dneska po dovolený poprvý jedu do práce hromadnou sockou, mastnou tyčí, dopravou. nevim proč jsem jel autem v pondělí, asi, že jsem trochu zaspal a nestihl bych to a nechtěl jsem první den dorazit pozdě. v úterý jsem ráno jel s Olinkou k zubařce a odtamtud vždycky jezdím autem, protože dopravou to zase nestíhám a práce je moc. ve středu jsem věděl, že pojedu za Obrškou do Lípy, takže jsem vyrážel rovnou vozem a ve čtvrtek ráno jsem jel s bolavou hlavou zase zpátky do Prahy. takže až v pátek. až dneska.
vegetariánská prodejna U bab, jak jí řikáme kvůli dvěma nepříliš naladěným panim, otevírá až v osm třicet, takže smůla. a zrovna dneska bych si ten sojovej jogurt a možná i tofu koupil. smolíno. na Muzeu vystoupím z vagonu a manévruju mezi lidma. u jednoho sloupu stojí drobná blondýnka v nějaký hezký bundě. když procházím kolem, na chvilku se setkáme pohledama. jak se blížím k eskalátorům, z leva se vynoří spousta lidí z druhýho vlaku a vpadne do našeho proudu. u jedinýho fungujícího eskalátoru se vytvoří skrumáž, levý proud bezostyšně předjíždí a snaží se do "našeho" pruhu vecpat těsně před schodama. stojím a čtu si Murakamiho o běhání a vezu se po schodech nahoru. ó, báječné jezdící schody. kdysi mi teta Pitařka ukazovala, že když dáš hlavu do stejný roviny, jako madlo, lidi, kteří jedou dolů nebo nahoru vypadají všichni srandovně naklonění. a v Reflexu kdysi byla fotka utržený ruky a pod tím popisek: k nejčastějším zraněním na eskalátoru patří utržená ruka od tý doby jsem hlavu k madlu nedával. kolem mě nahoru jdou lidi. někdy taky takhle jdu, jindy se vezu a čtu si. vyruší mě tvrdý zvuk, jak nějaké děvče, které kolem mě proběhlo s klapáním bot kousek nade mnou zakopne a spadne. někdo za mnou mlaskne takovým tim: no teda, to máte z toho atd. já sebou trhnu, představim si tu holeň jak naráží na ostrou kovovou hranu, ale děvče (nejspíš si připadá trapně) se rychle zvedá a běží dál. nahoře stojí v protisměru revizor. mám silný nutkání jako už tolikrát (jsem měl silný nutkání) přijít k němu a zeptat se, jestli se nestydí kontrolovat, když běží už půl roku jenom jeden eskalátor a lidi se musej mačkat v tom zbývajícím, přitom si zaplatili za oba, no ne? v kapse mám telefon s potvrzovací smskou, takže by na mě nemoh. ale neudělám to, jako už tolikrát. jdu dál a na krátkejch schodech zase stojím. tím pádem už nahoře nestihnu doběhnout do dalšího metra a řikám si, že kdybych trochu pohnul zadkem, moh jsem bejt v práci dřív. a vzpomínám na nějaký zhulený interview s Nirvanou, kde Chris Novoselic vypráví, jak na jezdících schodech nesnáší lidi, co stojej, protože tenhle vynález jim má pomoc, ale ne dělat práci za ně a on když takhle de, musí rozhrnovat lidi do stran. pak mi přijede další metro, tak nastoupim a jedu.
pán, co se s ním radím, je fajn. zrovna dneska jsem se vracel z návštěvy příjemně posílen, vyrovnán a spokojený. odhodlaný čelit všem těm věcem, co nás mohou ve světě potkat, normálka, za bílýho dne, člověk přijde domu, řiká si pampadapá a najednou to na něj skočí, dozví se nějaký nový skutečnosti a mrdne to s nim k zemi a pak už je vole pozdě volat hoří. tak posílen čelit, vyrazil jsem do slunečnýho podzimního dne. s energií. je dobrý ji mít trochu víc, kdyby náhodou někdo z těch nejbližších trochu potřeboval. to se stane, ani nekrnete, he, chtěl jsem napsat nemrknete, ale takhle je to asi ještě o trochu lepší. dete si normálně s táckem v mekdonaldu, jedete si na kole, sedíte u počítače, posloucháte hudbu nebo tak a najednou je ve vás energie tak leda na to, abyste se sesypali jako popílek na desku, do tácku, nechali se případně rozfoukat větrem. na a v tom případě se hodí, když se objeví někdo, kdo zrovna vyšel odněkud posílen a energie má na rozdavání. což jsem v tomhle případě kdo? což jsem v tomhle případě já. a něco mi řiká, že se to zrovna dneska bude hodit.
