s Honzíkem jsme se rozdělili hned na druhém kilometru. jeho normální tempo je prostě přirozeně rychlejší a já se naopak nechtěl hnát a tak jsme na sebe mávli a pak jsem ho před sebou viděl čím dál míň. úplně se mi ztratil už před Moráněm. ještě jsem trošičku zpomalil, ale běželo se mi docela dobře. jen si člověk musí zvyknout, že ho furt někdo předbíhá.
kousek před Nuselákem mě dohnal nějakej chlápek se sluchátkama na uších, kterej u běhu strašně nahlas vzdychal a funěl, bylo to strašně nervující a tak jsem trošku zrychlil a zdrhnul mu. zpátky ulicí k Albertovu jsem byl přesvědčenej, že za chvilku zastavim, ale moc jsem si přál to dotáhnout aspoň na pátej kilometr k prvnímu občerstvení zpátky na Moráni. což mi vyšlo. chňapnul jsem po vodě, vylil si ji na hlavu a po intovým nápoji, kterej jsem po kouskách vylil na zem a vypil. pořád jsem myslel na to, že se nesmíš napít moc, protože ti to pak žbluňklá v žaludku a blbě se běží. takže jsem kelímek po chvilce zahodil a zase se rozběh. překvapivě to šlo. přes Palackého most, potom na Smíchově ulicí Svornosti, obrat na Strakonické a sedmej, osmej kilometr. a pořád to fungovalo. minulej rok byly tyhle místa kritický. měl jsem radost. na mostě Legií měla čekat Olinka, ale pořád jsem ji neviděl, vlastně jsem si trochu řikal, že to možná nestihla, ale pak jsem vyběh do zatáčky před FAMu a ona tam stála, moc jí to slušelo, plácnul jsme si s ní a řekl že to zatím docela jde a švihal k občerstvení na desátým kilometru. kousek banánu a dvě čtvrtky pomeranče. paní dobrovolnice se zrovna rozčilovala, že jim to kradou lidi, co neběžej: PRej pro děti, proč si to kupovat, když je to tady zadarmo. v klidu jsem upíjel intovej drink a před Karlovým mostem už jsem zase běžel. kolem Rudolfina a přes Mánesův a po nábřeží Edvarda Beneše. v kuse jsme takhle dal dvanáct a půl kilometru, ale to stoupání zpod Štefánikova mostu mě dostalo a musel jsem zvolnit do kroku. zatim jenom na chvilku. před Vltavskou stála paní a každýmu probíhajícímu říkala: Jste báječný, jste báječný... a z druhýho pruhu, kde jezdili zbržděný auta vyjela velká bílá dodávka a z ní velkej rednek ve flanelce řval hromovým hlasem: Buzeranti zkurvený... u Holešovický tržnice jsem zvolnil znova, na Libewňským mostě na chvilku zase, patnáctzej kilometr, sarka už mi docházely síly. poslední občerstvení bylo až na 16 kilometru a já tak zkoušel doběhnout, ale ještě velkej kus za značkou nebylo vidět nic. že bych běžel až na takovým chvostu, že už to balej? otočil jsem se. za mnou to moc zaplněně nevypadalo. ale když jsem mrknul zpátky, v dálce se objevily stoly s kelímkama. velmi vděčně jsem zvolnil. mrknul jsem na telefon, kolik je hodin. dvě. takže mám ještě hodinu na šest kilometrů? to dám. Honzík psal, že už je v cíli. je to frajer. zrychlil jsem zase do běhu a pomalu se sunul po Rohanským nábřeží. místo tý mý minulý krize na sedmým kilometru. šlo to ztuha, myslel jsem na to, jak mi v pondělí brali tu krev a řikali, že možná budu unavenější, že je to možný, že při týhle delší trase se to projeví. zpomaloval jsem čim dál častěji, husákovo ticho smrdělo kouřem, ale pořád jsem se blížil. v hlavě jsem měl, že je půlmaraton 22 kilometrů a něco a jak jsem přibíhal k cvíli, pořád jsem přemejšlel, kam ten jeden kilák nacpou. přes Čechův most, pak volnou chůzí kolem Strakovy akademie a pak náběh na most a s každým krokem jsem byl blíž a za mostem na mě mávala Olla a Ondra Zátka a Dája a já ještě zrychlil, předběh jsem asi deset lidí s pocitem báječný satisfakce a po dvou hodinách, dvaatřiceti minutách a osmadvaceti sekundách na 5 938 místě z osmi a půl tisíce běžců doběhl do cíle. a i když mi pak bylo asi hodinu blbě, i když Honzík skončil doma s teplotou, i když jsem druhej den musel pro total únavu musel zrušit českolipskou zkoušku, řikám si, příští rok, sakra, zase. no ne?
