19|01|17 ^

odraz slunce ve Skyrimu

občas mi v tyhle dny přijde, že svý (občanský) práci nerozumim
moji mladí kolegové vědí, kolik stojí a jak se zadává reklama na youtube, myslim bez googlu, pochopitelně. odhodlaně se učím nový komunikační systém, který mi usnadňuje práci zase trochu v něčem jiném, než ten předchozí. a pak se vracíme k tomu předchozímu a jeho nedostatky suplujeme dalšíma dvěma (!) systémama.
snažím se být pružný a flexibilní a nebrblat, ale vidíte mě.
a všichni kolem mě vypadají, že všechny ty Asany, Basecampy, Costlockery, Guru a další a další plánovače a komunikátory, chápou, že jim rozumí.
píšeš texty i anglicky? ptá se mě kolega.
no, když je to potřeba, tak nějakej napíšu, ale primárně píšu česky. to je můj obor, to je to, co umim.
aha, hm...
tak si řikám: měl bych, měl bych se to naučit, žejo, abych obstál na trhu práce
abych byl platným členem
řikám si:
svý kreativní bujení si ventiluju jinde, dvě kapely mám, knížku, to je jasný, že mě neba a že nemám čas, učit se Asánu
řikám si:
nebuď línej a snaž se
řikám si občas:
že tomu zkrátka nerozumím, že jsem z toho někdy v průběhu předchozího roku na volný noze vypadl.
i to je samosebou možný.

alespoň mám pořád po ruce blok, na poznámky a kreslení. fakt, že něco vzniká, byť po malých kouscích, něco skutečného (nepoplatného jakékoli marketingové strategii), i když to je třeba jenom obrázek, mě uklidňuje.

zima je čas kreslení a posedávání u kamen.

tvl, když umim takovýhle moudra, tak bych měl bejt brzo za vodou, no ne?
v sobotu se stěhujeme.

canny dne led 19, 17 | 13:45 | ANJEL | feedback

17|01|17 ^

pod sněhem

název knížky Pod sněhem od Petry Soukupový jsem vymyslel já.
Dostal jsem ji i s věnováním v Café Lajka a hned tu knihu půjčil přišedšímu Kryštofovi Kaplanovi, kterej mi ji zatim nevrátil. tak jsem ji nedávno koupil znovu. je to dobrá kniha.
s dobrym názvem.

venku se prodlužujou dny. ne že by to bylo bůhvíjak vidět, ale jo, to víte, že je. včera jsem byl dopoledne v práci, po velkým náporu minulýho tejdne mírnej pokles aktivity. pořád je ale co dělat a čim se zabejvat.
z Hradčanské jsem vyrazil na Děkanku u Pražského Povstání do kytary.cz pro pedalboard a ladičku. v Kaštanu mi neznámá a neuspořádaná sada efektů ubrala dost radosti z už tak dost náročnýho hraní, tak jsem se rozhodl se netrápit. a zabralo to.
i náladu jsem měl mnohem lepší
a víc si užil koncert, i když se zdá, že mám nějak poškozený sluchátkový vstup na iPadu a bude potřeba to vyřešit.
dobře se mi zpívalo a i když je Café Prostoru opravdu hlučné a stavebně zapeklité místo, dost lidí zůstalo pozorných. většinu koncertu jsem tentorkát trávil uvnitř hudby.
s velkou radostí jsem po dlouhé době hrál na kytaru, těším se, až během následujících dní a týdnů dovybavím nový pedalboard (který se mi navíc povedlo z výdělku za koncert zaplatit, hurá, sláva, citronáda) a zahraju si přes kombo... těším se do Crossu.
Jen je třeba vyřešit ten iPad.
Pamatuj!

o víkendu jsme s Mášou navštívili tátu a přivezli mu nový fén.
telefén.
měl radost, vypadal vesele až do samotného konce
sněžilo
doma společný oběd s maminkou, Honzou a Jirkou a pak, už zase za tmy, zpátky.
bylo to pěkný.
venku se prodlužujou dny.
dneska budu doma.
schovanej
za kamny.

spal bych.

canny dne led 17, 17 | 15:03 | ANJEL | feedback

12|01|17 ^

zá(z)vorky

co už člověku zbejvá
než si to všechno
pořádně užít

z diskuze s Kaučukem na FB. mám hezký den. ráno jsme s Mášou společně vyjeli do města, milé pracovní setkání a pak časný oběd v "pálivý číně" v pasáži Metro. v práci teplo, dokončil jsem jednu část práce na kampani na šampon, ve volný chvíli si chystám poznámky pro schůzku se Zvířetem. měl bych zamluvit stůl, jdu to udělat rovnou...

vida...
je to jako závorky

je závorka:
život
v té je vložená
práce
kampaň na šampon
příprava na schůzku Zvířete
post na blog
telefonát do Oka

a pak zase zpátky do závorky
post na blog

včera jsem hrál poprvý v Kaštanu střízlivej. to je zajímavý si to takhle říct. ale je to tak.
šlo to po pauze ztuha, na zvukovce mi přišlo, že vůbec nedokážu zpívat. a jelikož jsem se rozhodl hrát do linky a testuju novej efekt půjčenej od Maťa (kterej je mimochodem skvělej a budu si ho určitě kupovat) a delay Memory Boy od Gregoryho (kterej je taky skvělej, ale na mne možná moc sofistikovanej, takže ho budu určitě prodávat (nebo ho s Petrem Koubkem vyměnim za ten starej dobrej Boss)), nehrálo se mi ani bůhvíjak komfortně. ale nakonec se mi vlastně docela dobře zpívalo, bylo to opatrný, testovat ten hlas, napínat ho a zkoušet, co vydrží. a nakonec jsem zahrál úplně praštěnou verzi Jezera. a pak si sbalil věci. a jel domů. venku zasněžená Praha.
přemýšlel jsem, co bych měl udělat, abych se cítil lépe:
musím si co nejdříve koupit znovu pedalboard, e-bow, kalafunu, KDHD zkreslení od Maťa a cigar Box od Red Bird. tím bude všechno v pořádku a koncerty budou entuziastičtější a barevnější. bylo by dobré, promyslet ten looper, protože letos budu zase hodně koncertů hrát sám.

a teď už hurá zpátky do závorky
příprava na Zvíře
jelikož tvorba mne těší a hlavně to budu muset za pár hodin odprezentovat smečce.
přeji vám hezký den

canny dne led 12, 17 | 14:44 | ANJEL | feedback

09|01|17 ^

sladké dny

tři dny rozepsanej post jsem smazal
nevedlo to odnikud
nikam
mám spoustu práce, trošku se mi to zase vrší za krkem, ale jinak je to dobrý čas
venku zima, vevnitř teplo a světlo
dneska mne čeká první koncert po skoro čtvrt ruce, jsem z toho trochu nervózní, umim to vůbec ještě? a zároveň se těšim. takový chvění jsem neměl dlouho
snažím se nepodlehnout pocitu, že nestíhám
a stíhat

ideální večer je večer doma s Mášou a kočkama...
nikam se mi většinou moc nechce
cejtim, že by mi udělalo dobře běhání
zbejvá se do toho dokopat
ale tak se mi nechce ven
bejvá mi zima
a úplně neuvěřitelně intenzivně jsem si ujel na sladkým
občas to krátkodobě mívám

tak teď třeba

canny dne led 09, 17 | 13:05 | ANJEL | feedback

05|01|17 ^

venku sněží a je zima.
ve sluchátkách vystřídali Radiohead a jejich bazén ve tvaru měsíce Psy-Chillový plochy.
v zaměstnání se nachýlil čas skypových hovorů s programátory, kteří chtějí vrátit technické informace do někým jiným opraveného textu... skypový hovory, pokud se neodehrávaj v soukromí a netýkaj někoho opravdu blízkýho, mi dělaj vyložený nepohodlí.
vypadá to, že přišel čas skutečný práce.
do března chci napsat a nakreslit knížku Zvíře jménem podzim.
Přes víkend připravit podklady pro další nahrávání a hlavně plán.
K tomu bych si měl uklidit na stole. Nejlíp dneska.
Rozsvítit pak lampičku. Zapnout gramofon. Pustit se do toho.
Kousek po kousku.

dodělávat obrázky mě teď hodně bavilo. naplňovalo. těšilo.
líběj se mi teď hodně naše klidný večery. kočky. knížky. Battlestar Galactica.
do nich se ta lampička a gramofon budou báječně hodit.