eh, práce až nad hlavu. čeho se nedostává je čas. už teď mám naplánováno na 14 dní dopředu. no co. i to k životu mladého muže patří. venku začíná podzim. všichni brblají, já mám podzim rád.
jak jsme dovolenou pěkně začali na Open Air festivalu a Tata Bojs s Royksopp, hrozilo, že zle skončí s pitomým Posledním vládcem větru, na kterého jsme narazili po nedělním obědě v Lokále místo výletu tak nějak naslepo. Nevím co se tomu dobrému indickému chlapci stalo, ale už Vesnice mi přišla divná, další dva filmy jsem kvůli mizernému hodnocení vypustil úplně, ale s Posledním vládcem větru klesnul do netušených hloubek. 3D asi dodělávané dodatečně, takže tmavé a nezajímavé. To, že se jedna z postav jmenuje Avatar celé věci dvakrát nepomohlo. Nesympatičtí dětští hrdinové, podivný létající bobr, dabing a slabounce hrající rádio v tichých scénách. Ve chvíli, kdy jsme se zvedali k odchodu, to skončilo. venku nás naštěstí přivítal krásný konkrétní podzimní vzduch a jasné slunce. parádně jsme se s Honzíkem proběhli od Zeleného pruhu po Pankrácký park a zase zpátky k Dobešce. Dája udělala smaženici, po který jsem toužil už tak 14 dní, dorazila i Olinka. ještě večer před spaním jsme si pochvalovali, jak to celé pěkně klaplo. k dobrý náladě přispívá i to, že jsem se těšil do práce. a teď tu teda sem. dobrý den.
Vysoká Lípa. zejtra tady hrajem. schválně, jestli sem někdo dorazí. spíš ne. teda nikdo z těch, co choděj sem. dorazej sem jiný lidi. co nás třeba neznaj. ani na plakátech nejsme, protože jsme se nedovedli rozhodnout, jestli to zvládnem v průběhu dovolený. kterou teda furt máme. zvládnem. nevadí. těšim se strašně na hraní, ale moc. chybí mi to pekelně. hele ale čtvrtýho září, jestli nebude lejt, někdy kolem půl pátý. budem hrát na Ostrým nad Úštěkem. jestli máte třeba broskev rádi a chtěli byste ji vidět na mým nejoblíbenějším outdoor místě (ok, spolu se šlechotovkou, ale ta teď už dlouho nefunguje), na opravdu krásným kopci, kde jsme, nebejt toho deště, měli mít svatbu, tehdá před třema lety. tak přijeďte. fakt to stojí za to. jinak zdravím, jak se máte?
nakonec jsme do Panenskýho Týnce vyrazili, i když lilo příšerně. první zácpu jsme chytli před slaným, druhou za ním a třetí, tu nejdelší, na uzounké silničce přímo k letišti. tam jsme stáli asi hodinu, ale dobrá nálada nás neopouštěla. lístky taky nakonec nebyly problém a pak dlooooouhou cestou až k zadnímu pódiu. znova mi vždycky ty festivaly připomenou pouť v Kutný Hoře, kam jsme pravidelně jezdívali s bratrancem a sestřenicí. hudba, která se ti přelejvá z ucha do ucha a spousta stánků s blbostma a nezdravým jídlem, který si tak nějak chceš koupit. aj, ty krásné světelné meče, příště si určtitě jeden odvezu.