troskyč, na druhou stranu mě může těšit že z celý včerejší slavný party jsem v práci sám a Karatina je jediná, která odpověděla na volání. daleká cesta, marné volání. marek lakomý mi včera spočítal daně. ty jsou v pohodě, problém je sociálka. ale i to půjde zvládnout. což je pozitivní. poslouchám psí hvězdu.
nějakých sedm kilometrů, není to úplně ono, ale co, kdyžtak ten půlmaraton vzdám, tričko stejně dostanu dneska při vyzvedávání čísla a medajle mám doma už dvě a stejně je nemám kam dát. co s medajlema. táta měl vždycky, ať byl kdekoli, velkou skříňku, kam dával poháry, co vyhráli psi. jeho psi. byly to většinou umělohmotný poháry, noc mic extra kvalita, ale dost pro něj znamenaly. když si našel nějakou hospodu, kde by rád byl, pár pohárů přines, v hospodě vyhradili nějakou skříňku a on tam ty poháry dal a rád je lidem ukazoval. tak to bylo u Švejka, tuším, pak v Libchavě v hospodě, potom v Hořiněvsi.
hospoda v Hořiněvsi, kde jsme se většinou po mým příjezdu zasekli a jen jednou jsme odtamtud šli domů pěšky. to bylo naposled, co jsem za ním přijel. jak propad střechou, já nepil a on hrál celej večer v tý hospodě Dudáčka, což je nějaká speciální karetní hra, v který se v hospodě v Hořiněvsi na silvestra pořádá turnaj.
šli jsme domů, na Frantov, nad náma vysoký černý nebe s hvězdama, tátovy berle pravidelně vyťukávaly rytmus, z v dálce stála ta lípa, na kterou byl táta pyšnej a pod kterou jsem se jednou probudil, když jsem přijel na Frantov poprvý. ve větvích pořád šuměl vítr, z dálky z vesnice jednou za hodinu cinknul zvon. jinak bylo ticho. jenom mouchy bzučely a z baráku občas štěknul pes.
začlo to tak že...
jsem ráno vstal teda v těch sedm dvacet pět, jakože plavání, ale když jsem nenašel plavecký brejle, udělal jsem si kafe, sedl si a dodělal nějakou práci pro stream, odeslal hotovou reklamu pro nanoenergies, dal si ciniminies s mlíkem, což je bájo jídlo. s Olinkou jsme jeli na muzeum a já pak do práce. jen na půl dne.
odpoledne jsem měl naplánováno vyřídit zdravotní, sociální a životní a důchodový a celej jsem se před tou hrůzou hrbil. až jsem nakonec v půl dvanáctý zavolal do ING, jasně, přehled mi pošlou mailem za chvilku.
měl jsem takovou radost, že jsem rovnou zavolal i na zdravotní. a ono jo, slečna mi řekla, že to připraví a ať se pro to stavim. paráda. nadšeně jsem to vyprávěl všem, co jsem s nima dneska jel na oběd a zpátky jsem ještě řídil Ondrovo Volvo. krásná jízda. tyjo, když si mí kamarádi kupujou Volva, znamená to něco?
znamená to, že se občas takhle projedu a jelikož se tam vedjou klávesy na šířku, budeme mít v autě cestou na koncerty víc místa. pokud teda nenaberem ještě někoho.
sociálka byl pochopitelně trochu problém, napřed nejela tramvaj a nějakej pán se rozčiloval, že to jsme my, Češi, taková podřadná rasa, jenom jsem se na něj otočil a ani mu nic neřek. další extempore v tramvaji bych si tenhle tejden asi nelajs, i když, jak uvidíte na případu s vajíčkem, neměl jsem k tomu později daleko.
