bál jsem se jí dotknout, bál jsem se jí oslovit. Rozhodil jsem rukama ve snaze vyjádřit to. Přistoupila ke mně a lehounce mě políbila na ústa.

Ucítil jsem na rtech mravenčení statický elektřiny, a hned to bylo pryč, když jsem otevřel oči, všichni kolem tleskali, Naty i ostatní dvě se ukláněly a už se blížili ostatní a podávali jí ruce. No, nebylo to... úplně podávání rukou. Můzy vždycky zvedly pravou dlaň, ostatní levou, dotkli se napřed špičkami prstů a pak i lehounce plochami dlaně, ale to už jen na chviličku. Vůbec se najednou hodně dotýkali, třeba na tváři, nebo ve vlasech a myslím, že to bylo jiný, než podávání si rukou nahoře, myslím, že jak se celou dobu všichni drželi od sebe, ty dotyky teď byly o to intenzivnější. I na tvářích těch lidí bylo vidět, že je to trochu jiný druh zážitku, většinou jim to trošku přivřelo oči a celí se trochu jako...zachvěli myslím. To je asi to správný slovo. Možná ne. Nevim. Místností se rozlíhal šum hlasů a stoupal nahoru ke stropu.

Celá společnost se pak přesunula ke stolu, v jehož čele zasedly všechny tři Můzy, po obou stranách různí lidé, a zdálo se, že ten zasedací pořádek je neměnný už řadu let. Druhé čelo se třemi židlemi zůstalo prázdné. Chvilku jsem přemýšlel, že bych si tam třeba sednul, ale když jsem o tom trochu přemýšlel, uvědomil jsem si, že tak to asi myšlený není a vrátil jsem se zpátky do svého křesla. Několik hubených chlapíků začalo roznášet jídla, napřed těm u stolu a pak i na různé stolky kolem, případně do ruky tomu, kdo na ně kývnul. Neměl jsem hlad. Byl jsem rád, že v žaludku cítím sladkokyselou chuť ovocnýho džusu a že se mi po těle, ještě rozechvělým po sledování představení, šíří teplo alkoholu. Sledoval jsem, jak všichni jedí, nebo si dál povídají a nechal se kolébat pocitem, že jsem v bezpečí. Že po čtyřiadvaceti letech života konečně někam patřím, někam zapadám, že jsem si to pravděpodobně zasloužil, že o mně všichni vědí, že není potřeba mě představovat. Ani s nikým mluvit. Že můžu bejt v klidu a bez výčitek svědomý to co jsem. Že můžu jenom tak koukat. A vnímat jak mě podlaha chladí do bosých nohou. Zavřel jsem oči.

***

Probralo mne ticho. Pootevřel jsem oči. Vždycky je lepší ještě chvilku dělat, že spíš, i když už nespíš, čistě jenom proto, aby člověk zjistil, jaká je situace. Díval jsem se na tři páry černejch bot se silnou podrážkou. Pohledem jsem stoupal přes černý kalhoty až k pasu a vejš. Pod černým sakem, stříbrná košile, černá, uzounká kravata a nad ní tři stejný ksichty. Hubený, úzký obličeje, široký, krutý ústa, nakrátko ostříhaný vlasy... všichni tři byli podobný jednomu zpěvákovi, ale ani tehdy, ani teď bych si nevzpomněl, jak se jmenuje. Myslim, že jsem si na to už od tý doby vzpomněl. Ale zase jsem to zapomněl. Takže teď nevim jak ti je blíž popsat. Ale někdy se mi zdá, že některýho z nich potkávám. Vždycky se ale ztratím mezi lidma dřív, než si mě všimne. A třeba se mi to jenom zdá. Z chlastu.

Prohlíželi si mě. Důkladně. Otevřel jsem oči, stejně věděli, že se na ně dívám. Myslím, že tihle tady dole prostě věděli co si myslíš, věděli, kdy spíš, a kdy to jenom markýruješ. Moje malá hra je ani nevyvedla z míry. Nejspíš taky věděli, že to tak dělám vždycky.

Zvedl jsem se z křesla a podvědomě se narovnal a přestal se hrbit. Pořád si mě prohlíželi. Já si prohlížel je. Taky jsem se rozhlíd po místnosti. Všichni seděli nebo stáli a koukali se jinam. Ti u stolu bez hlesu jedli, ostatní popíjeli svoje drinky a koukali z okna dolů na město. Kouknul jsem po Naty. Rychle sklonila hlavu, možná jsem si to spíš přál, než že by se to skutečně stalo. Možná ji měla skloněnou už předtím.