Tatabojs jsme stihli přes půlku. ono je vždycky radeost je vidět, i když jsme se s Olinkou shodli, že bychom si teď měli možná dát chvilku pauzu, aby se nám nepřejedli. kolikrát jsme na nich byli letos? třikrát? čtyřikrát? nová verze Schovky ala Born Slippy je ale prima, tak nevim, jestli nás to zase nezláká. jestli vono to tak nějak antispeticky neklouzne samo nakonec, žejo. krátká procházka, klobása, halušky, Toiky, kafe a hurá na Röyksopp. myslíš, že zahrajou Eple? ptá se Olienka. no nevim, oni jsou takový poťouchlí občas, tak možná ne. ale hoši to Eple otevřou. svýho druhu taky poťouchlost. he. bolej mě záda a nevim moc co s batohem. bolesti zad jsou na koncertech kdy dloho stojíš, nejhorší.s tim se neumim nějak vypořádat. leda snad, když mě to hodně baví a tancuju, pak mi to je jedno. Röyksopp mě bavěj a tak tancuju. vůbec jsem netušil, že budicou mít živý nástroje. a že s nima přijede Fever Ray, byla li to teda ona, ale oba si myslíme že ano. zábavný, veselý. byl jsem rád, že jsme jeli. nad náma tmavlo nebe. naposledy jsem byl v Panenským Týnci na gymplu, když jsme jeli s Ríšou na fotografickej vejlet a spali těsně vedle toho magickýho atajemnýho a krásnýho kláštera. měl jsem odtamtud pár fotografií, jednu, jak táhnu nějakej pluh, nebo co. tu fotil tehdy Martin Dušek. čert ví, kde jsou. teď ale tancuju na tu podivnu diskošku a je mi fajn a ot toho kluka tenkrát mě dělí šestnáct let. přesně tolik, kolik mi teď je. největší radost mám, když ke konci spustí Poor Leno. pak se seberem, ještě si koupíme kokosový kuličky se zeleným čajem a kokosem pochopitelně a dva vy ni ka jí cí fresh džusy a jdeme tou dlouhou cestou zpátky , najdem auto, nějaký slečně ohnem a narovnáme zrcátko a pak jedem a zase prší a za chvilku jsme v Praze. velice unavený, velice spokojený. lepší začátek dovolený neznám
doufám, žes moc nepil, povídá ráno Olinka, když piju kafe jestli jo, tak ti bude hůř zabírat anestezie. od tý doby furt přemítám, jestli je těch pět piv za sedm hodin včerejšího večera hodně, nebo málo. ale nic mě nebolí, takže je to asi v cajku. první dvě si dávám v Crossu, když si povídám s Toy Box. ještě jí dávám podepsat výdeják, pak sedíme na zahrádce a bavíme se o alternativní kultuře, o squatterech, soundsystémech, o diktátu nakupování, vegetariánství a veganství a mase. o tom, jak jsme všichni zvyklí, že dostaneme, co chceme. a že to neni úplně zdravý. vždycky mě nakopne, když vidim, jaká je to bojovnice. jak se snaží vyboxovat si vlastní cestu, dokázat, že jde žít mimo hlavní proud a zároveň se nestat takovou tou osamělou troskou, co lítostivě obviňuje svět, že ji nechce. sám si připadám už dost chycenej. neumim si představit, že bych se sebral a s Olou šel bydlet někam na rozpadlej statek a dělali bychom jenom hudbu. už jsem namlsanej, už bych chtěl iPhone 4G za 10 000 dotovanej. už by se mi stejskalo po Long Island long ice a bramborový pizze v Barettě. po klobáskách v U sta rán. po koncertech. po knížkách, který si kupuju. není čas to přehodnotit? řikám si dycky, když se vidím s Toy box. S Olgou Path Štíplovou se potkávám před Lucerna Music Barem. vůbec nebyla obtloustlé děwče w tyrkysowých kalhotech, ale na guest listu jsme byli oba. super. v LMB byli úplně jiný lidi, než bejvaj na koncertech. a většina na úplně jinejch substancích, než já. čekal jsem na DJ Shadowa, ale začal hrát až asi kolem dvanáctý a v tu dobu se klub naplnil a já neviděl nic a neslyšel nic moc a věděl jsem, že když tam zůstanu, dostanu se domů strašně pozdě. i tak jsem šel z Nákladovýho nádraží pěšky. hezká procházka protínající naše běhací trasy. v klubu jsem se cejtil sám a neměl jsem z toho radost. to tak někdy přijde. člověk nemůže mít vždycky to, co chce. dneska je to přesně tři dny, co jsme se s Olinkou vzali. byl to dobrej den, i když napřed pršelo. ráno jsem si tenkrát šel zaplavat do strejdova bazénu a přemejšlel asi, jak se změní můj život. a teď, tři roky potom, si řikám, že je dobrej. ten život. že jsem šťastnej. a že se těšim na další roky po boku tý skvělý holky, se kterou žiju, jak se tak řiká, pod jednou střechou. miluju tě. čau.