Linda, Ondra a Andrea jedou na Portáš.
taky bych ještě někam odjel. klidně sedět uvnitř a číst si. ale to asi skoro každej skoro vždycky. a navíc, jak se tak za oknem honěj sněhový vločky, nemusim vlastně ani nikam jezdit.

canny dne led 05, 17 | 12:39 | ANJEL | feedback

04|01|17 ^

do nového roku
bez alkoholu


na starý kolena
se dát na poezii
a na psychill

abych ještě
nezvlčil

jsou to zajímavé dny po návratu.
fotky v telefonu ještě neroztříděné, občas na mne vykoukne nějaká, když hledám cosi k práci. té je teď dost. krátkodobě jsem si prodloužil úvazek, protože jsem finančně zase na nule. do toho jsem přes svátky dodělával obrázky pro knížku básniček, která se jmenuje Když piješ.
napsal jsem ji, když jsem pil v loňském roce. v různých situacích, ale vznikla během měsíce a tvoří ji většinou krátký básničky uvozený větou: Když piješ
nacházel jsem ty básničky v souboru v telefonu, ani jsem nemusel pít moc, stačilo se trochu přešoupnout na hranu a gravitace už udělala svý. a ráno novejch pár mikrotextů na čipu
obrázků bylo třeba 80 a zmiňoval jsem se o nich na cestě. převčírem večer jsem měl všechny nalepené, rozstříhané, překreslené, nakombinované, všechny byly vyrovnané a seřazené ve velkém sešitě...
pokud všechno půjde dobře, 10. března, na svý 39 narozeniny, bych tu knížku mohl (nechat) pokřtít.
6 let předtím (fakt je to tak dlouho?) Jaromír pokřtil v Dejvický nádražce Anjela. pak jsme pili a pak jsme dostali přes hubu v baru Kozička.

na svůj vztah k alkoholu jsem samosebou myslel loni na kopci i nedávno na cestě. a vymyslel jsem toho spoustu. mám různý teorie.
když jsem se ale druhý den po vánočním večírku probudil v práci na kanapi, kam mne uložili obětaví kolegové, došlo mi, že zcela prakticky existuje jedno jediný řešení.
a to nepít vůbec.
každá dobře míněná výjimka, každej pohyblivej limit, zatím všechny pokusy skončily hlavou třeštící na chladný podlaze v nějakým jiným vesmíru, kde neexistujou jména ani osobnosti, jen taková osvětlená prázdnota, ve který se objevujou a mizej barevný skvrny.

poslední alkohol jsem tedy vypil v Český Lípě v noci po štědrém dni.
během svátků, které jsme pak trávili v Lubnici a v Praze, převážně sledováním Twin Peaks, mne v tom rozhodnutí všechno utvrzovalo. venku bylo krásně, vevnitř teplo a světlo. a kočky.
zatím dobrý.
do práce nám dovezli Club-Mate, piju kávu, alkohol s díky odmítám.
jsem z toho trochu nervózní, je to velká změna. bojím se samosebou, jak mi to půjde, pokud by se vám chtělo držet mi palce, určitě budu moc rád. na druhou stranu se mi tím rozhodnutím hodně ulevilo. je příjemný, sejmout z ramen ten strach, kdy se stane něco špatnýho. kdy se to bude opakovat.

tím pádem bych po křtu knížky a narozeninový oslavě nemusel dostat do držky. zatím vůbec nevím, kde by to mohlo bejt. ale ten termín, 10. 3., ten si asi můžete zarezervovat.

canny dne led 04, 17 | 10:12 | ANJEL | feedback

31|12|16 ^



canny dne pro 31, 16 | 22:15 | ANJEL | feedback

21|12|16 ^

potřeboval bych
pracovat
ale jsem
v práci

*spíš básnička, než skutečná stížnost

dny jsou plné
hvězd
***

canny dne pro 21, 16 | 13:31 | ANJEL | feedback

20|12|16 ^

a už zase sedím v práci

tyjo. to je jako, dejme tomu, skluzavka v čase. jako ten tobogán jak podle Grofa, co jsme se na něm klouzali do noci kousek od Ostravy v penzionu Sluníčko
velký vzrušení a rush a pak je najednou konec a člověk zajede do tý vody na konci jako do peřin, cákne to a ty bys hned jel znova...

takhle jsem zase dobrzdil v tý naší skutečnosti
teď jsem si prdnul, pronese lakonicky kolega

jsem zaskočenej zimou, před tejdnem byl ještě podzim a jakej pěknej
Po Portu ještě dva dny strávený v Pinhao v údolí řeky Douro, kde jsme byli dvakrát na ochutnávce portskýho, dvakrát na vynikající večeři ve stejný restauraci a jednou na vejletě do kopce jako kráva. když jsme se vraceli mezi vinicema zpátky k řece a do maličkýho hotelu Pinhao, míjeli jsme několik stromů s pomeranči. některé jsme sebrali z trávy a některé utrhli, lahodné a voňavé byly všechny.
před týdnem jsme vyráželi a kroužili od řeky silnicemi nahoru, z mraků a mlhy jsme vyjeli do oslepujícího jasného slunce a pak zase zpátky zahučeli do bílého mléka, z kterého se po stranách tu a tam vynořovaly vrcholky stromů. a tak jsme jeli skoro celý den za olbřímím měsícem a k večeru sjeli dlouhým klesáním do San Sebastian alias Donostie. únava, skromná večeře z vlastních zásob portugalského tuňáka a trochu vína, k tomu dva díly Battlestar Galactica, tentokrát žádnej vejlet do města, pěkně spát...

v úterý jsme vstali brzo a rovnou vyjeli na cestu. už ve Francii jsme se stavili na snídani u McDonalds, což je taková naše občasná cestovní not that guilty pleasure, ale nejlepší snídaňové menu mají u nás, normálka v Česku, tomu se prostě nic nevyrovná. poslouchali jsme Prsatého muže a jeli celý den, rozloučili jsme se s oceánem a pak do vnitrozemí, do vnitrozemí... večer někde ztraceni ve krásné sladké Francii bloudíme po malém městečku a hledáme dámu, která nás u sebe má ubytovat.
stará, pravděpodobně nedávno ovdovělá dáma žije se psem a je to trochu smutné, i když se paní zdá být veselá a statečná. udělá nám večeři, po které je nám pak oběma trochu špatně. pes má svoji paničku očividně velice rád a je taky veselý a přátelský. sprchujeme se a čeká nás další podobná sada kilometrů, 500 nebo 600 do Německa.
oba už jsme unavený a těšíme se do Čech. večer křidýlka a falafel ve vymrzlým německým městě, pivo a čaj s konvičky se slonem, co vypadá jak náš kocour Foum.
poprvé bereme z auta všechno to vino verde a portské, aby nám přes noc nepomrzlo...
na měkké posteli moc nemůžeme spát, střídáme se v buzení, kolem páté ráno koukám do přibývajícího světla a už už bych jel...
no a pak mrazivé německé ráno, poslední tankování a potom už sledujeme kilometry, který zbejvaj do Česka... a uááá, zahulákáme si, když tu ceduli míjíme...
kolem třetí jsme u Markéty před domem, vystupujeme, jako kdybychom odsud odjeli před tejdnem... koukáme do oken, jestli je někdo doma...
a je...

