tolik hezkejch věcí o kterejch jsem chtěl napsat, ale zrovna před čtvrt hodinkou jsem zjistil, že mi praskly ty báječný sluchátka Skullcandy s modrou lebkou, co jsem si koupil po Vánocích za peníze, co jsem dostal a co jsem z nich měl takovou radost, anžto je na nich lebka, co ladí s mym oblíbeným modrým světrem a s mojí oblíbenou modrou barvou vůbec. záruční lístek mám (nejspíš) doma, v peněžence je jen ten od sluchátek Olinčinejch, takže je ani dneska nemůžu jít odnýst do toho krámu a chtít je vyměnit pronto. do toho mám pod stolem Botasky, na kterých se mi odlepila druhá špička a na který jsem si řek, že už nebudu nadávat, když mi je minule zreklamovali tak mile. ale jak si vrána k vráně sedla, sere mě to zase. tak jsem si zanadával. kurvaprdel. nazdar.
čokovoko byly včera super. vtipný, daleko víc než na desce. zuby nehty hráli místama krásně, hlavně v těch našláplejch a naštvanejch starších věcech. a někdy se jim to zase tak celý rozpadlo, až jsem se bál, že už to nikdy nesesbíraj. byl to moc hezkej večer s Olinkou včera.
včera mi měnili služební počítač. vzali si starej, bílej, trochu omatlanej ale milej a oblíbenej MacBook, se kterým jsem toho tolik zažil, na kterým jsem toho tolik udělal. a dostal jsem novej mladej stříbrnej MacBook Pro v hliníkovým šasí... zrovna na něm píšu. bylo by krásný, kdyby vydržel tak, jako ten starej a kdybych s nim zažil spoustu dalších dobrodružství. určitě to tak bude. jsem optimista.
jinak se máme hezky. moc hezky. krásný počasí, mrazivý, ale jasný. převčírem jsem poprvý doběh v neovejch botách z práce domů. je to patnáct kilometrů. a bylo to moc fajn. takže jsem rád.
další pěknej víkend za náma prosím pěkně
- v pátek jsme byli na návštěvě u mýho bratrance Honzy a jeho přítelkyně Zuzky. dlouho jsme se neviděli, takhle v Praze jsme u sebe dokonce na návštěvě poprvý. a jak už to tak bývá, říkali jsme si, jak je to pěkné, se takhle setkat a podivovali se nad tím, jak je možné, že se nescházíme častěji a domlouvali se, že příště jistě brzy... tak snad to tentokrát vyjde, čas letí jako bláznivý, jak blány ví, i páni ví...
- v sobotu jsem se trochu podílel na nahrávání jednoho folkovýho dua a Olinka jela navštívit maminku do DV. sešli jsme se pak večer doma a měli se prima. - v neděli snídaně, pak průzkum trhu a odpoledne jsme vyrazili vozem do města. napřed jsem si sjel koupit boty na běhání, jelikož ta dvě chuďátka, co jsem v nich posledně běžel do Nuslí, už prostě další cestu nevydrží. a pak jsme to vzali přes Harfu do Veverkovy, kde jsme se na čaj zasekli u Marasovů, kde byli na návštěvě zrovna Landštofovi, což bylo milé. znovu jsem si říkal, jak je to pěkné a že je škoda, že se nescházíme častěji a rovnou si umiňoval, že to musíme změnit, blány, páni atd. Alenka měla pod zeleným svetérkem kulaté bříško, takové veselé a milé a večer jsem se ještě potkal s Petrem na Olšance, zašli jsme do sauny a pak se chladili nahoře na střeše pod nebem a zamženým měsícem, byla tam strašlivá zima, hlavně na plosky nohou, ale jinak to rozpařeným tělům nevadilo, ba naopak, dělalo jim to dobře a nevím jak Petr, já se rozhodně jako znovuzrozený cítil. uléhal jsem pozitivně unaven a odvápněn, jak se na slušného občana po víkendu sluší... dnes je pondělí, blázni mají svátek
koukám, že tenhle blog už píšu osm a půl roku. to je panečku věcí. tehdy jsem seděl na ČVUT a hrál v jednom kuse. pokud jsem teda neinstaloval počítače, nekreslil komiksy, nedělal hudbu nebo nepsal povídky. osm a půl roku za kterých se toho událo tolik, že mi z toho jde hlava kolem. je to taková brzda času, pocit nám říká, že to uteklo strašně rychle a v podstatě se kromě pár zásadních věcí nic nestalo. ale staší se podívat zpátky a pročíst si třeba zápisky z jednoho měsíce a vybaví se mi tolik míst, událostí, lidí, pocitů... je to dobré