Obrátil jsem svoji pozornost zpátky k Holičům. Myslel jsem si, že to jsou oni a jak se později ukázalo...

Uklonili se malinko. Taky jsem kývnul hlavou. Pak mě ti dva, co stáli po straně chytili mezi sebe, ten první šel před náma, a vedli mě k výtahu.

Možná ti přijde divný, že jsem se nebránil, nebo něco. Jenže já nevěděl, co se chystají podniknout a kdybych to věděl, mám pocit, že by to proběhlo stejně.

Jednak jsem byl z celýho pobytu tady, vůbec z celý existence toho tady Dole pořád trochu... vyvedenej z míry. Vlastně to bylo jako nějakej sen, mělo to všechny atributy snění, reálný byly jen ty pocity, ty vjemy, ty byly naprosto živý. Ta snovost celý situace ale sváděla k tomu, nechat se vést, nechat se unášet.

Za druhý... nebylo by mi to nic platný, kdybych se bránil. A bylo by to trapný, před všema těma lidma, dělat nějakej kravál, když se očividně nechtěli účastnit. Nenávidim, když je nějaká situace vyhrocená, nebo trapná. Prostě to nemám rád.

Vešli jsme do výtahu. Znova se podlaha propadla, vzpomínám si, že mě napadlo: Tak třeba je to naposled. A v zápětí: Ale třeba ne. A už jsme byli dole a vycházeli na ulici.

Před vchodem stál kůň. Byl to velikej kůň. Šedivej, silnej a starej. Boky se mu zvedaly mohutnýma nádechama a v chladným vzduchu z něj stoupala pára. Bylo to první zvíře, který jsem tady viděl. Kolem krku měl ten kůň nějakej postroj. Řiká se tomu postroj? No, to je jedno, takový řemeny. Od nich vedlo lano. Na jeho konci byla smyčka. Došel jsem k ní očima. Ležela na černý dlažbě u mejch nohou. Jeden z Holičů ji zvedl, dal mi ji kolem krku a lehce utáhl. Druhej přešel ty tři metry k velikýmu zadku zvířete, plácl ho dlaní se štíhlými prsty. Obrys tý dlaně na tom zadku zůstal.

Kůň vykročil.

Provaz se napnul a smyčka se stáhla. Vyrazil jsem za koněm. Nemohl jsem se ani ohlédnout po těch třech. Byl jsem rád, že jdu. Černá dlažba mě slaboučce hřála do bosých nohou. Kůň šel relativně pomalu, ale pravidelným tempem.

Krok.A další a další a další.

Napadlo mě, že až budu dostatečně daleko, mohl bych zkusit lano chytit rukama a přitáhnout se trošku, uvolnit smyčku a zdrhnout. Ale kůň šel a ta smyčka mě tlačila čím dál víc. Tak jsem si řekl, že se na ty tři můžu vysrat, zkusím to hned a pak prostě poběžím. Pryč. Máchnul jsem rukou před sebe a chytil za lano. V tu chvíli kůň na chviličku prudce zabral. Smyčka se stáhla a ten náhlý pohyb mnou trhnul dopředu. Jediný, co mi během pádu na zem běželo hlavou, bylo vědomí, že jsem dojel. Po všech těch krásnejch letech. Do prdele.

Dopadl jsem na kolena a jedno jsem si rozsekl, druhý jenom narazil. Odřel jsem si i dlaně a praštil se do pravýho spánku, jak jsem stočil hlavu, abych nešel čelem. Spadly mi brejle. Dusil jsem se. Smyčka se stáhla ještě víc. Chytil jsem se za krk a snažil se ji trochu povolit. Trošku to šlo. Podíval jsem se po koni. Stál. A čuměl furt dopředu. Zkusil jsem smyčku povolit víc, ale to už se nedalo. Ucítil jsem tah. Kůň zase vykročil.

Vyškrabal jsem se na nohy a klopýtal za ním. Srdce mi prudce bušilo a pořád jsem měl v hlavě ten pocit blížící se neodvratný smrti a v krku sucho.

***

Ve městě bylo ticho. Nikde nikdo. Tahle část oslav nikoho nezajímala, i když o ní všichni věděli. Dělali, že nevědí.