to je to zahučení do peřin, to zpomalení ve vodě... jen to trochu cákne, zapéruje, jako trampolína a už jsme zpátky...
Máša to vezme do peřin i doslova a pokud se neohříváme u krbu, je zachumlaná v duchnách a obložená naším cestovním královstvím, cirkusem na kolečkách
nedělního večírku je neúčastní, účastní se ostatní, nakonec sedíme v Oku s Tomem, poslední poslední drink a já domů a Tomáš do studia...
ráno společně snídáme a do toho kočky, kterých se nemůžeme nabažit a ony se nemohou nabažit nás
na té správné matraci se často budíváme v noci a ony nás překračují a choulí se na nejmenších místech, jen aby nám byly na blízku.
včera večer mě bolela hlava jako dlouho ne.
vzbudil jsem se v jednu v noci
každou ploskou nohy opřený o jednu kočku
a říkal jsem si pro sebe, že děkuju, že jsme se ve zdraví a v pořádku vrátili zpátky
no a pak už jsem se jenom jednou vyspal...
a už zase sedím v práci

canny dne pro 20, 16 | 10:12 | ANJEL | feedback

16|12|16 ^

vařím u Markéty v Mariánskejch Lázních...
to jídlo bude pálivý a obsahuje zeleninu a rejži. taky zázvor, koření, sojovou omáčku, i když bohužel nikoli Kikkoman. taky nakrájenej pórek, cibuli a vůbec, zeleninovou směs, původně mraženou.

je to tak. jsme doma. tedy v Čechách

v Portu se mi povedlo přijít na způsob, ještě ten večer posledního zápisu, jak nakreslit alespoň část obrázků do připravované knížky. udělal jsem jich za ten večer 25, druhý den je nalepil do sešitu a donesl do místní kopírky plné místních umělců z nedaleké školy, okopírovat.
později jsme vyrazili na Francescinu, což je místní specialita. jakýsi vysoký toast naplněný mnoha vrsvamí masa, zeleniny, sýru, vajíčka... a přelitý hustou omáčkou. a je to skvělé. všichni jsme si strašně pochutnali, dali jsme si pivo a později ještě vyrazili na koncert španělské kapely a jejího saxofonidsty Le Parody. a bylo to super.
a teď Markéta přijela... a já jdu nandavat to jídlo...

canny dne pro 16, 16 | 15:21 | ANJEL | feedback

08|12|16 ^

sladký život

línej den. ráno jsem vyrazil nakoupit na snídani a případný další jídla během dne. město je trochu prázdný a poprvý tu cítím zimu ve vzduchu. paní na pokladně se s paní ve frontě přede mnou dloooooooouuuuuuze vybavuje a nikomu za mnou to nepřijde divný. v Bille na Letný už by bylo nějakejch těch tsss, ehm ehm, sakra ženská... nepočítaně. tady si všichni řešej svoje.
udělal jsem snídani pro nás, pro Gracii a Vaška, co se píše spíš Vasco... a potom jsme zase zalezli do postele. trochu pracovat na počítačích, trochu si psát s lidma z domova, Linda vypráví o koncertech Priessnitz s takovým nadšením, až je mi líto, že jsem v tý našvihaný Akropoli nebyl... snad pány ještě stihnu, očividně je to velkolepý.
Gracja nás všera vzala na večeři k paní z Afriky, co v takový podivný garáži nebo mikrofabričce v průchodu, vaří pro hromadu lidí, většinou Gracjiných kamarádů z umělecký školy. psi se rvali, jídlo bylo vynikající, kamarádi, z nichž některý si pamatujeme z prvního večírku, přátelští a veselí.
"tohle je náš život", říkává občas Máša
a v těchhle chvílích je víc, než zřejmý, co tím myslí
a je to moc dobrý, si uvědomit, že sedíme, my dva, v Portu, na velmi interním večírku a jíme africko portugalsko brazilský jídlo a pijeme místní pivo a povídáme si s Vascem, kterej den předtím natáčel reklamu za hromadu stovek tisíc...

modruju se s tím flipbookem
vyzkoušel jsem spoustu cest a ta, co vypadala jako daná, se mi včera večer rozsypala pod rukama...
naštěstí jserm našel náznak další
a i když začínat popátý se vší vervou je mnohem těžší, než poprvý
určitý kroky už můžu přeskočit a jít po těch novejch a důležitějších...
učení se novejch věcí
ukousl jsem si velký sousto
ale tím se právě člověk učí, poznamenala Máša včera...
a tak se učím

teď teda posedávám v posteli, Gracja v kuchyni prozářený sluncem připravuje oběd na oplátku za snídaně, který jsem tu dělal... odpoledne půjdeme pracovat do kavárny
a večer na koncert

jsou to obrý dny v Portu
portský je dobrý, byli jsme na ochutnávce
včera jsem dostal ostříhání a oholení v barbershopu, kde se mi pokérovanej přísnej chlápek věnoval víc jak hodinu
čteme, píšeme, kreslíme, stříhám video, píšu texty
dostal jsem od Vladivojny lano do metalový kapely
Gracja si vedle při vaření zpívá Beach Boys s rádiem
venku je krásně, nezvykle teplý a hezký počasí prej
volal mi Jan Burian
dostal jsem nabídku na koncert a výstavu v Opavě
dole na ulici troubí auto a padá žlutý listí

a tohle, tohle, tohle je náš život

canny dne pro 08, 16 | 14:34 | ANJEL | feedback

05|12|16 ^

Portské

v pátek jsme se rozloučili s Osiasem a Paolem, pozvali nás na snídani, Osias dělal palačinky, které jsme si mzali domácí dýňovou, švestkovou a považte, rajčatovou (ale sladkou) marmeládou. měli jsme ji možnost už trochu ochutnat v domě u Kašpárka, ale jednak dělali s Erikou strašný obličeje, protože rajčata nemají rádi... a jednak Jana několikrát podotkla, že to je její marmeláda a tak jsem spíš tak ochutnal... tentokrát jsem si ale mohl dovloit namazat palačinku klidně z obou stran...
ve veřejné prádelně jsme dali vyprat a usušit prádlo... a vyrazili na cestu
Lisabon je moc hezké město. hodně energie nás nakonec stálo dojíždění vlakem tam i zpět a dlouhé pochody cizím městem... ale poměli jsme se tu báječně. poslední den jsme ještě přejeli most, zastavili se u Ježíše, kterého mají okopírovaného z Ria, ale byla tam kosa a mlha a tak jsme vyrazili dál. do Porta...