Youngprimitive maj za sebou další ročník tingltanglu a jsem tak utahanej, že se ani nepodivám, jakej. ani sem nedám odkaz. Česká Lípa má za sebou záplavy. možná je ještě nemá za sebou, někde pořád prší. ve Frýdlantu to strhlo most, viděl jsem to na Streamu a jsem tak vyřízenej, že ho ani nepudu hledat. všude je spousta vody, hlavně teda na severu. ráno nás vzbudily policejní auta, který jezdily naší ulicí a z tlampačů znělo, že si všichni maj jít přeparkovat auta, že druhá přívalová vlna přijde brzo. když jsem se vracel z přeparkovávání Ondatrova Volva byla Ploučnice už tak metr a půl pod lávkou (obvykle jsou to tři metry?) a dva starý chlápci se bavili o tom, že takovou vodu nepamatujou a že už toho pamatujou dost. odpoledne už prej byl zatopenej stadion a to místo, kde jsme včera, teda dneska ve tři ráno čurali s Obrškou (každej asi o sto metrů jinde, ale řek bych, že budou pod vodou obě místa), taky. my natočili klip. alespoň teda to, co jsme mohli. na písničku Opilí a smutný. jak dneska poznamenal na FB Jones, bál se, že napřed natočíme Voda stoupá a pak znova Jedeme do Děčína. moh bych o tom napsat víc, ale jsem total hotovson a tak to nechám na zítra na blog broskve. dám vědět. dobrou a dík. vy víte kdo.
zůstal jsem doma a ležel jsem a čet si třetí díl zlatýho kompasu a necejtil se dobře. brzo sem šel spát a ráno brzo vstávala vyrazil na Hradčanskou a pak přes Letnou na odběr krve. vzali mi jí docela dost, chtěj mě prozkoumat co a jak, že jsem dlouho nebyl u doktora, tak aby věděli. byla to hezká procházka a krev mi tekla taky fajn. řekl jsem si, že si dopřeju vydatnou snídani a v Delvitě na Letenským jsem si nakoupil malinový zakysaný mlíko, deset deka slaniny, dva dalamánky, čokoládovou tyčinku a jeden light red bull v akci. ještě jsem se s tím mazlil, když jsem to vykládal na pás. pak jsem zjistil, že jsem si doma nechal peněženku. zachránil mě až Ondatra, s kterým jsem sjel do trojský Žabky. ale už ten nákup tak nějak nebyl on. nevadí. to mi tvoje bába osladí.
ještě jsem nebyl ani na prvním kilometru a už jsem věděl, že je zle. píchalo mě v boku jak jsem blbě dejchal a žáha mě pálila, nebojim se říct, že jako svině. chvilku jsem si řikal, že to přemůžu, ale když to nešlo, pustil jsem si písničku, uběh těch 600 metrů a šel dom.
těžko říct. možná jsem přepálil start a nebo ještě doznívá pondělní večírek. takhle tři dny před klipem, kde budu jenom běhat, je to tristní. na druhou stranu přesně takhle jsem to měl před půlmaratonem a jak to nakonec bylo prima.
asi už stárnu
teda určitě stárnu. den za dnem, hodinu za hodinou. nijak extra mi to nevadí, vlastně si to dost užívám. obecně mám takovej přístup, že se snažim si věci a události spíš užívat, protože většině z nich se nevyhnete a je zhola zbytečný, ještě si kolem toho dělat peklo. protože většinu toho pekla si děláme sami. žeano. když se podívám na začátky mýho blogu, kocovinu jsem měl dvakrát, třikrát tejdně a nějak jsem to zvládal. teď stačí narozeninovej mejdan za měsíc, a půl dne nemůžu chodit. nebo firemní mejdan a nemůžu chodit celej den a bliju všude kolem, dokud mi zdravotník na udílení cen Anděl nedá do zadku injekci. to ses měl zeptat, co to bylo za injekci. ať si je můžeš pořídit. radí mi shodně Ondatra i Olinka. ale já si řikám, ne. co by to bylo za svět, kde, když člověk vypije kýbl rumu, ráno si dá injekci a hurá do světa. všechno něco stojí. a ta včerejší brutální kocovina rozhodně stála za tak vyvedenej večer. díky všem, co se zúčastnili.