Domy, ulice, kanály, všechno bylo tichý... a rozmazaný. Tehdy jsem měl asi pět dioptrií. A už s tim vidíš... už s tim nevidíš nic. Nic pořádně. Tak akorát toho koně, co de před tebou, ale i ten už je docela mázlej a nezřetelnej. Nevim moc jak ti to vysvětlit, když vidíš dobře.

Na dlažbě byly slyšet kopyta. Sice tlumeně, ale slyšet byly. A v tom úplně tichým městě se odrážel ten zvuk jako nějaký pohřební kastaněty, pravidelný cvakání, hodně pomalej rytmus

***

Krok. A další a další a další.

***

Cejtíš každej z nich. Pořád se mi ještě stává, že někdy v noci jdu celou tu cestu znova. Každej krok. Zvedneš nohu, kalhoty se ti otřou o tu ranku co máš na koleně, položíš ji, chodidlo přilne k zemi, další otření o koleno, odlepíš chodidlo a to už druhá noha klesá. Tehdy to nebylo tak pravidelný, tak pěkný. Potom, co jsem spad, mi došlo, že z tohohle se sám nedostanu. Taky jsem si pomalu uvědomoval, že nikdo jiný mi asi nepomůže. A když si tyhle dvě věci logicky spojíš, jak tak kulháš za koněm mrazivě tichým městem, je ti najednou jasný, že konečná. Jenže na to není čas myslet. Musíš jít. Do naraženýho spánku ti tepe krev a bolest, sedřený ruce pálej.

***

Krok. A další a další a další.

***

Ušli jsme takhle asi kilometr. Oči jsem měl zalitý potem. Přestože nebylo nějak specielně horko, celej jsem se v potu jenom koupal. V rytmu kroků a krve mi v hlavě zněl nápěv z Naty. Odtud teda pochází ten pomalej, houpavej rytmus. Sklonil jsem hlavu. Každou chvilku jsem trošku zpomalil a oprátka se stáhla a pak zase sama maličko povolila, ale jen trochu. Byla to šikovná oprátka.

***

Muselo to vypadat úžasně. Vidět to shora. Obrovskej šedivej kůň za sebou táhne úplně hotovýho člověka, kterej se vleče, kulhá a klopýtá, kterej sebou vždycky trhne, když se mu provaz stáhne okolo krku. A tahle dvojka jde krásným, neuvěřitelně nádherným a úplně prázdným, tichým městem. Možná ještě v dálce, u paty toho nejvyššího baráku, stojej tři stejný chlápci a koukaj. Ale řekl bych, že nestáli. Řekl bych, že šli nahoru a nažrali se chlebíčků, nalili vínem a pak zatáhali mladší Můzičky do Natyiny ložnice a dveře se za nima tiše zavřely.

***

Cítil jsem, jak pot, v mým triku chladne. A na mým čele. Zvedl jsem trošku hlavu. Procházeli jsme kolem sloupů u kterých jsme tenkrát před sto lety stáli s Naty. Zbývalo nějakých dvěstě metrů dlažby, která jako molo vybíhala do pouště. Vyšli jsme z města.

Okamžitě se ochladilo ještě víc a každej další krok byla větší zima. Koukal jsem do tý tmy před sebou, na rozmazanej zadek koně. Jediná zbývající jistota v mym životě. Prdel koně s dlaní vypálenou na pravý půlce. Jo... a ještě poušť. Ještě pustina.

***

Prsty u nohou mě zábly, ruce i čelo, zpocený boky. Koleno mě bolelo jako svině. Bylo mi blbě, chtělo se mi řvát ponížením, nenávistí, už nebyla jediná dobrá vzpomínka. Nenáviděl jsem všechny, který se mnou kdy měli co do činění. Všechny, který mi nějakým způsobem pomohli sem. A to byl každej. A nenáviděl jsem sebe. S celýho mýho dobrýho srdce. Za svoji slabost, za svoje pochyby o sobě samým. Za svoji nijakost, neprůbojnost, naivitu, alibistickou dobrosrdečnost.Vyprsk jsem sliny, co se mi dělaly v puse a jeden, dva prameny, mi vítr připlác zpátky na bradu. Zbytek na tvář. Vysoko nade mnou kroužily hvězdy jako supy a čekaly. Z koně přede mnou se kouřilo. Ze mě asi taky. Ubývalo světla. Ubývalo tepla. Pomalu jsem umíral. Řekl bych.

