Jak se říká, proti gustu, žádný dyšputát, někdo má rád vdolky, jiný zase holky, ten dělá to a ten zas ono. Tak třeba Anička Kovářová, papírová holčička vyrobená z literárních příloh Lidových novin od palečku u nohy až po blonďaté vlásky, jedla psy. Tak, jako někteří lidé jedí jen zeleninu, říká se jim vegetariáni a až do smrti bývají zdraví jako řípy, a nebo jiní, kteří se živí pouze chlebem a vodou, Anička prostě jedla psy. Většinou si s nimi napřed hrála, drbala je třeba za uchem a na bříšku, pak je obvykle zatáhla domů a tam je, různě upravené, snědla. Jezevčíky, trpasličí pinče, buldoky nebo bernardýny, všechno jedno.

A často i s chlupama.

I s chlupy

Papíroví tatínek s maminkou chodili do práce a vracívali se až pozdě večer, když byly talíře umyté a mikrovlnná trouba voněla ovesnou kaší. Nikomu tedy nebylo nic divné. Pochopitelně až na pár papírových důchodců, kteří marně sháněli své miláčky po parku. Ale ti si pořád na něco stěžují, takže není potřeba se tím nějak zabývat. Holčička rostla, s ní rostl i hlad, a zdálo se, že její gurmánské choutky nikdo a nic neohrozí. Bohužel, jak se říká, s jídlem roste chuť, tak dlouho, jak se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne, a s čím kdo zachází, tím také schází, z čehož vyplývá, že na každého jednou dojde

Tedy i na Aničku Kovářovou

Bylo krásné jarní odpoledne. Andulka se vracela ze školy, na zádech barevnou brašnu a zpívala si.

Skákal pes

Přes oves

Přes oves

Přes zelenou louku

Šel po něm

Myslivec

Pé … ro… na… klo

Zarazila se. Před ní, na úzké cestičce mezi keři stála doga. Pes jako tele, pes jako kůň, pes jako slon. Z tlamy jí kapaly sliny, hruď se dmula prudkým dechem a krví podlité oči jí těkaly do všech stran. Tedy, té doze. Anička zavětřila příležitost. "Pojď ke mně, maličká, neboj se, ty ses, ty ses nám ztratila, viď?" žvatlala roztomile holčička a blížila se pomaloučku k zmatenému zvířeti. "Ťu, ťu, ťu." Doga zastříhala ušima a nedůvěřivě popostoupila o krok blíž k barevné školní brašně. "Neboj, no, pocem, půjdem k nám, uděláme papání a bude dobře." Lákala Andulka dobře zažitými frázemi němou tvář a pomalu natáhla k chvějícímu se psu ruku. Doga se lehounce přikrčila, pak se ale přeci jen nechala pohladit. A podrbat. Za uchem. Na bříšku…

Pes se vzpamatoval až v kuchyni. Drápy cvakaly jako kastaněty na kluzkém bílém linoleu a Anička cosi kutila u linky. Ostrý nůž, hlubokou mísu, hadr…

Oběť pravděpodobně ucítila nebezpečí a začala skákat na dveře a úzkostlivě poštěkávat. Andulka dokončila přípravy, vzala do dětské ručky řeznický nůž. Skončí to rychle. Uchopila dogu za obojek se známkou, sklonila se k zvířeti, aby mu pošeptala pár chlácholivých slůvek a …

… a pak se to stalo. Ozvalo se krátké zavrčení, pak cvaknutí čelistí, překvapený výkřik a "CINK", jak nůž zaletěl za kovovou linku. Vzduchem začaly létat kousíčky cupovaných novin jak pes rval a rval a za chvilinku to v celé místnosti vypadalo, jako po sněhové vánici. Všechno ztichlo. Doga se rozhlédla po snášejících se papírcích, v očích se jí cosi zalesklo a pak vyskočila otevřeným oknem ven. Psí známka s číslem 999 jí cinkla o okenní parapet.

Rodiče se vrátili domů kolem šesté a na zemi ležely hromádky hustě popsaných papírků. "Andulko," vykřikla maminka a vrhla se do bílé záplavy. Tatínek zůstal stát ve dveřích a počítal do deseti. Potom do dvaceti a nakonec pro jistotu ještě dalších deset přidal. Pak se k mamince sklonil, pohladil ji po vlasech a dlouho, dlouho ji konejšil. "Všechno jednou přebolí, čas to spraví, všechno zlé je pro něco dobré a nikdy nemůže být tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!" říkal. Když se maminka utišila přinesl z komory lepidlo a do rána seděli na podlaze, na bílé linoleum lepili potištěné novinové útržky a četli všechna ta slova, všechny ty věty a příběhy......................................................

26.3.2000

Praha