Dája včera slavila narozeniny. zároveň tu byli Obrška s Myškou, tak jsme je vzai na oslavu sebou. slavilo se v Barettě. kolem jedenáctý jsem odvezl Olinku domů a vrátil se zpátky. byl to pořádnej mejdan. dlouho jsem neměl takovej. spali jsme u Ondatry. ráno mi bylo pěkně blbě a tak jsem si vzal home office. teď už je mi líp. jdu si ohřát párky.
víkend vyloženě odpočinkovej. a včera odpoledne Inception. úplně jsme is mnuli ruce, jak jsme byli spokojený. chytrej scénář, skvělý herci a fantastický obrazy. dlouho jsem si neužil takhle báječnou podívanou na velkým plátně. pomalu chystáme věci na videoklip, co bychom měli točit v sobotu. to bude panečku ta pravá fortelná DIY filmařina.
hezké dny klidné, teplé, ale přívětivé Praha je poloprázdná, krásná, zahrádky otevřené láká to ku procházkám čtu Zlatý kompas a mám z něj radost ze dvora zvuky mám to z první ruky
převčírem jsme šli na Bregoviče s Renčičkou, olinkou, Pavlínou a Standou. na místě už čekal Ondatra. spousta lidí, viděl jsem ruskou paní jak zapadla na nábřeží do tý díry, kterou vedou stromy ven. muselo to trochu bolet, navíc jí vypadlo prso. první si zase zandala prso, teprve pak se zevdla. já nikam nespad, ale stejně se mi tam nelíbilo mezi tou spoustou lidí a tak jsem šli do Lokálu. potkali jsme po cestě slečnu Vlastičku, na místě Destroyera a pak přišel i Mejla. přejed jsem se kolene. doufám, že to nebylo koleno tý rusky. chtěl bych hrát ve scifi filmu člověka, kterej umí pohybovat věcma na dálku. byl bych zavřenej v takový skleněný kukani, na sobě nějaký bílý volný oblečení a měl bych úplně oholenou hlavu. jednou za čas bych rozházel doktorům papíry na stolech, shodil jim hrníček. dostal bych elektrickej šok a zase bych si dal pokoj. samosebou by mě pak nějaký aktivisti vypustili, ale protože bych neměl žádný pocity, bylo by to se mnou těžký. nakonec by mě stejně museli odvízt k panu veterináři a ten by mi dal včeličku, jenom to trochu píchne. celý kino by brečelo.
vrátila se nám z dovolený osádka večerky, co máme na rohu. naproti je sice ještě jedna, vietnamská, ale ta jednak přišla až nedávno, jednak tam nemaj tabuli, na kterou píšou legrační nápisy, jako třeba DNES SAMÉ VYMAZLENÉ JÓBOVKY. prostě je máme rádi a když tu dlouho nebyli, chyběli nám. nakouk jsem tam jen na pozdravení, když jsem se belhal z běhání. pak jsem tam skočil nakoupit. když dorazila Olinka z práce, už měli zavřeno. tak jsme šli naproti. k vietnamcům, co maj do jedenácti. droboučká mladá paní u kasy pochválila Olince sukeň. bylo to fajn. taky je máme rádi.
kdysi dávno jsem šel kolem Střelnice nahoru, židovskej hřbitov byl ještě rozbořenej. ranní slunce ještě nehřálo, v sedm už jsem měl bejt u geodetů. v uších jsem měl Waiting For The Sun, kazetu čerstvě nahranou. střídal jsem ji se Zubama nehtama. trošku jsem brblal, že je nespravedlivý, že po tom školním celoročním martýriu mám ještě čtrnáct dní pracovat a nemůžu si užít zasloužený prázdniny. ale jinak mi to vyhovovalo. ten chlad a ta ostrá chůze do kopce. Lípa. ještě jsem nevěděl, co bude dál. dneska ráno jsem šel s knížkou, čerstvě otevřeným Zlatým kompasem, po chodníku Nad Kazankou. bylo skoro devět a sluníčko už hřálo tak, že jsem měl záda pod batohem celý propocený. a vzpomněl jsem si na tenhle okamžik starej patnáct let. a vrátil se mi ten otevřenej prázdninovej pocit, ten pocit volnosti a očekávání, volnejch prostorů a bílejch míst na mapě. a pořád se mě drží. dík.