a teď jsme tu. je pondělí, dvě ráno, nemůžu zabrat a tak trochu pracuju a teď i píšu...
bydlíme u děvčete, které se jmenuje Gracja a pochází z Polska. Přijela sem na erasmus a už tu prostě zůstala. našla si tu přítele, jenž je režisérem.
společně jsme první den vypili několik lahví zeleného vína, což je místní způsob pěstování a sklízení vína, je to lehké, takže, jak říká Bohdan, ho můžete pít celý den a neopijete se... pozdě večer (ano, i tady se chodívá pařit až po jedenácté) nás hostitelé pozvali na večírek svých Brazilských přátel, na který pak krátce po našem příchodu přišla i policie, načež jsme se přesunuli do blízkého baru, odkud jsme už ale šli s Mášou domů. já sice ještě vyrazil na chvilku za společností, ale když se mi je nepodařilo najít, naznal jsem, že je čas jít spát...
včera jsme se hodně procházeli a musím říct, že zatím si mě, z naší letošní cety, Porto získalo asi nejvíc. máme krásné počasí, domy jsou tu tak příjemně ošuntělé, všichni to mají trošku na háku, město je přívětivé a moc hezky tu voní vzduch. Místní slavný most si mě okamžitě získal, stejně jako úzké uličky nahoru, dolů, po schodech, k řece a zase zpátky... dneska (tedy vlastně včera, víme) jsme v procházení pokračovali a já konečně sehnal blok a po předpřípravných a přípravných pracech začal kreslit první opravdové kresby do knížky... nakonec jsem musel ještě jednou změnit celou perspektivu, ale zdá se, že jsem na dobré cestě... takže teď už jen kreslit... a kreslit... a kreslit...
vůbec se mi tu nepodařilo najít žádné pořádné papírnictví... věřili byste tomu? ale blok jsem nakonec sehnal v tržnici, kde jsem Máše zakoupil křišťálové srdce... pomalu pořizujeme dárky...
z práce mi občas přijde nějaký úkol...
zítra budu posílat další fakturu
a dál budeme chodit po městě
a já budu kreslit
a snad i dostřihávat ten tajemný klip
a budeme pít to speciální zelené víno
které můžete pít celé dny...
a občas si dáme portské
jako dneska v té zvláštní galerii, kde staří pánové a paní zpívali bosa novu na prskající mikrofon
od řeky vál ten lahodný místní vzduch
a my si říkali, že tady, ano tady by se dalo opravdu nějaký čas spokojeně žít
dobrou noc

canny dne pro 05, 16 | 02:01 | ANJEL | feedback

01|12|16 ^

Zvíře jménem Podzim

v PRaze prej už včera nasněžilo, psala Linda Arbanová, když jsme se včera vrátili z Lisabonu. stichli jsme to o zvířecí chlup. ale stihli.
tohle je Zvíře, moje, naše nová kapela, která se bude určitě ještě rozrůstat a proměňovat a kterou čeká příští rok hromada práce, abychom tu desku do podzima stihli...
dělá mi to radost a naplňuje mě to hrdostí, že jsme zvládli tuhle první podzimní vlaštovici dokončit... a moc se těším na společnou práci na tom, co nám zbývá...
tady prší, jinak se ale ještě včera dalo chodit v tričku
dneska, když jsem se ještě za tmy probudil, mi došlo, že co se týče nejjižnějšího bodu naší cesty, máme ho už vlastně za sebou... že jsme teď už pomalu na cestě zpátky...
ještě týden v Portu, potom pár míst v okolí a pak daleká cesta za domovem
a doma?
koté a Vánoce

ať vám ta písnička udělá dobře tak, jako mně



canny dne pro 01, 16 | 09:29 | ANJEL | feedback

30|11|16 ^

změna plánu

Mertola je krásný městečko na svahu nad řekou.zaparkovali jsme a nakoupili a šli najít nějakou kavárnu s wi-fi.
samosebou nám mohlo dojít že v Mertole tahle hipsta kavárenská metoda nebude úplně fungovat a tak jsme nakonec skončili spíš v restauraci, přepadlí a vyhládlí. s překvapením jsme zjistili, že jsou skoro dvě hodiny a že tedy bude na místě vyměnit snídani za oběd. dorazily mi peníze z práce, takže jsme najednou měli na účtě o co se opřít. a tak jsme si dovolili pokrm s hranolkama a polívku a sangriu... a během toho jsme počítali.
na jednu stranu bychom určitě mohli na původním místě nějakej čas zůstat. ale přišlo nám, že majitelce ta nečekaná návštěva trochu leze na nervy a necejtili jsme se tu vlasntě bůhvíjak vítáni. setrvávat tu tři, nebo dva týdny, byl nesmysl. za téhle konstelace a okolností bychom většinu času trávili pomáháním v zařizovaném domě a po odpolednách jezdili psát do okolních vesnic. a ještě se cejtili napůl jako vetřelci.
dokonce ani do té neděle se nám tu zůstávat nechtělo. vlastně bychom nejradši odjeli hned, ale to nám zase přišlo zbrklý a zbytečně vyhrocený. a tak jsme spočítali, o kolik nám tahle nečekaná čára přeškrtá rozpočet, zjistili, že budeme muset vypustit cestu na Gibraltar a další část výletů... ale že když se trochu uskrovníme, zvládneme sehnat ubytování v Lisabonu. a pak se uvidí.
našli jsme si samostatný neprůchozí pokoj s balkonem v Carcavelos, předměstí Lisabonu. zarezervovali ho na týden, vyřešili nejnutnější maily, ohlásili se blízkým i do zaměstnání...
a přišla siesta, takže nás zdvořile vypoklonkovali
vraceli jsme se s lehčím srdcem zpátky krásným západem slunce a projížděli tu úchvatnou náhorní krajinu. odbočovali jsme do slepých cest a drápali se na vrcholky s výhledy do okolí a kolem nás zářilo šikmé ostré zapadající slunce.
večer jsme si dali víno a hráli společenské hry. majitelce se po našem rozhodnutí opustit nazítří její dům viditelně ulevilo. a tak to byl i s ní a Kašpárkem a Erikou hezký večer, hráli jsme příběhové kostky Fu a Quirkle, co přivezla Jinřiška z Kanady. a pak se v místnosti s nefunkčním krbem zakutali do spacáků a spali, než se ráno rozednilo.
Kašpárek uvařil kávu
a pak jsme se rozloučili, na zápraží vyfotili... a vypravili se zase na cestu... sluncem a deštěm, do Lisabonu, kolem něj až k ústí řeky Tejo do Carcavelos, kde jsme se ubytovali u dvou vzdělaných homosexuálů ve starožitně zařízeném domě.
na šestou večerní nás pozvali na skleničku vína.
nakonec jsme povídali do dlouho...
a bylo to prima

a teď jsme tu. a zrovna jedeme na výlet do Lisabonu. tak zatím ahoj. posílám pusu.

canny dne lis 30, 16 | 14:04 | ANJEL | feedback

28|11|16 ^

kapitáne, kam s tou lodí?

ve středu jsme zase nevstali tak brzo, jak jsme si představovali. nebo vlastně vstali, ale ten mezičas, než si člověk pobalí ty předbalený tašky, dotáhne to do auta, zajde se rozloučit se středozemním mořem... to najednou zabere víc času, než by jeden čekal.
zvlášť, když ten jeden ještě neodolá a impulzivně se svlíkne do trenek a do toho loučení vběhne a pobíhá a ráchá se ve vlnách... zatímco po břehu chodí zachumlaní pejskaři a běhají běžci v elastických kamaších...
takže jsme vyrazili později a bylo jasný, že do Portugalska, k Vale do Poco, dorazíme až za tmy. kapitán Kašpárek nás trochu vystrašil, že prý k nim vede z vesnice asfaltka, ta ale končí pár kilometrů před domem a pak je to horší a horší a horší... a že za tmy to bude problém... jenže když máš cestu rozvrženou na devět hodin, prostě je pak každý zdržení znát a my důvěřovali své navigaci i Jeřabině... a tak jsme jeli

kousek za Valencií začalo pršet a první část jsme jeli opravdu ošklivým počasím. snad jen v tom Gentu pršelo víc. ale pak jsme vystoupali přes hřebeny hor a překročili sytě modré řeky a před námi vysvitlo slunce...
začali jsme poslouchat audioknihu Frankenstein podle Marry Shelleyové...
je to samosebou báječný román. ale jednak je napsaný značně zdlouhavě, jednak se hlavní hrdina neustále existenciálně zmítá, chvěje se hrůzou z důsledků svých činů, nemůže promluvit, anžto by si všichni mysleli, že ztratil zdravý rozum a tak nechá postupně povraždit celou svoji rodinu, aby si neodposutil poznámku, že těm mrtví už je líp, než jemu, který tu, v tom hrozivém stínu vlastních skutkůch musí nésti to břímě... vlastně mě Viktor dost rozčiloval. přesně jsem věděl, komu z mých přátel mi přijde podobný. ale jak tak o tom přemýšlím, vlastně mi možná připomněl některé aspetky sebe samého, které na sobě nemám rád.
na druhou stranu mi ale skutečně přišla brilantní nezvyklá stavba příběhu v příběhu, zároveň ten obrat, který nastane, když začne vyprávět samo monstrum a my vidíme příběh z jeho perspektivy. Mary Shelly, která u toho Ženevského jezera tehdy dělala těm dvěma velkým básnickým duchům, Byronovi a Shellymu, spíš takovou okrasnou květinku, nakonec stvořila dílo nejcitovanější a nejuniverzálnější. panečku.