Byl to teprve začátek, ale byl to teda... určitě nadějnej začátek. Konce.

***

Za sebou jsem uslyšel dupot nohou. Někdo za mnou běžel? Nebo mi zní v uších dech a krev, říkal jsem si. Ale pak se kolem mihl stín, Naty předběhla mne i koně. Mávla mu dlaní před očima a kůň zůstal stát. Já spadl na ledovou dlažbu pár metrů před jejím koncem.

***

"Chtěla jsem se s tebou rozloučit."

Zvedl jsem hlavu."Cože?"

Přistoupila ke mně a nasadila mi brejle.

"A vysvětlit ti... o co jde... nebo..." byla v rozpacích, ještě udýchaná.

"No?" posadil jsem se. Loktem jsem si otřel sliny z brady a usadil si brejle na nose. Přemýšlel jsem o té její první větě. Věděla samozřejmě.

"Musíš tam. Promiň." rozhodila rukama. " Nedá se nic dělat. Nemůžu nic dělat. Každej rok se pořádaj slavnosti. Každej rok někdo takhle musí jít. Buď to jsou lidi, který něco provedou, nebo Můzy co nesložily zkoušku, nebo někdo takovej, ale třeba i lidi shora. Je to taková dohoda. S pouští. Tak to je. Každej rok někdo musí jít. Jenom tak tady můžem zůstat."

Seděl jsem, zadek mi mrznul, ale já byl rád, že sedim. A koukal jsem na ni. Dejchal jsem zhluboka ten mrazivej vzduch a hlava se mi točila. Teď už nedokážu přesně říct, jak jsem se tehdy cítil. Směs rezignace, podivný veselosti, vzteku a rozčarování, a znova rezignace z rozčarování. Moje představy o světě tady Dole i o světě nahoře vzaly za svý. Není žádná shovívavost. Není žádný odpuštění. Je jenom cesta, která vede do tmy. Neni žádný nebe. Neni žádný my. Jsme každej sám. Já. Ty. A spousta dalších takovejch. V nose se mi dělaly bublinky a na patře jsem měl sladko. Celý to bylo legrační.

"Každej rok musí někdo jít. Jenom tak tady můžem zůstat." zopakovala. Pak ke mně přišla blíž. "Je to divný, posílat tam tebe. Nezlob se. Oblíbila jsem si tě. Ale nedá se nic dělat." Klekla si ke mně. Oči měla úplně černý. Utřela mi sliny na tváři. Pak mi dala pusu. Napřed lehce, pak jsem ucítil její jazyk na rtech. Trošku jsem pootevřel pusu a ona do mě vplula jako voda, chladivá a čirá, celýho mě naplnila a léčila mý rány a chladila moji krev. Bylo to podruhý co mne políbila a poprvý co mě políbila takhle a já zjistil, že kromě náušnice v obočí má ještě jednu v jazyku, ostrej bodec, kterej mě zraňoval a dráždil a probouzel k životu. Fyzickej kontakt s ní bylo něco výjimečnýho. Nikdy jsem do tý doby nepoznal žádnou takovou a od tý doby taky ne, ale to je asi jasný a tak jsme se líbali a já ji hladil pravačkou ve vlasech a levačkou jsem si stáhl smyčku, najednou to šlo a najednou ji měla na krku ona a já švihl lanem koně přes zadek a kůň vykročil.

***

Viděl jsem jí v očích chvilku, kdy si uvědomila, co se stalo. Pak ji lano otočilo a ona už se nemohla ohlídnout. Měla spoustu práce s tim, dostat se z kleku na nohy. Ale pořád to zkoušela. Ohlídnout se. Taky se snažila rukama zachytit lano, ale kůň jen zrychlil a tak tak, že neupadla. Sešla z dlažby a její boty se zabořily do světle modrýho radioaktivního prachu, kterej se zvířil kolem jejích nohou. A jak jeho jednotlivý částečky kroužily a padaly, vířily další a další prach a za chvilinku se poušť v mým dohledu vlnila jako oceán. Couvl jsem až k hranicím města. Kůň se vzdaloval, Naty se ztrácela v tom modrým vlnobití. Pořád se snažila otočit. Modrej prach a tma si je braly, kousek po kousku. Snažil jsem se zastihnout ten poslední moment, kdy je rozeznám, ale asi jsem ho propásl. To se mi stává pořád.

No... to bude asi tak všechno... hele..než pudeš... nekoupila bys mi ještě pivo prosimtě?