k vánocím jsem od Olinky dostal počítačovou hru Skyrim. což je milé. sama kromě Bejewelled Blitz nehraje nitz. a lidi, kteří aktivně nehrají, většinou považují gamesy za ztrátu času. já nehrál nekolik let, v podstatě od doby, co jsem odešel z ČVUT nic. až když jsme si předloni pořídili počítač, začal jsem znova pomaloučku testovat současný hry a mile mě to překvapilo. napřed Fallout, leta vysněný Bioshocky, pak GTA, nedávno jsem si ve výprodeji pořídil Batmana a teď panečku, skyrim. Jedna z nelíp hodnocenejch her loňskýho roku, na stejným základu jako Fallout 3 ale s mnohem krásnějšíma lokacema, přírodou a grafikou. postapokalyptickej svět je sice postapokalyptickej svět, ale Skyrim je o pár let starší, navícse odehrává v zemi, která nápadně připomíná Island. jenom tak běhat krajinou a obdivovat fantazii tvůrců a dotaženost grafiky, to je zábava na dlouhý hodiny. Jednou, dvakrát tejdně tak zůstávám vzhůru dýl, než by bylo zdrávo a ráno se pak nechce vstávat. a už teď se zase těšim, že si večer alespoň hodinku zahraju. já mám hry rád... moc rád. fakt si při nich odpočinu, na chvilku vypnu všechny pracovní receptory a jenom relaxuju. pokud jsou navíc takhle dobře udělaný, vnímám to jako spojení několika uměleckejch oborů v jedno dílo, který můžeš ovládat a měnit a který reaguje na tvý podněty. i kdyby jenom tim, že po tobě střílí šípy napuštěný jedem obřího ledovýho pavouka... myslim, že v nich je velká budoucnost, jsem zvědavej, kam se herní průmysl dostane a vlastně bych rád někdy na nějaký hře pracoval... abych zatím nezakrněj, vyrazil jsem včera poklusem na prasklejch botách zase z práce. a bylo to prima. na Kampu víceméně v jednom zátahu i s kopcem ze Stromovky, pak už po kouskách do Nuslí do Baretty, kam na chvilku sjela Olinka s Jindrou. Salát, kus Vysokýho býka, půl litru kofoly a bylo mi báječně. zrovna včera večer jsem Olu uložil a ještě se šel na chvilku proběhnout do virtuálního světa. spát jsem šel brzo, ale ráno se nechtělo vstávat.
P. S. do toho mám ještě v iPhonu legendární GTA 3, který Rockstar Games připravili pro smartphony k desátýmu výročí vydání týhle opravdu zlomový hry. gamer uvnitř mě je spokojenej.
včera hráli ille před Haight Ashbury v Akropoli. i když jsem se vědomně snažil přijít trochu později, stejně jsem dorazil asi o deset minut dřív a na šatně vyfasoval číslo 1. nakonec ale přišli i ostatní lidi, i když úplně narváno nebylo. a ille zahráli moc hezky, pódium Akropole jim slušelo a psoluchačů přibejvalo a tleskali čim dál víc. to je myslim ideální stav... Haight Ashbury to měli přesně naopak. byl jsem trochu zklamanej, na začátku to bylo prima, holka na basu, druhá na bubínky s tamburínou a takovej submisivní chlapík na kytáry... asi tak dvě písničky to bylo prima. pak mě ten samej dvojhlas a podobný písničky začaly tak trochu nebavit a po třetí písničce jsem se odebral poslouchat ty koledníky od baru. občas jsem děvčata zašel zkontrolovat, jestli přeci jen, ale každá další návštěva mě spíš utvrdila. však se mi taky nemusí líbit všechno. postupně se ke stolu, který jsem fikaně zabral, přitrousili Myshka s Fousáčem, Ondatra s Lindou, Almela s Magdou, Vendulka s Pepou a nakonec i ta moje zpěvačka milovaná. publikum na Haight Ashbury zase pomalu řídlo, ke konci mi přišlo, že tam je lidí podobně, jako na ille na začátku. a tak jsme si dali ještě nealko pivo, džus, cigáro a jelo se domů.
shrnovačka z minulýho tejdne, kterej byl plnej a pěknej
- v pondělí jsme byli na Sherlocku Holmesovi. a byl jsem vlastně zklamanej. na rozdíl od prvního dílu mě tenhle nijak extra nechytl, ani jsem se moc nesmál, ani trochu jsem se nebál o hlavní postavy a kromě krásně natočený scény v lese mi to prostě nic nedělalo. až jsem se bál, jestli jsem nějak neotupěl.
- v úterý jsem běžel z Troji, strašně mi vrzala prasklá bota. budu si muset koupit nový, jenže vejplatu nám posunuli skoro o 14 dní, takže sakra. asi i proto, že jsem nevěděl, jak dlouho potrvá, než se zase dostanu na trať, běžel jsem dál i z Kampy, po náplavce a ž na Vítoň, potom do parku pod Nuselák a pak grébovkou nahoru ke Stu rán, kde mě ale začala chytat křeč do lejtka a tak jsem se dál jenom prošel. i tak, když jsem pak zrychlil ku tramvaji, málem mě další křeč do obou lejtek skosila. to jsem si nemyslel, jaký to je. vždycky jsem si řikal, že když člověk plave třeba na hlubině a dostane křeč, že to přece musí přemoct, když mu jde o život. a ono asi trochu líp, než když nejde, ale i tak to bude daleko větší maso, než jsem si dokázal předsatavit a leckdo to prostě nerozhejbe...
-ve čtvrtek jsem byli s Olinkou na předávání cen Apollo. kromě nás tam byli úplně všichni, strašně moc umělců, novinářů, televizní jak se říká mrdky, různí vometáci i tuzemský ikony. samotnej pořad byl fajn, Kohák řádil jak utrženej ze řetězu, slečna Voříšková o něco míň, ale i tak. šest pěknejch vystoupení, videa, rozhovory... a nakonec, jak už se tak nějak profláklo, vyhrál Bonus. a řek bych, že vyhrál zaslouženě. posedávali jsme pak u baru, dlouze hovořili s přáteli a krátce po půlnoci se vydali domů...
v pátek jsem po práci vyrazil za tátou do Mimoně. po cestě začalo sněžit, ale jinak byla cesta tak nějak veselejší, než obvykle a i vojenským prostorem se mi jelo líp, hlavně proto, že jsem jel v koloně a ne sám. pokaždý tam čekám, že na mě vyjede ze tmy tank, že uvidim u cesty rozsekaný auto, že bude někdo ve vojenským ležet na silnici a já budu muset zastavit a vystoupit, z rádia to bude praskat, jelikož sem ani jednička a ni country rádio, klidné rádio do neklidné doby, nedosáhne... s tátou jsme si dali kafe a já pokračoval do Lípy, ke strejdovi, kde byla taková malá rodinná sešlost. seděli jsme asi do jedný, taky jsme na střídačku hráli sportovní hry na X boxu. rozbil jsem při tom lustr, jak jsem divoce máchal rukou při vybírání vysokýho míčku v tenise.
- v sobotu večer jsme šli s Ondatrou a Lindou do kina na film Muži, kteří nenávidí ženy. a bylo to skvělý. krásně natočený, skvělí herci, fantastická hudba. Finehcr a Reznor se zase předvedli. a hned jak budu vážit padesát kilo, pořídim si podobnou bundu, jakou nosila Lisbeth. a možná i podobnej účes. a motorku, pochopitelně... na rozdíl od Sherlocka jsem byl fakt nadšenej. takže jsem asi neotupěl.
- v neděli jsme uklůízeli a já hrál Skyrim, kterej jsem dostal k Vánocům. taky nás navštívil Almela. chtěl jsem jít běhat, ale zjistil jsem, že mám jedny tepláky ještě nedoschlý a druhý v pračce... tak jsem hrál dál bez zbytečnýho špatnýho svědomí. pudu zase zejtra. i s vrzající botou. ještě chvilku to holt budu muset vydržet. - na přestupu na Muzeu asi čtrnáct dní jezdily všechny čtyři eskalátory. teď už zase jenom tři. jen mi to už nějak nevadí...