frčeli jsme přes Španělsko a bylo nádherný počasí. mířili jsme k Cordobě, minuli Sevillu, profrčeli jsme tu krásnou a bohatou a rozmanitou zemi, jako když řízneš nožem. občas jsme jeli s pusama dokořán nad tou krásou. tady se zastavíme příště, až bude víc času. a tady. a jé, podívej se na to údolí. jednu hodinu Máša opakovala:
ach, to je krásný!
co pět minut...

pak se pomalu začalo smrákat. nakoupili jsme poslední jídlo ze seznamu, co nám poslal kapitán. španělské olivy, protože v Portugalsku nejsou tak dobré. tvrdé a vyzrálé sýry kravské a měkké kozí. a pečivo, kterého není nikdy dost.
a pak se setmělo, my sjeli z víceproudých silnic na obyčejné státní, pak na menší okresky, které postupně začaly drncat a úžit se... až jsme za úplné tmy přejeli hranice do Portugalska a začali se šplhat k vrcholkům Sierra de Mertola... městečka byla menší a menší, Frankenstein zoufalejší a zoufalejší, omdlíval nad svým strašným dílem, které musel, ó hrůzo, dokončit, žel však nemohl... až jsme nakonec skutečně sjeli z asfaltky na prašnou cestu, přišly výmoly, pár pobořených stavení s vyhaslými světly... a pak se před náma, jako v pohádce, objevil dům s rozsvícenými okny...

vystoupili jsme z auta a zaklepali, zevnitř se ozval štěkot a pak se otevřely dveře a nám v ústrety vyběhl kapitán Kašpárek, se kterým jsme se objímali a veselili ze shledání, jak námořnickej zákon káže
za ním jeho odvěká přítelkyně Erika a za nimi Jana, která je z německa a o které jsem se dozvěděl z Kašpárkovy zprávy před pár dny... podali jsme si ruku, složili jsme batohy do ložnice s krbem a dvěma postelemi s dětským povlečením a šli předat olivy, sýry a pečivo do společné kuchyně, kde v krbu plápolala oheň...

určitého napětí jsme si všimli vlastně hned. jenže po devíti hodinách cesty má člověk chuť tak akorát s sebou plácnout na židli, nalít si trochu vína a povídat...
"měli jsme se krásně, bylo to fakt báječný cestování, ale jsme fakt rádi, že jsme u konce naší cesty" vyprávěla anglicky unavená Máša...
"final destination?" zeptala se Jana s povytaženým obočím a překvapeným výrazem...
kapitán nám při nošení věcí prozradil, že Jana je majitelka tohohle domu... a že vlastně ještě s manželem nevypluli, že její muž je na obchodní cestě v Japonsku a loď prý ještě nemají připravenou...
aha, aha, říkám... a když tak vidím její povytažené obočí, rychle přejdu k dalším plánům... chtěli bychom se za pár dní podívat na Gibraltar, víte, na konec světa...
tak doufejte, že vás tam pustěj, nás tam před pár lety nepustili, protože jsme měli zelené a ne fialové pasy, varuje Erika a pak pijeme víno a povídáme dál...
ale to zvláštní napětí je cítit čím dál víc a nakonec se ukáže, že bude nejlepší se jít vyspat, protože ráno je moudřejší večera, tak je to vždycky...
poprvé za cestu vytahujeme spacáky, přisouváme postele k sobě a trochu zaraženě po sobě koukáme...
to je divný, viď?
nějak jsme nečekali, že tu budou ti majitelé, to najednou to společný hlídání baráku vypadá úplně jinak...
ale co dělat
chce se nám spát
a tak jdeme spát

ráno vyrážíme na internet. wi fi tu nakonec není, takže to naše pracování na dálku se docela komplikuje. a tak se rozhodneme, že sjedeme do nedaleké Mertoly, pořídíme nějaké věci, které jsou do nově zařizovaného domu potřeba a vyřešíme hlavní a nejurgentnější maily... je toho dost
cestou k autu se přeptám kapitána
"hele, to vypadalo, že je z nás paní majitelka nějak překvapená... a nezdá se, že úplně příjemně"
"no, víš, já jsem tak trochu zapomněl říct, že dorazíte..." svěří se s nejistým úsměvem kapitán... "teda já to na začátku zmínil, pak jsem to řikal, když ses ozýval z Dijonu... ale to tady bylo strašný práce, takže to asi nikdo neslyšel... no a potom, kdyžs převčírem napsal z Barcelony, že druhej den dorazíte, tak jsem to řekl... takže se vědělo, že přijedete, ale až takhle krátce... ale to nevadí, pár dní tady určitě zůstat můžete. jak dlouho byste potřebovali? čtyři dny? tejden? to ono to Janě vadit nebude, to jen byla zaskočená..."
tak na toho svýho přítele z nejmilejších koukám a řikám...
"dneska je čtvrtek, viď... tak třeba do neděle, do pondělního rána?"
"jó, to by šlo, to bude v pohodě, dáme si večer víno a bude to prima"
"tak jo," kejvu, nasedáme do auta a míříme do Mertoly se připojit na ten internet a říct si mezi sebou, co a jak. už když to Máše v autě vyprávím, je jasný, že tu nebudeme do pondělí... a nejspíš ani do neděle...
že jsme nedorazili do cíle svý cesty...
a že se uvidí, co teda bude dál...
za autem se zvedá prach a z ohrad v tý krásný krajině kolem nás pozorujou ovce a velikánský černý prasata

canny dne lis 28, 16 | 19:58 | ANJEL | feedback

27|11|16 ^

španělští ptáčci

Francii podle plánu projíždíme rychle. v Dijonu spíme jako hosté černošské rodiny. a začnou nám povážlivě docházet peníze. dáme dohromady všechny zbylé, kontaktuju vsšechny, kdo mi dluží platby, všichni většinou mlčí... a my jedeme a míříme dolů a dolů a dolů... po osmi hodninách za volantem kotvíme v Perpignanu, kde takový předměstský pár postavil pro cestovatele byt v garáži. příjíždíme pozdě večer a téměř okamžitě usínáme, ale 20. 11. ráno vyrazíme na procházku. po vymrzlém a propršeném Amsterdamu a Gentu se tu dá chodit v tričku... couráme městem až k tržišti, kde to takhle v neděli ráno žije. u stánků se zeleninou vyřvávají trhovci, jinak je to všechno dost podobné, jako u nás. trhovci prodávají všechno možné i nemožné, staré i nové oblečení, nevkusné i hnusné, nablískané i ošuntělé. náměstíčko lemují masny, vedle sebe třeba čtvery. před kavárnou sedí chlápci a popíjejí horký slazený mátový čaj a pokuřují. je tu hodně arabů, většina chlapů se dělí do čtyř skupin:
kluci, co se snaží působit drsně
mladíci, co docela drsně vypadajíé, všichni mikiny s kapucemi, hubená těla navlečená do tepláků
chlápci, pologansteři, macho, cigárko a kolem pasu pneumatičku, často v obtažených svetřících a košilích
staří dědové, legrační trochu se svými holemi a kšiltovkami a velkýma sakama... podle toho, jak se ale pasou očima na krátkovlasé Máše, která do tohohle mumraje tak úplně nezapadá, to pořád budou pěkný chlípnící...
snídáme čerstvé mandarinky, olivy a bagetu na malebném náměstíčku... a pak hurá zpátky k Jeřabině, čeká nás Španělsko...