ale hlavn jsem šel až někam k viaduktu přen nájezdem na Jižní spojku, po úzkejch chodníčcích kolem nacpanejch silnic, všude zvířenej prach a kouř, nebyla to pěkná cesta a pak mi paní vysvětlila, že z Prahy 4 jim nepožádali o převod na Prahu 10 a tak musim jet jinam.
ale na Olšanský už bylo fajn, jen nějakej pán slečně za přepážkou vyhrožoval, že na ně pošle televizi a byl takovým tim protivným způsobem asertivní, že bych mu nejradši o hlavu rozklep vajíčko a potom odcházel se stejně protivným povýšeným úsměvem, že bych mu rozklep ještě to druhý.
obávaný úřady nakonec dopadly, jak se dalo čekat, nakonec to bylo v pohodě a až na sociály byli všichni milí a ta slečna na Ošanský nakonec taky, takže jsem se bál zbytečně, schválně, jaký ponaučení si z toho veme ten můj mozek, co mu to dá do života.
a teď jsem doma, po dluhý zimě si dneska vezmu ty superiózní kraťasy na běh a zkusim, jak je to s tou poodběrovou únavou a jak jsem na tom před sobotním půlmaratonem.
ty plavecký brejle byly v tašce s běhánim.
sobotní zkouška byla náročná. v Progresu jsme se sešli všichni až kolem druhý, hráli jsme co to dalo, Pavel kolem půl čtvrtý sbalil fidlátka a vyrazil do Brna. na kole. chvilku po něm došla Myshka: potkala jsem PAvla. jel na kole, ale neviděl mě třeba měl zavřený oči... ne, to neměl, měl je docela otevřený končili jsme pozdě ale zase jsme udělali kus práce. změnili refrén v Co nám zbývá a Olinka našla super vyhrávku do Opravdový lásky. natáčení se blíží, uvidíme, jaký to bude.
večer hospoda v Crystalu, docela fajn, nezakouřená, ale brzo mě dostala únava. jak se člověk nenadopuje tim alkoholem, normálka ho ta únava zlikviduje. venku pršelo, ale dalo se jít jen v tričku
mezi Stvolínkama a Kravařema voda z ucpanýho melioračního příkopu zaplavila silnici, poprvé jsem projížděl takhle vodou. ale dopadlo to dobře. zkouška sboru, Provizorní Úštěcké Domobrany, byla fajn, ale po sobotě docela dlouhá, od půl jedenáctý, skoro do půl pátý, ke konci už jsem moc nemoh. i když teda zvuk sboru je úžasná věc. to nemůžu říct. jakože můžu. chápete? večer jsem dodělal film na festival Azyl do soutěže 20 let svobody, připravil rádiovou reklamu pro Nanoenergies a pochopitelně padnul jak mrtvola.
včera vlastně taky. ale to jsem mohl přičíst darování půl litru krve. zajímavá, vlastně docela příjemná zkušenost. ani modřinu nemám. Ondra s Katarinou mi říkali, že jsem celej den jako nastřelenej. měl jsem fakt dobrou náladu, hodně jsem si to užil. ale večer si to tělo vybralo a zaparkovalo mě do polštáře naprosto nekompromisně. i byl jsem tomu rád.
k ránu se mi zdálo, že z postele řikám Olince: já jsem miláčku nechal auto na Slovance v Lípě, vim, že si s nim chtěla jet do práce, ale už jsem byl strašně utahanej, jak jsme jeli celou noc z toho koncertu. a najednou mě vzbudí SMSka od Olinky, že v pořádku dojela autem do práce. strašně divnej pocit, vůbec jsem to napřed nechápal. teď už je to lepší
mimochodem ještě k tomu marasovi. obraz se splašeným koněm uhánějícím tmavnoucí stromovkou jsem něčím překryl a zůstal mi v hlavě nějak zabordelený, překrytý, těžko říct, čím vším, možná připravovanými olinčinými narozeninami, možná daněmi, možná tím každoděnním nánosem prachu a střepů minizážitků, nevím. každopádně teď zase vyplul na světlo. jasně, ostře, intenzivně. byla to nezachytitelná magická chvíle. tak jako je magické to blížící se jaro, ta silná, nezastavitelná (jakoby pohanská) energie, která teď konečně začíná proudit vším a všema.