svátky pochopitelně nikdo neslaví. možná se k nim popřeje, dá se to využít jako záminka na panáka, nebo lahvinku vína, ale žádný velký haló to neni. já slavim rád, takže si užívám i svátky, co to de. moje milá mě často upozorňuje, že se z věcí, třeba z víkendů, večírků, koncertů, výletů a tak dále, snařím vytřískat, co to dá. a je to pravda. snažím, mydlim do toho chalva nechalva, a ono to občas povolí a pustí chlup. z tohohle víkednu i svátku jsem paradoxně nic extra třískat nechtěl a jak se pěkně poved. páteční večer jsme stávili s Oinkou a Ondrou na dětským táboře nad Hřenskem. lilo jako když vám praskne močák. i přesto ale Kuba Bureš uvařil a ugriloval skvělý ovarový kolena a pak ještě hamburgry. nelhal, vaří fakt náramně. ale fakt. pili jsme Cuba libre a povídali si a kolem půl třetí šli s Olinkou spát. ležel jsem na palandě a přemejšlel, že až Olinka trochu zabere, půjdu se ještě na chvilku podívat za ostatníma. vzbudil mě až Ondatra, když přišel v půl šestý a sápal se po mým obličeji, že mi sundá brejle. ráno jsem vstal z naší party jako první a zahrál Kubovi cameo pana Königa, kterej se jde podívat, jak mají děti uklizený stany. byla to legrace. v sobotu jsme se poflakovali v Lípě už jen s Olinkou, zatímco spala, vyrazil jsem do čajovny, kde jsem si povídal s Myshkou. čajovna v Český Líě byla vždycky dost důležitá a scházelo se tam hodně lidí. a trvá to, přes změny majitelů, pořád. a je to dobré. nakonec dorazil i Obrška, kterej mě vyvez na skůtru za město. nakonec jsem ani nevyvažoval. večer jsme u Obršků dopili Havanu a Morgena, co Ondatra omylem odcizil Aničce, co ji známe už z Rock For People. pouštěli jsme si hudbu a klipy, přišel i Mári, jedli jsme i romadůr, moc pěknej a klidnej večer. po ůlnoci mi Olinka popřála a bylo to moc fajn. dárek jsem dostal v neděli. bundu, takovou teplákovo letnězimní budnu, pro kterou mám slabost. je na ní nápis
Nevada Lions, což jsou týpci, co odpalujou atomový bomby, což je super, protože jsem atomovejma bombama úplně posedlej. kdo mě zná, ten to ví. hned jsem si tu bundu vzal na sebe, když přijel PiR s Mili a vyrazili jsme na prima procházku do obecního lesa a do Dubice. pak oběd a do Mimoně. tátu jsem napřed nemoh najít, ale nakonec se ukázalo, že je akorát v jiným pokoji a tak jsme si krátce popovídali. zase zvednul tu ochrnutou nohu trochu vejš a naprosto jasně a srozumitelně mi řekl slova AUTO a CIGARETY a fakt po mně chtěl, abych zašel do našeho auta a ty cigára mu přines. což mě potěšilo. naposledy mi po dlouhým přemejšlení řekl akorát KRÁVO, což přece jenom není ono. slíbil jsem mu, že se za 14 dní zase objevim a jeli jsme dál. Ondatru jsme přesvědčili, aby nechodil na Čokovoko, protože bude Cross narvanej a bude tam zahulíno, což nakonec byl. a Ondra přijel k nám a koukali jsme na Backbeat. film o Bítls v Hamburku, na kterej jsem šel kdysi do kina asi čtyřikrát za sebou a na konci vždycky strašně bulel. po pátý a patnácti letech už to nebylo tak strašně silný, ale stejně mi to udělalo radost. ruční končík