kemp 3 Estrellas, s kterým jsem trochu počítal, je zavřený. mimosezóna. sedíme v autě kousek od něj, mě vypršely data, peníze máme tak akorát na ubytování nedaleko. v miniloftu, což je taky nějaký zahradní domek, který nám pronajímá upovídaná Španělka, která se představuje nějak jako Renča a připomíná mi Renatu Ungerovic, kterou už jsem neviděl tuze dlouho. vím, že nějaké finance dorazí zejtra, povídáme si venku, trochu poprchává, pijeme sangrii a nakonec se ten trochu bezútěšný večer neklaplých plánů vyvine moc hezky.

ráno skutečně dorazí peníze, od bráchy a hned z České spořitelny. a my vyrážíme do Barcelony.
jsem tu už potřwtí, ale pořád se mi to město moc líbí. rád bych se sem podíval, když tu duní Primavera, nejradši pochopitelně s kapelním backstage pasem. tentokrát to ale není rozpalené a lehce zavánějící město, jako v parném létě. je tu teplo, ale klidněji.

po cestě začínáme být utahaní, všechno nám trvá nějak dýl. od probouzení po přesuny. nakonec tím obřím pravoúhlým městem došňěrujeme až La Sagrada Familii. mám ten chrám moc rád, i když uvnitře jsem zatím nikdy nebyl. tentokrát jsme si ale zakoupili lístky na internetu dopředu. a tak nám prohlídnou batohy a my ještě chvilku obcházíme z venku... a pak vejdeme dovnitř...
asi nikdy jsem nebyl v krásnejší stavbě, kterou vytvořil člověk. obří prostor je ohromující sám o sobě. světlý kámen, vysoké, stromům podobné sloupoví. a ty nádherné vitráže, kterými proudí světlo, jsme oba s Mášou jako opaření a nakonec nám ta hodina a půl uvnitř uteče jako nic. jsem šťastnej, že jsme se tentokrát odhodlali dovnitř. příště si vychytáme nějaký hezký den a půjdeme se podívat i do věží.
schválně, jestli chrám ti pokuřující a siestující španělé stihnou dokončit za mého života. ten zvláštzní kontrast velebného zvuku varhan a přízemního rachotění vrtaček nicméně vytváří v tom sakrálním prostoru zvláštní a nikoli nepříjemné napětí.

druhý Barcelonský den jsme prošli park Güell. i tady jsem byl potřetí. poprvé tu je ta nejzajímavější část oplocená a a zpoplatněná. což teda bylo docela zklamání. hlavně proto, že se tu nějak všude vynořili lidi, co se ti snaží něco prodat a nabídnout, bezhlavý muž, který někde z hrudníku nabízí zastřeným hlasem: fotó, fotó... kytarista, kterej pod výhledem na město vyhrává na kovovou kytaru americké bluesové fláky... a do toho nenávistné nápisy anarchistů, které posílají všechny turisty domů... aniž by registrovali, že oni jsou v těch osquatovaných domech a v tom městě a na tomhle světě vlastně taky turisti...
mírné rozčarování nám ale hodně spravila procházka čtvrtí Gracia, kde jsme tehdy bydleli s Kašpárkem a Erikou u Zuzčina kamaráda Sergia... však si to asi můžete sami vyhledat tady na blogu...
a posezení na Placa del Sol. tu instrumentální písničku, co mě napadla, když jsme tu byli s broskví a Olgou, tu mám vlastně pořád v hlavě. zajímavé. zajímavé. a hezké

a pak cesta autobusem zpátky a přestup do Jeřabky a přejezd do Valencie. po cestě jsme doposlouchali knihu Inferno, kterou jsme nastartovali někde cestou z Amsterdamu... dopadlo to nakonec naštěstí dobře... i když je to tedy dobře značně ujeté a vlastně to moc dobře není... no, nechám to na vás
prošli jsme se po pláži a usnuli. tyhle kratší přejezdy, čtyřhodinové, pětihodinové, bývají často nějak náročnější, než ty dlouhatánské. takové, jaký nás čekal další den, ve středu. z Valencie jsme totiž měli namířeno kousek od města Beja v Portugalsku, kde Kašpárek s Erikou hlídali dům svých kamarádů, kde máme strávit následující dva až tři týdny. konečně na jednom místě, v klidu, bez dalšího utrácení, naopak pomalu zase v částečné práci. ovšem s horským vzduchem, výhledy a občasnými výlety do okolí. skoro 900 km, devět hodin... přes celé Španělsko. takže krátká procházka po opuštěné večerní pláži... a spat. ať jsme zejtra čerství.

canny dne lis 27, 16 | 11:10 | ANJEL | feedback

18|11|16 ^

když v Gentu prší

Když v Gentu prší, což je asi docela často, sedíme v kavárně. Máša trochu pracuje, já pročítám maily a jelikož jsem si knížku nechal v autě, využívám ten čas ke krátkýmu shrnutí předchozích dní.

ve Vídni nám bylo bezva. Máša se nechala ostříhat, jelikož ji v pátek čekalo v Praze focení do časopisu. prošli jsme si trochu město, chytla nás průtrž mračen, která nám promáčela zadní strany stehen a lítek, posedfěli jsme s Herr Ichem a Frau Ich a jejich dětma dva večery a v pátek se vypravili zpátky...
jak jsme se blížili ku Praze, kde jsme měli dobalit poslední věci, pomuchlat kočky a Máša nafotit fotky, začalo se to celé nějak srát. napřed objížďka Mikulovem, o které navigace nic nevěděla. objížďka, která vedla přes prácer na silnici, zdržela nás a otrávila mi řízení, které do té doby šlo tak pěkně. při příjezdu do Prahy se mi konečně ozval kolega z práce, aby mi vysvětlil, že peníze, co měly přijít z kraje tejdne, nepřijdou, jelikož celá firma čeká na platbu, která taky nepřišla. vzhledem k tomu, že mít a nemít 30 000 je velkej rozdíl, když jste na cestě, dost mě to roztrpčilo. sakra, tomuhle jsem se snažil vyhnout a pokusil jsem se udělat všechno pro to, abych se do takový situace nedostal. a teď sedim v autě, je pátek a já vim, že budu mít na účtu nulu nejmíň do půlky příštího tejdne. pokud nepřijde dřív platba za práci, kterou jsem dělal pro Českou spořitelnu... bylo mi trochu do breku, jak jsem tak sjížděl na Jižní spojku... kurva...
doma jsme pomazlili kočky a udělali si rychlý jídlo, sakra, po kočkách se mi stejská hodně. obě se velmi vehementntě tulili, samosebou, že vědí, že zase pojedem a tak se koukaly trochu vyčítavě. takyj sme zjistili, že nám jdou pozdě hodiny, v důsledku čehož Máša vyrazila na focení pozdě, přesto, že právě tomu jsme se včasným vstáváním ve Vídni pokoušeli vyhnout. do toho jí čím dál tím víc bolely zuby, zastávka v PRaze by mohla bejt jedna velká pohroma. nebejt setkání s Jindřiškou, která u nás teď bydlí. A s Lindou, která dorazila, jakmile se dozvěděla, že jsme se stavili v Praze.
Máša přijela ze studia ještě nalíčená, dali jsme si lehkou večeři a my pak vyrazili do Mariánských Lázní za Markétou...