po práci domů a s Honzíkem zase do Troje, k letohrádku, přes most, podél plotu výstaviště za kterým duněla Matějská, pár dětí tam prolejzalo rozšířeným otvorem mezi tyčema plotu. kolem planetária a vozovny, pak nahoru dlouhým stoupáním až k tomu zámečku, kde je prej archiv časopisů, na letnou, k Hradčanský, ke kyvadlu (včera jsem odtud Honzíkovi volal, napadlo mě, jak by to bylo pěkný místo na běhání, pochopitelně ne jen mě, cestopu jsme potkávali spoustu běžců a oproti Strašnicím, kde je to spíš náhoda a radost někoho potkat, nemávali ani neodpověděli na zamávání), k Zámečku, kde jsme potkali Sašu a Boguese a Mártyho, vypili si nealko pivo a zase zpátky. parádní. ráno do bazénu s marasem, ale oba jsme si zapomněli brejle a maras dokonce i plavky, bazén byl narvanej a všichni mu koukali na pinďoura, takže jsme to nijak nepřeháněli a šli na snídani. pán v český spořitelně mi nepomoh, protože na účtu už nemám dostatek na vytištění výpisů za rok, který potřebuju k daním, zkusím to teda znova tady z práce. kus už mám, cejtim se líp. kafe. starší paní v tramvaji měla na horním rtu dlouhý vous a povídala si pro sebe. trochu jako tenhle pán. ale míň máklejš.
na letné je tma, u vrzajícího metronomu vůbec nikdo není. dojdu až k zábradlí, přede mnou se otevře obrovskej pulsující organismus města, až se tají dech.
na křest xindlovy knížky jsem si připravil: my s jirkou si z katky děláme legraci, že je histerická, protože je herečka a ona zase z nás, že jsme blbý, že jsme muzikanti... xindla, když byl ještě malej, jsme my tři, vozili v kočárku. teda katka je stejně stará, jako xindl, ale holky dospívaj dřív... tady xindl, to je, přátelé, vopravdickej nefalšovanej magor...
ale nakonec všechno mluvení krásně zastal jirka a já jenom popřál hodně štěstí a vlnil se s tamburínó do Jako déšť. na patře cítím chuť toho českolipskýho chleba. v noci jsem uvařil jídlo na dnes, ráno jsem si všimnul, že si ho olinka zapomněla vzít z lednice a po cestě do práce zjistil, že i já jsem si ho zapomněl vzít do práce. kolem půlnoci taky přijel PiR, náramně se podivoval mým ochuceným papírkům, řekl bych ale, že mu dvakrát nejeli, nevadí, stejně jsme si na balkoně zakouřili a já pak ležel vedle Olinky a hlava mi hučela a bylo to fajn.
rozhodně nemůžu říct, že by se mi dneska nedařilo. vlasntně spíš naopak. i s málem spánku se mi vstávalo prima, v práci toho bylo tak akorát a byl jsem při věci a ještě jsem v obědové pauze stihl dojet s autem do Vinoře, kde mu pán Bocian dolil vodu do řízení, aby to nedělalo divný zvuky. stopro se ale dá říct, že rozhodně nejsem ve formě. těsně před odchodem z práce na mne padly nějaký chmury a po cestě do Strašnic mě celýho pohltily. tuším, že s tím mají co dělat daně, který ještě nemám vyřešený a kterejch se sice iracionálně, ale velmi reálně bojim, spíš než placení a vejšky, kterou mi Marek Lakomý laskavě předpočítal, se děsim toho procesu shánění podkladů, zjišťování stavů kont, vejšky pojištění, všech těch drobností, který dohromady nic neznamenaj, ale vždycky mě vystrašej a vždycky mám tendenci to odkládat. ale daně rozhodně nebyly jediný, znám tenhle stav u sebe, nespokojenost a silnej pocit nějaký frustrace. vem to nešť. sedim teda v autě, po tom co jsem napřed minul krásný místo, i že jsem ho skoro přejel i že se hned za mne někdo napcal a pak jsem třikrát objel povinný kolečko kolem bloku, nakonec místo najdu a sedim v tom autě a ani z toho nemám radost. hehe. tak si řikám. pudu si zaběhat. po půl kilometru mě začala pálit žáha a do krku stoupat kyselost, asi z těch oliv v kuskusu k obědu, nakonec jsem objevil cestu až na Skalku, ale to už mě ten bok bolel hodně a já to ještě zkusil přelouct ale už to nešlo, tak jsem se vrátil domů a řikám si, že rozhodně nemůžu říct, že by se mi dneska nedařilo, ale stroprocentně nejsem ve formě. o víkendu, kterej naopak měl formu náramnou krásně napsala Olinka a já vám, milánkové, posílám alespoň pěknou písničku
krásnej den včera už od toho rána. na oběd jsme šli s Olinkou i kolegama, ve chvíli, dky jsem dostal to auto na dálkový ovládání mi všichni záviděli. i auto i Olinku. cejtil jsem se šťastnej a milovanej, to auto navíc svítí, když jezdí. v Rock and Rollu, jejichž logo jse mi strašně líbilo už z doby, kdy jsem ještě čet Filipa pro náctiletý, jsem si koupil krásný modrý boty s takovou slevou, nad kterou se tají dech. a pak jsme šli s Olinkou ještě na jídlo do číny, kousek od nás seděla Tereza Nvotová, s kterou se neznáme, zato byla s Fiksupojkou v Nepálu, takže skoro. teda kousek, seděli jsme v takový uzoučký uličcce za barem a tam se vešly tři stoly za sebou, ale projít kolem nich mohla stěží ta útlá asiatka, co nás obsluhovala. no a u toho prostředního stolu seděla teda slečna v čepici a s klukem a moudře rozmlouvali o filmu a já se kolem nich snažil protlačit s batohem, taškou s autem na vysíláčku a kytarou. v Rock Café už byl Kuba alexa a Tomáš Srovnal a Melankoholik a Ondřej řečený Karbo, připravili jsme se, odehrál jsem asi osm písniček, lidí přibývalo, někteří se samosebou nahlas bavili a v mejch stopkách vždycky ty jejich hlasy zazněly, ztišily se a za chvilku zase vycákly v další stopce. Z Ústí na Měsíc a Flow se mnou zpívala i Olinka, rád s ní takhle zpívám. než jsme se rozkoukali, už jsme zase byli na cestě, do Akropole. Nireriku jsme stihli skoro celou, škoda, mohlo bejt víc lidí, ale hrálo jim to krásně. silnej tlak, Talkin to The Moon má strašnou sílu, v závěrečným crescendu se mi klepala zem pod nohama. od Ondry s Haničkou jsem pak dostal knížky v četné té, jak se stát rockovým karatistou, od Katariny už předtím slovensko českej a česko slovenskej slovník, spoustu pus od všech a od Nieriky pivo v láhvičce a od Kostky krásnej odznáček Free Tibet. a dneska ráno na mě čekal ještě poslední dárek od nemilejší. sakra, dostal jsem, přátelé, šejkr na míchání drinků a knížku o koktejlech. máte se na co těšit. dík.
ráno jsem se vzbudil v půl sedmý vedle své krásné ženy. chvilku jsem ještě zkoušel usnout, ale nešlo mi to. vstal jsem, napřed si četl v kuchyni Divoký detektivy, pak si napustil vanu, oholil se a vzbudil Olinku. po snídani jsem dostal první dárek. běžeckou bundu, lehoučkoz jako pírko, modrou, parádní. zřejmě mi velmi sluší. v práci jsem dostal od Kuby Kašeho retro čepici s nápisem Salzburg na nášivce. včera jsme s Kubou, Sváťou a Ondatrou vyrazili přes stromovku, skončili v Dejvické Nádražce a tam seděli a povídali si a pili pivo. Olinkachudák čekala že dorazím domů dřív, ale nakonec jsem se stejně utrhl relativně včas a metrem dojel domů. Kuba se mě ráno zeptal: včera jsme se ocitli v paraelní dimenzi. což by klidně mohlo být. a jak se tak chci vyfotit s čepicí, koukám, že někdo shodil celej slavnej Facebook.
ty obědy s kolegy, to je leckdy taková paráda, až se tají dech. Pořád čtu Roberta Bolana, hloubš a hloubš do tý knížky. teď ještě furt poslouchám demáče ze zkušebny z minulýho tejdne. musim vyřídit:
daně!!! prozkoumat spleť sociálního a zdravotního, zjistit co mám na úrazovým doplatit! průběžnou lékařskou prohlídku tátu zaregistrovat se na půlmaraton zamluvit Progres vymyslet a nacvičit na Progres dopsat text na Sídliště Sever naučit se to
dvojky většinou nebývají zdaleka tak dobré jako jedničky, v tomto případě to ale neplatí. chlebíčky tekly proudem, jedlo se, pilo, hodovalo, šampáňo bouchalo všude kolem. moc si toho neužila chudák Olinka, které vůbec neudělaly dobře toasty z Paláce Akropolis, které zhltla před úžasným koncertem Erika Truffaze. koncert fantastickej. ale dobře jí nebylo, to ne. část oslavy v DV dokonce proležela, takže se teta a babička a moje máma a Honza a Olinčina maminka prostě všichni se museli obejít bez ní.
já mezitím rozšafně vykládal tu tu, tu tamhle, šáňo a víno jsem pil, dost jsem se, jak si zpětně vybavuju, vychloubal kontroverzním článkem pro ČILICHILI i pokusem o záchranu Adama Vopičky, hodně jsme si povídali s mámou, místama i na docela vážný témata, třeba o tátovi. taky jsem si zkusil bosej stoupnout do sněhu, protože mi přišlo, že to nemůže bejt tak hrozný a skutečně, nebylo to vůbec hrozný, naopak, bylo to velmi zajímavý. jen, zrovna když jsem vcházel dovnitř, potkal jsem olinku co se zrovna probudila a tý to myslim neudělalo moc dobře. nakonec jsem se připojil i k jointu, na rodinné oslavě věci nevídané, ale musim říct, že tentokrát mi to úplně nesedlo a musel jsem se uchýlit du našich komnat. takže se teta, babička, prostě všichni, museli zase obejít beze mne.
druhej den jsme zpívali se sborem, co jsme s ním vystoupili o Vánocích na Ostrém. cvičili jsme nové písničky. vždycky se na začátku hodně stydim, ale pak mě to pohltí, ty harmonie, co vytvořej jenom hlasy, parádní. navíc s náma zpívaj samý fajn lidi, tudíž je to radost. když jsme pak odjížděli z DV, zabouchl jsem klíče od auta do kufru a tak nás musel chudák Jindra vízdt do Prahy pro náhradní a zase zpátky a já pak jel zase sám do Prahy a připadal si jako kretén. hlavně teda tu první cestu do Prahy. znáte to, žejo. že si připadáte jak kreténi když se vám něco takhle povede. nebo spíš nepovede. je to normální reakce. prostě to znáte.
dneska ráno si ve vestibulu nádraží Holešovice hlasitě pískali dva lidi. přes sebe. ty dvě melodie se zvláštně proplejtaly. a při přestupu na Muzeu přede mnou šly tři tlusté paní a dvě s velkými kufry s kolečky, šly tupě, jako nějaký velký zvířata, občas do sebe narazily, nebo si nohy podrazily těma kuframa, ale vůbec se nezastavily, valily se dál. chvilku jsem se na ně ošklivě koukal, ale pak jsem si vzpomněl na ty klíče a hned mi bylo líp
tak se to povedlo. stálo to dva tejdny plánování, potřeboval jsem pomoc od přátel, ale vyšlo to parádně. pamatujete se, jak jsem si koupil ochucený papírky v Growshopu? možná jsem o tom ani nepsal, ale bylo to minulej tejden, tuším středa, možná ale taky úterý. to není důležitý. do Nuslí jsem tzotiž nejel kvůli papírkům, ale zamluvit restauraci West na středu 3. 3. pro 14 lidí. Byli jsme s Olinkou domluvení, že ji vezmu na večeři a já oslovil hromadu kamarádů s tím, že by tam na nás mohli počkat a že bychom tak spolu připravili pro Olinku překlápko. ve Westu ale pro 14 lidí rezervaci neudělaj. a to už jsem věděl, že těch lidí bude nakonec ještě víc. takže smůla. ale nevadí, chutě jsem přehodil rezervaci do Budoiru U Sta Rán a převčírem psal Olince, že bohužel musíme plánovanou večeři ve Westu přemístit, že mne tak trochu, vyšplouchli. ano, přesně tohle slovo jsem použil. Olinka mě teda vyzvedla u Mc Donalds, já si od managera vyprosil malý šáňo, který jsem si u nich dal chladit, rukou nerozdílnou jsme ho na tom I. P. Pavlova otevřeli a pili po cestě. chvilku jsem ještě mlžil, že jdeme do Barakudy, pak jsme ale otevřeli dveře a vešli do baru, na mikrochvilku mi přišlo, že tam nikoho nevidím, pak jsem je ale zahlíd v tý místnosti v zádu a vyrazil dopředu, Olinka šla za mnou, až mě zaskočilo, jak moc lidí tam je. Olinka si zakryla oči a všichni tak nějak halekali a byl tam PiR s Mili a byl tam Maras s Alenkou a byla tam Renča a Sísa a Xindl s Olgou a Honzík a Dušan s Džejnou a Ondra s Haničkou a Katarina a přiišla Helena s Tomšem a Dája a Fiksu, hned jsem šel shánět židle a napřed Olinka dostala spoustu dárků, mezi nima třeba recepty a pásek půlnoci a pak knížky a taky bonbóny a pás na kytaru přes rameno, což bylo teda zvláštní, protože Olinka hraje n a klávesy, ale prej ho budu nosit jako pásek a šňůru a pak jsem šel objednat asi milion panáků a když jsme si připili, nechali jsme Olinku ještě zavřít oči, bála se prej, že dostane ušní svíčku, ale ne, dostala baskytaru, což bylo překvápko. I na dort se svíčkama došlo, a ještě další panáky a silný pivo, spousta kytek, postupně všichni odcházeli domu a nakonec jsme tam byli s Ondrou, Haničkou a Katarinou a pak jsme jeli taxíkem domů. takže se to povedlo. stálo to dva tejdny plánování a pomohlo mi spousta přátel, vlastně všichni, kdo tam přišli, děkuju vám, vyšlo to parádně.
moment, kdy oslavenkyně pro novou baskytaru doslova ztratila hlavu foto (v souladu s manifesterm Dogma) PiRorMili
včera jsem vyběhl do tmy, když jsem si nepovídal s Honzíkem, samotnej běh mi šel od nohy líp. nemluvil jsem, snažil se soustředit na dech, jak mi to Honzík minule doporučoval. u parku jsem to otočil a vracel se. v hospodě v dlouhým paneláku, kde jsme se stavili minule s Olou, jsem přes sklo zahlíd bloďatou slečnu do půl těla roznášet pivo, mohutný prsy se jí houpaly nad těma půllitrama. vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi chodívali v Nuslích do hospody s obsluhou nahoře bez, i s holkama, jak se štamgasti styděli na ty prsa koukat a klopili oči a jak se ty servírky vůbec nestyděly, naopak vtipkovaly a nosily jedno pivo za druhým. a pak jsem běžel dál. nakonec jsem dal šestku na jeden nádech. v tom březnu bych chtěl v kuse uběhnout alespoň prvních deset kilometrů. ale těžko říct takhle dopředu. v září jsem zrovna na deseti kilometrech tak nevychytal tempo, že na to budu ještě dlouho vzpomínat, hehe. ráno bazén, Marase jsem potkal v šatnách, zrovna odcházel, prý je tam moc lidí a špinavá voda. a fakt, voda byla kalná a lidí mraky. trošku jsem se proplul a s veselou vyrazil do práce. stojí to za to, nezaspat a protáhnout se hned takhle po ránu. bude ten blog jednou jenom o běhání a o plavání? nebo tooho postupně všeho nechám? plavání, běhání i blogování? ukáže se v čase
Olinka má dneska narozeniny, takže všechno nejlepší, sivá, ať se ti další rok opravdu hodně povede, máš našlápnuto hned na několika schodištích. ať jsi šťastná, spokojená sama se sebou, klidná, ať tě potkávají správný lidi a správný věci. zdraví, štěstí, hodně.
v pátek jsem byl vlastně na večírku ohledně Boguesových narozenin. Olinka taky, jen přišla později. večírek s překvapením, všichni jsme se nakýblovali do bytu plnýho ryb, čekali jsme hodinku a půl a pak Bogues přišel a všech patnáct lidí ukázalo na velkej transparent s nápisem PŘEKVAPENÍ. a Bogues byl dojatej a my všichni taky. a byl dort ve tvaru ryby s jointem v puse a vůbec, moc hezkej večer. dík