po krásným víkendu, kdy jsme fakt odpočívali a potkávali se s přáteli a koukali na filmy a vařili si a jedli a odpočívali, se pracovní týden zdá tak nějak veselejší. přijdu si plnej energie a odhodlání a mám z toho radost. což je fakt prima. spousta práce v zaměstnání i doma odsejpá tak nějak veselejš. odpočinek je halt důležitej. včera jsem si byl zaběhat a zjistil, že mi praskla bota. běžecký boty fungujou jak maj prej tak dva roky. já ty moje nosim čtvrtým, takže je nejvyšší čas na výměnu. a teď už je to i nezbytný. a tak jsem si včera dal záležet a dotáhnul to na dvanáct kilometrů z práce přes Stromovku, Letenský sady, Kampu, náplavku, Vítoň a Nusle až na Vinohrady. měl jsem z toho moc dobrej pocit, i když jsem pak po zevlování u Ondatry před barákem a postávání tamhle a tuhle dostal při dobíhání tramvaje do lejtek takovou křeč, že jsem sebou málem švihnul. takovej už je život. parádní... no ne?
včera večer jsme před spaním vzpomínali na Reykjavík. jak je to takový malinký, to centrum, žejo. nojo. oni jsou okolo ty baráčky různý, takže je to celkem velký. ale i tak spíš vlastně vesnický, žejo. nojo. jé. Reykjavík. maras mi připomněl moji oblíbenou a důležitou knížku, která mě několikrát vytáhla z bryndy. Sogjal Rinpoche - Tibetská kniha o životě a smrti. žádný zásadně těžký čtení, spíš jasný a naprosto srozumitelný postřehy. všichni umřem. dřív nebo později, ale, jak podotýká i maras, z pohledu dějin za chviličku. to není žádná tragédie. to je fakt. je to samosebou celkem zásadní věc, tahle smrt. však se na ní taky buddhisti připravujou celej život. a jedno ze základních vodítek je, abychom se v okamžiku, kdy to tady balíme, nemuseli stydět, za to, jak jsme s tou chvilkou žití naložili.
v týhle optice se většina našich zásadních problémů jeví jako malicherná. ano, musíme je nějak vyřešit, ale není třeba se kvůli nim sypat. dobré je naopak zkusit si vychutnávat pěkné věci a snažit se chovat slušeně a hezky jeden k druhému. maras to napsal opravdu pěkně, já si to tu poznamenávám před redakční radou, abych pak věděl. p. s. Sogjala můžu fakt dopúoručit, ten to napsal ještě úplně nejlíp. pěknej den
stav: rozjíždějící se chřipka, levé oko furt cuká...hehe to jsem si přesně říkal, že už cukat nebude, když jsem tady za stolem seděl naposled. ale neva. volno to bylo báječný, fakticky krásný a užili jsme si ho báječně. na Portáši bylo krásně. napřed málo sněhu, takže jsme zvládli procházku na Malý Javorník i výlet do Rožnova pod Radhoštěm a na Pustevny. a potom napadly hromady sněhu, takže kdo chtěl, lyžoval. já nechtěl. já si šel jenom jednou krátce zaběhat, což bylo v těch závějích fakt maso a dobrodrůžo. jinak jsem si četl, trochu psal a hlavně dělal hodně kolem hudby. i když minimálně tvůrčí věci, spíš jsem extrahoval, pořádal, exportoval a tak. ale bylo to třeba a měl jsem to udělat až dávno. a tak jsem měl radost. fakt odpočinek. Olinka se naopak po třech letech od zlomený ruky na lyže postavila a prej jí to šlo moc hezky, až se kolem ní instruktoři lyžování hemžili jako vosy kolem zmrzliny. před dvěma lety jsme byli na Portáši s Filipem Míškem, loni s Almelovejma a letos se dalším členem naší výpravy stala Vendulka Kraslová s Jasmínou, což je krásnej pes, kterej má třeba rád rohlíky. Ondatra samosebou nesměl chybět. a i jinak tam byla spousta kamarádů a známejch, Neuwerthovi, Baarovi, Caisovi, Issovi, Bartoškovi, David Dvořák s dcerou Amálkou, nakonec přijel i Mardoša s rodinkou, spousta dětí, mraky dětí, který vejskaly a hrály fotbálek a hry na mobilech a stavěly iglů a bulely a mydlily se lopatičkama po hlavičkách. do toho Tomáš Neuwerth dotáčel s Olinkou a Milanem Caisem závěrečnej song novýho Kašpárka v Rohlíku a poslední večer proběh i minikjoncert a tatarák a pak jsme s Ondatrou ráno vstali, vyhrabali auto ze závěje a jelo se domů. a teď jsem tady, v práci, pořád mi trochu cuká voko, ale je to takový milý, rodinný cukání. blbý je, že mi začíná bejt zima na paže, mám husinu, což je neklamný znamení, že se mi ta chřipečka asi opravdu rozjede. ale jelikož nemám zdroj, kterej jsem nechal na Portáši a kterej mi putuje poštou, nebudu moct pracovat z domova, tak to musím nějak vymyslet a nebo si tu chřipku prostě nepřipustit a vyléčit se vírou mou, která mě samosebou uzdraví. novej rok začal krásně a pokud bude takhle hezky i pokračovat, bude to báječný...
děje se toho celkem dost, ale jak člověk nechodí do práce, tak nějak to nevadí. svátky jsnme strávili dílem v DV a dílem v Český Lípě. dostal jsem spoustu báječných dárků, nmamátkou vyberme třeba super čepici VAGUS, knížku KMENY, počítačovou hru, spoustu trávy, jojo, mejdlom, zimní crocssy, tričko, v kterým vypadám jako něco mezi kostrou a robocopem a parádního parašutistu, se kterým jsem si hrával jako malej. plastovej panáček co ho proti jeho vůli vystřelíte do vzduchu a pokud má štěstí, otevře se mu prosím padák. měl jsem asi tři. každýmu se nakonec ten padák neotevřel a bylo bulení, až to hezký není. v Praze jsme pak hlavně odpočívali a převčírem večer odehráli s broskví v Rock Café poslední koncert před pauzou. a bylo to přesně takový, jak jsem si to představoval. ille měli parádní vystoupení, pak jsme šli hrát my a mě se hrálo fakt moc dobře a řek bych že i všichni jsme odehráli dobře, přišli lidi a zněli jako že mají radost a dostalo se i na plánovaný překvápko a plánovanej večírek i přesunem třema taxíkama k Ondrovi Zátkovi a výtuhem na židli a cestou domů za svítání. takhle jsem si to přál a jsem rád, že to tak pěkně vyšlo. dík. no a včera dlouhej spánek a potom přesun do Lokálu na slavnostní oběd, na chvilku se stavila i Myshka, zbytek večera ale v družný společnosti Alenky, Ondatry, Almelových a nás, kratičce po půlnoci domů a dneska je ten konec novýho roku, tak se uvidí, jak ho nakonec budeme trávit, neplánovací systém dospěl do svý vrcholný fáze, nejspíš si budeme doma číst a koukat na nějakej biják a bude. a pozejtří jedeme na Portáš. takže takhle to všechno bylo, je a nejspíš i bude. hezkej začátek Novýho roku, moji milí, ať vám tAKY všechno vyjde jak jste si přáli
dneska se mi zdálo, že jsem byl v hospodě a Václav Havel tam roznášel pivo. takový Vystřelený Voko, ostrý slunce tam svítilo do oken a krájelo zakouřenej vzduch. Václav taky kouřil, vlastně pořád. vždycky, když někomu přines pivo, tak se s ním zapovídal, takže člověk nemoh moc pít, jelikož by pak musel dlouho čekat na nový. řikal jsem si, že ta hospoda asi moc nevydělá s takovýmhle vrchním, ale že to nevadí. taky si se mnou chvilku sednul, připomněl jsem mu, jak jsme tehdy hráli naživo při Audienci divadla Na tahu. mám dojem, že jsme zmínili i ty mladý komouše a že tak spíš krčil ramenama. to byste se z toho musel posrrat, ještě jedno? byl to milej, lehkej sen
dozvěděl jsem se to v neděli dopoledne, když jsem se nevyspalej oblíkal, že pomalu vyrazím na vernisáž a přišlo mi to líto. během snídaně jsme poslouchali nekrology. a pak ve dvanáct předpřipravenej hlas uvedl nedělní pohádku Kmotřička smrt... první slova byla: Koukej, Vašíčku... na vernisáži jsem panu prezidentovi zahrál Flow, pak se mě zeptala slečna Kristýna z měsíčníku Lípa, co si myslím o odchodu Václava Havla... myslel jsem, že nám bude chybět, jelikož nikoho takovýho tady v tuhle chvíli nemáme... pak jsme se o panu Václavovi bavili i ve studiu s Olinkou, Dušanem a Tomášem, včera večer jsme se v Jedouchově rozčilovali nad mladejma komunistama, jaký to jsou s prominutím kundy, když slavěj smrt třídního nepřítele. vždycky se najde nějaký hovado. bohužel jenom málokdy se najde někdo takovej jako byl tajdlenc Václav. bude se mi po něm stejskat.
ve čtvrtek jsem šel spát v pátek v půl osmý ráno v pátek jsme z koncertu v Děčíně dojeli do DV ve tři v sobotu a do postele se dostali kolem čtvrtý v neděli jsem se výrazně šetřil, ale i tak jsem přistál v posteli až ve čtyři ráno v neděli včera jsem v osm večer dojel busem do Prahy a šel za Olinkou rovnou do studia, než jsem se rozkoukal, už jsem nahrával kytaru, na kutě jsem se uložil kolem jedný dneska jedeme do Jedouchova s kolegama z práce... pomalu jsme se změnil v noční zvíře... veselý bude, až se zejtra zase začnu měnit zpátky
plán plním zatím tak jak se dá a celkem to odsejpá. dost mi v tom pomáhaj nový Korni. jsou dostatečně našláplí a hlasitý, aby přehlušili kravál v kanceláři a zároveň se tam neděje nic tak převratnýho, aby přerušili kravál, co dělá práce v mý hlavě. v pondělí jsme byli v Liberci, napsal jsem o tom na blog broskve. byl to náročnej koncert, ale dopadlo to všechno dobře. to je taková zkratka pro všechny, co neklikaj na odkazy. včera jsem si byl vyzvednout trička a dneska ráno navštívil pana Moudrýho. pochválil mě jak pěkně prospívám, doporučil hlídat si výdeje energie, abych se ze samý radosti nakonec totál nezesral a ještě jsme měli takovej mikro LSD moment, když jsme se zapovídali o milionech způsobů, jak lze vnímat svět a přistupovat k němu.
hraní v Chomutově nakonec bylo moc hezký. živej klavír, Kubova naladěná kytara a pozorný publikum. to je tak fajn, když se to povede. oproti teroru v Hamtamu totální opozit. cesta nocí do Prahy pak utekla celkem rychle i přes drobnej kufr na konci. spíš takovej kufříček.
v sobotu ráno jsme s Olinkou vyrazili na farmářský trhy na Kubánský náměstí, což bylo bezva. koupili jsme toho fůru ale v neděli večer už nám toho v ledničce moc nezbylo. fantazijní klobásky, moc dobrý sýry a hlavně lahodnej džus jabko - červená řepa. pak jsem se ponořil do práce na komiksech a písničce pro Kašpárka a vynořil jsem se až večír, když měli všechny obchody s dárkama zavříno. v neděli hlavně odpočinek, včetně běhání. znovu jsem proběhl tu novou pěknou trasu na Vítkov a povedlo se mi trhnout můj osobní rekord na deset kilometrů, což teda oficiálně dělá jednu hodinu, osm minut a dvacet šest vteřin. a taky jsem běžel nejdýl s Nike +, tedy 11,1 Km. Tak to mám zaznamenaný. Večer měla Olinka zase zkoušku a já si tak ještěřil doma. s překvapením jsem zjistil, že máme dneska, teda v pondělí vlastně koncert v Liberci. sakra, je toho teď opravdu hodně. tenhle tejden:
pondělí - dodělat plakátek a komiksy na nedělní výstavu + koncert Liberec
úterý - vyzvednout trička a mrknout se po vybraných dárcích + dodělat komiksy středa - zbytek dárků a slavnostní večeře, možná zkouška s Atari Terror (ale spíš ne) čtvrtek - megaton fashion show, večírek 99 pátek - koncert Děčín sobota - koncert Lípa (jak dostat tatínka do Progresu a zpět?) neděle - vernisáž výstavy komiksů v Lípě
do toho rolničky, dudlajda, práce šlechtí, ocel kalí...
sakra sakra, to to uteklo. každej den dorazím večer domů a pomalu abych šel spát. vyřízeno, vybydleno, nazdar babi, tak sem tady. a nespí se mi dobře, možná kvůli úplňku, co bude až v sobotu. možná kvůli vánocům. možná kvůli tomu, že se toho prostě děje hodně na jednoho normálního cannyho. ale co už. hlavně si nezapomenout zamluvit dovolenou po Silvestru na hory do Beskyd. nejradši už na Silvestra. včera jsem dospěl k tomu, že si ani nemusim brát lyže. možná si pučim běžky. a hlavně budu odpočívat. možná dopíšu tu povídku, co mám rozdělanou už rok. a nebo tu starší, co už mám dva roky. třeba každej den tři hodinky. s výhledem na hory. čaj se slivovicí. pootevřený okno. moře volnýho času. občas si jít zaběhat. občas zaběžkovat. a na den dva si možná ty lyže pučit. a večer do sauny.
hlavně se nenechat zlomit nějakým aktivním sjezdařem. na hory jedu abych si odpočinul, no ne? ať si každej řiká, co chce.
sakra, to to uteklo. v pátek jsme někde byli, sakra, kde jsme byli v pátek? čas letí jako blázni ví. už vim. v pátek jsme byli s PiRovejma a jejich malým Šimonem u Renči. je hezký vidět tuhle partu takhle pohromadě, trochu jsme si zavzpomínali, s Honzíkem si zašli dát brčko pod Nuselák jako tehdá a krátce po půlnoci domů.
v sobotu jsme spíš odpočívali, s Ondatrou a Pavlem Zlámalem zašli na oběd do Lokálu a pak ještě na kávu do nějaký maličký kavárny, ale jak se jmenovala, to si nevzpomenu, ani kdybyste mi ruku řezali. každopádně ta káva byla moc hezká. teda dobrá. tyjo, pondělí a už mám vymalováno nejmíň jak v úterý. večer jsem si hrál s animačním programem v iphonu, dokončoval jsem projekt od minula. pak jsme sjeli dva Sheldony a spát. v neděli jsem krátce po snídani, asi v půl druhý, vyrazil po stejný trase jako minulej tejden. tentokrát jsem doběh dokonce asi o kilometr dál a znova jsem posunul svůj rekord na pět kilometrů, takže znova Lance Armstrong a zase mi to udělalo radost. pořád mě dokáže nadchnout, kolik toho člověk za hodinku stihne uběhnout. i když se místama jenom tak courá. vydržet to takhle i přes zimu, mohl bych si jarní půlmaraton užít ještě o trochu víc, než minulý ročníky. domů, večeřooběd. Olinka pak odjela na zkoušku a já na koncert kapely Carnem, ve který hraje Ondra Zátka do Popocafepetlu. Takže zase přes Kampu. potkal jsem tam spoustu kamarádů a chvilku se pohupoval v bocích. Žel mě tenhle mix latiny, elektroniky, jazzu a world music většinou nějak nerozpaluje a stejně tomu bylo tentokrát. Moc se mi líbilo, jak všichni hráli a jak zpívala zpěvačka. Ale holt to se mnou nic nedělá. A jak to mám s hudbou všechno protažený přes emoce, neni v takovým případě pomoci. Tak jsem se hezky rozloučil a vydal se hezky domů. Ani tak jsem ráno nedokázal vstát z vesela a zvedat mě musely čtyři přístavní jeřáby. I tak to v pondělí ráno občas chodívá.
z práce tramvají na Holešovice, vlakem z Prahy do Děčína, za oknem tma, většina cestujících pohodlně rozvalenejch v kupé vystoupí v Kralupech. jsou li to Kralupy, nevím, venku je tma a šedivo. posadím se, chvilku poslouchám iPod, chvilku si čtu Reflex. v Ústí koukám, jak z mlhy trčí Střekov a dole v ní tonou zdymadla, kde jsme se tehdy kdysi dávno v deštivým odpoledni procházeli s Olinkou. František mě čeká na nádraží s vozem, za chvilku jsme u něj doma. Lenka je těhotná, má kulatý bříško, sluší jí to velmi. my jdeme s Františkem pro točený, dáme si od cesty a pak sedíme na jejich manželský posteli a posloucháme vinylovou desku jednoho magora z Doks. a sice to šumí a praská a chrčí, ale stejně je to báječný, poslouchat hudbu z vinylu. už jen to obracení stran. to že tý hudbě musíš věnovat nějakej čas, nějakej prostor. parádní. ráno vstávám před sedmou, dopotácím se na nádraží a jedu. venku se probírá svět, není možný nevzpomenout si na písničku Michala Tučnýho. pomalu přibejvá lidí, zdymadla zase tonou v mlze, ostatně stejně jako celý Ústí. z komínu stoupají mohutné proudy dýmu, z dálky se zdá, jako když město hoří. a krátce po devátý vyskakuju z vlaku v Holešovicích a přes most do práce a jsem zase ve svým životě jako ve starý obnošený mikině.