dyn v Marienbadu byly klidný. posedávali jsme u krbu a chodili na procházky, Máše otejkala pusa. Markéta má naštěstí nejlepší kámošku zubařku a tak jsme v sobotu po poledni vyjeli do ordinace, kde zubařka Martina otevřela bolavé místo a nechala ho větrat. s tím, že teď už to bude dobré.
jelikož zub dobolíval ještě další dva dny, zdrželi jsme se o den navíc, párkrát se prošli, uvařili večeře, pili víno, seděli u krbu a nabírali síly. ani na běhání ani na koupání v lázních nakonec nedošlo. i tak to ale bylo bezvadný.

pondělní přejezd do Amsterdamu proběhl nečekaně hezky. skoro celou cestu jsme měli krásný počasí, napřed nám zbejvalo sedm hodin, pak šest, pak najednou jsme byli pod čtyři a pak se rozpršelo a my uvízli v popracovní dopravní zácpě, potom sjeli do podzemních garáží, vylezli do deště... a byli jsme v Amsterdamu.
Boukje bydlí úplně v centru. kouká na knihkupcetví KOK a nejužší dům v Evropě. prošli jsme s batohama deštěm krz Red Light District, všude voněla tráva a cinkali napruzení cyklisté. Boukje na nás volala, jak jsme přicházeli, stačilo vylízt do třetího patra a byli jsme v jejich moderním a zvláštně maličkatým dvojpatrovým bytě.
čekala na nás Indonézská večeře, protože to je vlastně Dutch národní jídlo, jelikož Holanďani Indonésii kolonizovali, takže se tu tahle strava dá koupit všude, podobně, jako v Anglii třeba Indický jídlo. Boukje nám to všechno vysvětlovala a byla na svůj národ a svý město a svý mořeplavce poprávu hrdá.
pak se mi začly motat anglický slova a začala padat hlava a tak jsem šli spat. leželi jsme v Boukjině a Sjoerdově ložnici, za zataženýma závěsama bubnoval déšť.
druhý den po poledni jsme vyrazili s Boukje a jejím bratrem Jellem na výstavu Banksyho, která zrovna v Amsterdamu probíhá. a pak jsme jen s Mášou prošli pár ulic v centru, dali si čínský jídlo ve Vok to go do krabičky, vynikající a čerstvý udon nudle... potom pivo Amstel na zahrádce... a pak brko bílý vdovy v coffee shopu Smokey. kdysi jsme tam byli s Pirem, Boguesem, Fiksu a Mártym, v čase, kdy se mladí muži ještě běžně oslovovali přezdívkami. a bylo to tam prima. teď tam ale hrála naprosto dementní huba, úplně novej druh dementní huby, bezpohlavní, kreténská... v kombinaci s poměrně silnou trávou to bylo vážně nepříjemný a tak jsme vyrazili na procházku ulicema. a došli do kavárny, která, jak jsme po nějaký době ke svýmu úžasu zjistili, byla v kostele. nojo, stačilo se od barovýho pultu otočit a tam byly dveře, kterýma bylo vidět do obrovský krásný kostelní lodi... si ti představte. s tou bílou vdovou v hlavě.
k večeři jsme měli legendární holandský jídlo... kaše z kapusty a brambor a k tomu klobása a tofu, pro tu, co nejí maso. velmi jsme se najedli a když mi znova začala padat hlava, vyrazili jsme ještě na jednu procházku. Boukje nás kus doprovodila a vyprávěla o městě a místech... a my pak šli sami dál a procourali centrum a Red Light District, kde na nás spoře oděné slečny ťukaly ze svých kukaní...

ve středu jsme se přesunuli do Rotterdamu, kde jsme poprvý využili služby RBNB a přespali u asiatky Emmy a jejího nesmělého muže v podivným a trošku strašidelným pokojíčku, který vypadal, jako když je udělanej z dětskýho pokoje, což taky byl. a Máša kolem toho měla nějaký strašidelný fantazie, o kterých radši nechtěla mluvit, takže já pak měla taky nějaký vlastní, o kterých jsem zase nechtěl mluvit já. figurovala v nich ale nemrtvá holčička zavřená ve vedlejší místnosti, která se po nocích plíží těma uzoučkejma chodbama a schodištěma předměstskejch baráků

Rotterdam byl za války vybombardovanej a místní to vzali, jak se řiká, do teplejch... a postavili centrum nový, hypermoderní. když vystoupíte na Rotterdam Centraal, nejvíc to připomíná komiksovej Gotham, obrovský moderní mrakodrapy, nádherná budova nádraží, široký ulice, cyklisti, tyjo, spousta věcí. prošli jsme centrem k přenádherný budově tržnice, která vznikla teprve nedávno. vlastně trochu jako trucpodnik, když z Bruselu přišel navrhovanerj zákon, kterej zakazoval prodej zeleniny a ovoce pod širým nebem. obrovitá stavba připomíná kremroli prosklenou z obou stran a zevnitř vypadá buď jako hangár, nebo jako vnitřek kosmický lodi. čistý a vzdušný.
pak tu jsou stavebnicový kosočtverečný domečky, které jsem tu kdysi už navštívil. a znovu postavenej vybombardovanej kostel...
koupili jsme si tu fish and chips, dvě supermanga a kávu a pak šli větrným Rotterdamem na autobus a pak autem do Gentu.
náš RBNB hostitel byl do sedmi v práci a tak jsme unavení vyrazili do propršeného centra, zažili nevšední uměleckou instalaci uprostřed kostela, dali si hranolky a pak si sedli na proslavené belgické pivo. bylo dobré, moc dobré a velmi silné. pak jsme důkladně promokli cestou zpět., vyspali se v superluxusním bytě, ráno si dali horkou sprchu, strašlivě promokli cestou k autu a teď se sušíme v kavárně, abychom si za chvilku došli na belgické mušle a pak nasedli a frčeli do Dijonu, kde budeme dneska v noci nocovat.

peníze od Spořitelny nepřišly, paní měla dovolenou, snad je pošlou v pondělí... peníze z práce nedorazily, nejspíš je pošlou v úterý...
teoreticky jsem boháč a brzo budu mít k dispozcici nějakých padesát tisíc. prakticky jsem utratil poslední dvě stovky za parkování a připadám si trochu jako příživník na tý svý krátkovlasý holce... i takovej je život na cestě. trochu mě to samosebou štve. ale zároveň nezbejvá než pokrčit ramenama a doufat, že se po víkendu všichni rozhoupou a pošlou, co maj.
držte nám palce.

canny dne lis 18, 16 | 11:39 | ANJEL | feedback

13|11|16 ^

pozdrav z Marienbadu

zejtra to bude tejden, co jsme na cestě

ahoj, moji milí
je to hezký si představovat, že na druhý straně tohohle textu někdo je. někdo milej
kdo je zvědavej, jak se mám a vrací se sem. někdy se sem podívá, když má blbou náladu, někdy jenom čekne v obvyklým kolečku stránek. řekne si, zase nic a pokračuje na Fuku nebo někam prostě.
je trošku zajímavý o tom člověku přemejšlet a je hezký si představit, že je takovejch lidí několik.
rázem přibejvá propojenejch osudů, momentů, kdy se tím čtením setkaj lidi, co se vůbec neznaj. se svejma bojema, úkolama, strachama, radostma, štěstíma, lidi, co choděj běhat, mají oblíbený jídlo a jednou za čas masturbujou, normálka kompletní persony s pracovní historií, kartou pojištěnce a malinkejma špinavejma tajemstvíčkama.

ahoj, moji milí

jsme v Marienbadu
tady je pár faktografickejch poznámek

v pondělí 7. listopadu
jsme vyrazili pozdě, ale víceméně v klidu
od rána mi bylo blbě, tak jako před rokem a něco při odjezdu do Itálie, z nedokončenejch úkolů a nejistý budoucnosti, z toho, že čekám na dvě faktury, ale na účtě mám jinak po STK a přezouvání celkem prázdno, z toho, že nemáme kód k autorádiu, co nám při opravě kolem STK restartovali... přes den se to uklidnilo. v práci jsem upozornil na tu fakturu a ubezpečil se, že v pořádku odejde ve stanovenej termín, začal jsem se těšit na tu nejistotu cesty a jízdu do Žamberka jsme zahájili krátkou zastávkou ve Vinoři, kde nám Víťa Čáp vymontoval autorádio, opsal si kód a pak nám zavolal na cestu správnou kombinaci čísel
Káťa je naše kamarádka a za jedenáct dní od naší návštěvy měla naplánovanej porod svý holčičky Evelíny. Lukáš, Kateřinin přítel a budoucí Evelínin táta sám postavil krásnej nízkoenergetickej dům, kde z vany vidíte na žamberský kostel a ve sprchovým koutě jsou do betonu zasazený nasbíraný kameny, co vám masírujou chodidla
Kateřina pracuje ve společnosti, která nabízí vonné oleje a tak vždycky krásně voní. Lukáš vařil jídlo, které taky krásně vonělo. pes se jmenoval Kaspian, když ho člověk plácá po velikým hřbetě, hodí se říkat Kaspian, to je pán... překvapivě uspokojující, to vám povidám
ráno jsme se probudili sluncem a Katčiným smíchem. vyšli jsme na kopec nad dům a koukali na sluncem zalitej Žamberk a pak sedli do auta a za stálýho mávání vyjeli směr Znojmo...

v úterý
jedeme sluncem a posloucháme Dušanův mix Zvířete. líbí se nám to. tahle fáze nahrávání je pro mne asi nejtěžší, protože míchání příliš nerozumím, jsem vždycky spokojenej hned skoro s prvním mixem a všechno to dodělávání a drobný změny mi jenom oposlouchávaj skladbu, se kterou v tu chvíli už žiju hodně dlouho. nejradši bych to úplně pustil z ruky, ale to dost dobře nejde, protože když to udělám, mixéři ztrácí motivaci a věnují se jiným projektům ve svých nabitých programech. takhle se nám to teď stalo i s mistrem Zvířetem, první termín odevzdání Indies kolem nás projel jako rychlík, ani jsme nevzdechli. precizní Přemysl má samosebou obavy a tak mě to stojí dost nervozity a vysvětlování a chlácholení. když ale dostal mix do ruky Dušan, dost mě to uklidnilo. pro mne je to stejná důvěra, jakou mám k Tomášovi. i z toho pak pramení, že co pošle, s tím jsem vlastně spokojenej, takže když psal, že v pátek ještě něco s Aid Kidem dodělají, jenom jsem si povzdechl a začal se těšit na pátek.
Mášina babička nám připravila skvělej oběd. pohankový placičky, bramborovu kaši, babičkovskou polívku... já dostal ještě navrch jakousi sekanou z místního vyhlášeného masokombinátu. ani bych ji nesnědl, jak jsem se přejedl jen z tý mnohosti babičkovskýho oběda. ale když tam byla jen pro mě, nacpal jsem do sebe plátek a půl.
pak jsme spali. a pak jsme jeli na hrob Mášina dědy, s kterým jsem se nestihl potkat. Máša řídila šíráním, pak ometla hrob, vyměnila svíčky, na nohou botasky weekend werewolf. přivezla dědovi věnec se šípky a byl to teda super věnec. a pak jsme jeli zpátky a pak jsme jeli do Znojma za Mášiným strejdou Karlem, kterej nám připravil degustaci a prohlídku fotek z Kostariky. taky jsme si povídali o strašidelnejch stolovejch horách. a pak jsme se rozloučili a šli podzimním městem na Kaplanku

ve středu
ráno Mášu rozbolela osmička a jako první zprávu dne jsme se dozvěděli, že v USA vyhrál volby Donald Trump. Přesto, že si nemyslím, že by to byl úplnej konec světa, náladu nám to nezvedlo. to až pak posezení Na Věčnosti, Máše se ale stejně krabatilo čelo z práce a zubu a Trumpa... až jsme vyjeli.
do Vídně jsme taky přijeli za soumraku.
U Herr Ichů to vřelo. Malej Ondra vejskal nadšením z návštěvy, Viki se batolil kolem, dostali jsme jídlo, sekanou z červený řepy či co, housku s českou lučinou, otevřeli jsme znojemský vína a povídali si skoro do půlnoci.
manželé nám poskytli svoji ložnici. je to krásný, zažívat takový vřelý pohostinství. we are loved napadlo nás mockrát.
samosebou je tu ale druhá stránka věci. že jsme takhle někomu trochu na krku a fungující rodina se uskromňuje, maže nám svoji lučinu na svoje housky a děcka musej hladově sedět v koutě, pes sliní chudák nad prázdnou miskou...
to trochu přeháním samosebou. ale slinil.

ve čtvrtek
jsme se šli projít Vídní. Máša mi vyprávěla o chlápkovi, co se jmenoval Stovoda a nechal se přejmenovat na Hundertwassera a postavil takový legrační domy s křivejma podlahama. všichni ostatní ho samosebou dávno znaj, ale já jsem byl upřímně nadšenej a spokojenej, když jsme se na něj vyrazili podívat. prošli jsme Pratrem, kterej byl takovej celej v opravovacím modu, velikánský kolo muzeum voskovejch figurín, který na vás strašidelně otevře dveře, když si chcete vyfotit zkoxovanou Marylin Monroe, která se snaží trefit na svoji voskovou hvězdu slávy...

no a teď se vrátili naši hostitelé, Markéta super Monsportová a její dvě super dcery a tak tady končim a jdeme na procházku... jééé... we are loved as fuck
ahoj moji milí

canny dne lis 13, 16 | 13:42 | ANJEL | feedback

03|11|16 ^

ráno jsem brzo vstal a dodělal práci, kterou jsem rozpracoval po delším odkládání včera. nakonec to šlo daleko rychleji, určitě budu dělat nějaké úpravy, ale tu hlavní část, jsem dokončil. měl jsem díky tomu takové hezké, dlouhé a slunné ráno. prošel jsem se od tramvaje, vzduch je chladný. čeká mě velmi nabitý čas a pak vyrazíme.
cejtim, jak v poryvech nastupuje cestovní horečka
chytl jsem paniku, co všechno nestihnu
Dušan brzo ráno napsal, že ho skolila nemoc
dal jsem si hašlerku
napětí povolilo

zavládl vnitřní mír

canny dne lis 03, 16 | 09:41 | ANJEL | feedback

02|11|16 ^

jíst sudený párky mi přijde jako jedna z nejlepších výsad dospělosti

canny dne lis 02, 16 | 10:39 | ANJEL | feedback

archiv:  1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 | 62 | 63 | 64 | 65 | 66 | 67 | 68 | 69 | 70 | 71 | 72 | 73 | 74 | 75 | 76 | 77 | 78 | 79 | 80 | 81 | 82 | 83 | 84 | 85 | 86 | 87 | 88 | 89 | 90 | 91 | 92 | 93 | 94 | 95 | 96 | 97 | 98 | 99 | 100 | 101 | 102 | 103 | 104 | 105 | 106 | 107 | 108 | 109 | 110 | 111 | 112 | 113 | 114 | 115 | 116 | 117 | 118 | 119 | 120 | 121 | 122 | 123 | 124 | 125 | 126 | 127 | 128 | 129 | 130 | 131 | 132 | 133 | 134 | 135 | 136 | 137 | 138 | 139 | 140 | 141 | 142 | 143 | 144 | 145 | 146 | 147 | 148 | 149 | 150 | 151 | 152 | 153

take na www.gurroa.cz
Vyhledat: