dneska jsem poprvý z domova doběhl v pohodě. jako jo, složitější místa, kopce, taky jsem se ztratil, ještě to nemám vyřešený od plaveskýho bazénu Na Balkáně na Krejcárek k mostu, spousta různejch pěšinek a nějak mě to vždycky hodí jinam. ale bylo to bezva. vždycky když odseknu další špalek práce, odpoví mi traffička Magdalena: Vďaka...
v sobotu po obědě jsem čekal na autobus v Holešovicích, pro jistotu jsem se zeptal páru, co čekal na klasický zastávce... jede to odsud do Lípy, že? jasně, jasně, támhle, ten žlutej... o kus dál nastupovali lidi pokojně do nějakýho velkýho autobusu, pochopitelně jsem za dalších dvacet minut přišel na to, že to byl ten náš... ale nevadí, na ten další přišla i Jarka Marková, premiantka naší třídy, teď je z ní taková vysoká hezká doktorka, v družným rozhovoru jsme strávili celou cestu do Lípy. třídní sraz je na román sám o sobě, nedá se to moc vypovědět ani vstřebat vlastně. tolik lidí, tolik různejch osudů, některým to sluší, některým ne, některý jsou šťastný, některý si toho s osudem naložili na záda víc, než se jim daří nýst. dorazila i naše třídní Hanzelková, úplně mě dojalo, když jsem ji viděl, pořád jí zůstala ta břitkost a vtip a jasná ostrá mysl, pro kterýžto vlastnosti jsme ji měli rádi. no pěkný. ke Zlámalům jsem dorazil už jenom na chvíli, od piv i krátkejch žiletek spolužáka Dominika lehce rozostřen, popřál, pozdravilů, pohovořil a zase se trmácel zpátky domů. ráno v pět třicet budíček, v 6:10 čekat na Quick Bus, co jsem si zjistil včera cestou z Prahy, zjistit, že jeden pouze v sobotu, běh na autobusák na nejbližší možnej spoj, bodrej chlapík co mi s úsměvem, kterýmu se mi nechtělo věřit, povídá: teď odjel, na čas, jak jste vybíhal zpoza támhletoho zákrytu, tak von zahejbal támhle na hlavní... rychlá porada, další běh na vlakový nádraží, štěstí, že to je takhle blízko, vlak tam naštěstí ještě stál a tak v polospánku do Mladý Boleslavi, kde mě vyzvedl Kašpárek, rychlej přesun přes Prahu do Českejch Budějovic a krásný odpoledne s Olinkou a Kašpárkem v rohlíku, jehož představení bylo ještě lepší, než posledně. a pak domů... uf, tak je to venku a zaznamenaný.
až někdo shodí všechny servery světa, zřítěj se všechny tyhle písmenky do tý nejhlubší internetový prdele a už je nikdy nikdo neuvidí. a já budu intenzivně myslet na starýho Dalajlamu i na ten novej kávovar, co máme v práci a co mi toho starýho muže svejma lekcema připomíná.
ne, ne, ne a ne moc bych chtěl napsat o víkendu, o tom, jak jsem cestoval autobusy, jak jsem byl na třídním sraze, jak jsem se trmácel ke Zlámalům popřát a zpátky, co Kašpárek v Rohlíku v Budějovicích, jak bylo včera u právníka... jenže pro samý prožívání a práci na to nějak není čas. třeba se to podaří zachytit, než to zmizí. a třeba ne. a ono to zmizí. nevadí, zpátky do práce, kamarádi.
hodně teď poslouchám Bonuse. dost se to hodí k období, který prožívám, velmi intenzivní, člověk dobře udělá, když se trochu rozkročí, aby se mu líp šlo po rozkejvaný palubě života. převčírem jsem běžel z práce a napřed bezva a pak mi došla voda, úzkejma schodama nahoru na Vítkov a tam konec, protože se přece nevyřídim, navíc bych vrhnul. v batohu jsem naštěstí našel drobný a koupil si v Zahrádkách Žižkov dva ledový čaje a pak si četl cestou tramvají. doma seriály a hry. ráno jsem se vzbudil brzo, navlík elasťáky a vyrazil zase do práce... a bylo to super. našel jsem kratší cestu, oproti těm prvním jedenácti kilometrům je současnejch osm až devět paráda, v podstatě polovina dlouhý cesty přes Stromovku, Letnou, Kampu, Nusle a Vršovice. tak od půl devátý už ale bylo vedro, chtělo by to vyrazit dřív a nebo počkat na to ochlazení, co má přijít. i po cestě jsem poslouchal Bonuse, hlavně minulej tejden, Náměstí Míru mám teď v hlavě a každej den se budim s nějakou hymnou. dneska je to tahle:
ptá se mě pan Moudrý a já říká, že vlastně dobře. že to je sice opravdu nabitej čas a děje se toho hodně, ale že se mi spousta vložený energie vrací zpátky a tak z toho mám radost. že jsem začal znova ochutnávat alkoholy a že to je démon velkej a nebezpečnej, že jsem našel dobrou cestu na běhání a že mě ta možnost těší, že se snažim čistě a jasně oddělovat věci, který potřebuju a věci, který nepotřebuju a těch druhejch se vzdát. zase jsem odcházel s úsměvem a s hlavou čistou a otevřenou. minulej tejden byl opravdu plnej, hodně času jsem strávil v Kolíně v divadle přípravou projekcí pro Kašpárka v rohlíku. chvilku mi trvalo, než jsem se zorientoval a než mi došlo, co všechno budu mít vlastně na starost. ale byl to prima čas. znova jsem si uvědomil, jak mi dělá dobře, když můžu intenzivně dělat na něčem, co mě naplňuje. k tomu jako bonusy Kašpárkovy improvizovaný scény s kachnama a natáčení v bazénu s iPhonem zavřeným v zavařovačce. dobrodružství. korunovaný tim, že se představení v neděli opravdu povedlo a že byli všichni spokojený a nadšený a měli radost, premiéra jak má bejt. Olinka krásně zpívala, Tomáš super hrál, všechno se podařilo, prostě sláva. je to intenzivní čas a mám dojem, že se otevíraj různý dveře a různý cesty, který teda ještě úplně nevidim, ale tušim, že někde jsou. trošku jako ta scéna z Jen počkej zající ve filmovejch studiích. moje nejoblíbenější byly ty dveře, za kterýma se na vlka otevřela v perspektivě rozšířená hlaveň tanku. tu bych teď teda oželel. ale ona stejně někde čeká.
v pondělí jsem intenzivně uklízel a odpoledne vzvedl kluky Neuwerthovi ze školky a školy, zašli jme na pizzu a pak doma hráli hry a koukali na Harryho Pottera. tatínek se na chvilku stavil ze studia, ale klučíci přes noc zůstávali u nás a společně s jejich rodičema jsme strávili i část úterý v Guttovce. a večer už jsem jenom seděl a běhal po Skyrimu a odpočíval, jelikož i odpočinek je třeba.
vedra vedra vedra... sobota, sakra, co jsme dělali v sobotu? v sobotu jsme jeli navštívit Olinčinu maminku do DV, pak moji maminku do ČL a na koncert VyjakoMy. bylo to prima, spousta kamarádů včetně Toma Neuwertha, klukům to hraje jak blázen, klub narvanej, sauna, nízkoalkopivo a po ldouhý době i pár plzní z lahve. Ola si dala nejspíš svýho prvního lahváče v životě a pak jsme ještě s bandou dvaceti lidí táhli přes Lípu do Galaxie. já dorazil domů v půl třetí, ale prý tam někteří venku seděli až do osmi do rána my vyrazili v jedenáct Lípy, přes Boleslav do Kolína...celej den se tam zkoušel Kašpárek v Rohlíku, Ola zpívala, Tomáš bubnoval a já se snažil hmoždit projekce, ale dvakrát mi to zrovna neodsejpalo. nevadí, ještě je čas... domů jsme přes křídla ve Westu dorazili úplně vyndaní, usnul jsem v podstatě hned. včera prác we a po práci průlet Stromovkou s Myshkou, hlavní nádraží, Mirošovice a krásnej večer u ohně s Jaromírem, Johankou, Miladou, Joachymem a Olinkou, buřty, gril, nealko a hlavně ten oheň a měsíc nad krajinou a černej myslivec pod ním. krásnej den, krásnej večer. dneska ráno jsem se vybalil z postele jako motýl z kukly a než si dám kafe, tak nevim. mami, tasti, tohle je ten rokenrol?
běhat jsem nakonec tenhle tejden zatim nevyrazil a teď je teplo. přesně jak jsem si říkal. takže ráno, nebo večír... blížej se svátky naplněný prací a různejma radostma, který sice obsahujou taKY ve svým zárodku práci, možná dokonce spoustu práce, ale který by zároveň mohly být docela zábavný a radostný.
víkend je za dveřmi, škemrá, hajzle, otevř mi! a já na to, ne, teď ne až jindy... teda za chvíli... zpátky do práce
včera měla ille koncert v roxy s ille a tichými priessnitz a bylo to velmi hezké. užil jsem si energii z krásný akce, oběma kapelám se moc dařilo, výjimečná věc. klidný světlo. oba dobře zpívali, Ola byla uvolněná a lidi dávali najevo, že se jim kapela líbí, takže ille postupně rozkvétali. a to už začátek byl prima, Jaromír je uvedl jako holčičí pop a dal si s nima Katrin a Rekvizity. a pak Priessnitz, kapitán a posádka v nezvykle zklidnělým rozpoložení, není to jenom, že vlčí Kružík sedí. intimní a přátelská atmosféra a Jaromír ztracenej v temnym lese. to je mimochodem vůbec postava. když je s Dušanem, mohl by hrát gangstera, když sám, asi nějakýho toho hrdinu, co nekecá a jde do tmy. za střelkou, co ukazuje na sever
zejtra bych si mohl vzít věci na běhání, koncem tejdne už bude zase teplo, to je debilní, říkám včera večer své krásné ženě. jak se to jmenuje, Bejewelled Blitz? ptá se mne má krásná žena a v pacičce svírá svůj nový iPhone, nu, skoro jako člověk.
a dneska ráno si na to vzpomenu, ale nějak se mi to nechce chystat, jo, jasně, za chvilku... pak vycházim z domu a s mírným ulehčením si uvědomuju, že jsem si ty běhací věci připravit zapomněl, takže večer se budu moct drbat na bradě a skuhrat, sakra, já jsem ale blbej, kdybych ráno nezapomněl, moh jsem si krásně zaběhat.
tak se na to podívejme. takovýhle hry sám se sebou. není divu, že se nenudím. je to legrační a zároveň trochu zneklidňující, že si sami na sebe takhle našijete boudu. je to trošku jako s pitím, když si po třetím pivu, který si dám jako maximum ještě strašně rychle dám malý, že si toho jako nevšimnu, možná ještě frisko, protože to pece neni pivo a tak dále a tak dále. a určitě je ještě spousta takovejchle her, který si vůbec neuvědomuju.
řek bych, že čim víc budu schopnej svý jednání fakt řídit a čim míň budu vycházet vstříc těmhle klouzavejm tendencím, tim mi bude líp. tak hurá. pěknej den.
teď jsem dočetl krásnej mail od Honzy Vavričky. sakra, celý léta jsem si myslel, že je to Vavrečka. i tak to je s lidma, co máte rád. i po dlouhý době objevujete furt nový a nový věci. Honza je ten Honzík, co jsem s ním chodíval běhat, ten co nerad prohrává a nechce se nechávat předbíhat. ten, co jsem ho znal z Fundekave a pak zjistil, že v Praze bydlí za rohem. v hospodě, kde byla ten den shodou okolností obsluha nahoře bez, jsme ještě s Kašpárkem seděli ten den, co se Jirka Chudoba zabarikádoval v bytě. a pak jsme se potkávali často, chodili na Vyšehrad a na Květnici, potkávali se v Děčíně, zpívali na jeden mikrofon a nakonec jsme spolu začali běhat. Honzík chodí už léta s Dájou, která je taky super, hezká a chytrá holka, rozumí číslům, normálka živá matematička, schodou okolností tihle dva přišli první do 100rán, když jsem se dozvěděl, že se Jirka Chudoba oběsil. Tyvole. no. a teď jsou na Novým Zélandu, na jižním ostrově, už skoro rok a půl. a kromě spousty dalších věcí, který mi Honza napsal, mi dal v mailu vědět, že se vrátí nejdřív příští jaro. tak tu sedím, v důvěrně známým prostředí, proti mě pan Horáček a Švec, nalevo ode mne doktor Groman a napravo úplně jiný Kašpárek (který je mimochodem strašně podobnej Sedláčkovi, a oba se shodou okolností taky jmenujou Kuba) a řikám si, jaký by to bylo, vyrazit takhle pryč, na rok, na dva. určitě super. on ten život vůbec umí bejt fajn a dobrej a radostnej. jako třeba včera na zahájení piknikové sezóny na Pavím vrchu. při tý příležitosti jsemvzpomínal na předchozí ročníky a na všechny, co tam s náma kdy byli. Třeba zrovna Honzík s Dájou. zpátky jsem běžel po tom železničním mostě, co jsme po něm tehdá šli tyjo, zažili jsme všichni strašnou spoustu dobrejch věcí, no ne?
pana Moudrýho jsem potkal v úterý na pavlači, zametal guano. sezení bylo výborné, podnětné, zase jsem odcházel s veselým odhodláním do dalších dní a dalších drobných i větších bitev. díky těmhle setkáním se mi daří často nahlídnout některý svý činy a jednání a problémy z jinýho a často celkem nečekanýho úhlu. aha, tak takhle jsem o tom nepřemýšlel. většinou to fakt pomáhá báječně. je to velmi dobré, mít někoho takového po ruce. i když je člověku dlouhodobě spíš líp, než hůř. a to ceprvá, když přijdou mrazy, žejo. je ovšem zvláštní, jak takový podpůrný hovor funguje. musí to být přeci strašně individuální. stejné věci totiž očividně nezabírají na každého. často se stane, že se vší silou a s těma nejlepšíma úmyslama snažím někoho blízkého povzbudit, potěšit a podpořit v jeho trápení. a místo toho řeknu něco, co celou situaci pokud možno ještě zhorší, vyostří a v dotyčném vzbudím dojem, že mi jeho trápení buď přijde malicherné, nebo dokonce, že se stavím na stranu případného protivníka. to si pak připadám jako ministrant podpůrného humoru. i takové jsou situace na světě. slunce zašlo, venku je chladno. jinak jsou to dny slunečné a hezké, i když občas prší a je hnusně.
jak práce přibejvá, tady to řídne. je to myslím přirozenej běh věcí, však i všichni ti ostatní báječní blogeří píšou jednou za uherskej rok. kdysi se scházívali po hospodách, nejeden legendární mejdan nepamatuju, ale pár uvízlo, třeba ten po Million Marihuana March, na kterém jsme se seznámili s Jonesem blahý paměti, Dorianou a ostatníma a pak pro samý kapitány morgany platili ve Fraktálu asi naosmkrát, jak se nám od sebe nechtělo. ale teď, co tu máme Facebook, Twitter, Google + a všechny ty další sítě, na který už se neodvážim, píše svý deníky na internet už jen pár romaticky založenejch grafomanů, ke kterým vlastně patřím i já, kolem kterýho ten boom bloguje a blogspotu spíš profrčel. vlastní stránky jsou holt vlastní stránky. a kdo že mi zbyl? koho čtu?
no tak určitě:
Young Primitive - Efa je legenda, poprvý mi tehdy PiR ukázal, že existuje něco jako osobní zápisky na internetu. A dodneška si ten kluk drží vysokou kvalitu, i když posty prořídly. Zato se můžu nakrucovat v epesních tričkách a mikinách a pokaždý, když toho střapatýho moraváka potkám na CodeMode, udělá mi to nefalšovanou radost. ille - na Oliiným blogu v občasných postech nacházím to, co mám tak rád na jejích písňovejch textech. křehkost nakombinovanou s nevšedním citem pro věci běžnýho života a hlavně jemným a mile raubířským smyslem pro humor. mám štěstí, že si těchhle radostí můžu užívat i nablízko v běžným životě. třeba dnešní ráno bylo opravdu krásný, i když jsme ruku v ruce mířili zkoumat velmi nepoetický taje hypoték. jak říkám, štěstí.
Maras - od rock and rollu k buddhismu. Marek skvěle píše a většinou se mu daří neuvěřitelně formulovat myšlenky, který mi rezonujou hlavou a který se mi nedaří ani zpomalit, natož zachytit. navíc používá super slova. třeba dhé. a kreslí pana Čakru. vždycky, když se objeví nový post, je to radost číst. trochu jako si vychutnat po dlouhým alkoholovým půstu dobře připravený Cuba libre. jak se mi to před dalším alkopůstem povedlo převčírem. Šťopka - výpravy, vejlety, zpívání a vařba. teda vaření. a taky zákulisí hudební publicistiky. Hanka je důkladná, ať už bloguje, nebo běhá, nebo navštěvuje koncerty. má talent a nebojí se napsat na celou hubu co jí přijde dobrý a co ne. a umí říct proč. což se často nevidí, jelikož lidi jsou zvyklý kroužit a opisovat. entuziasmus, se kterým zvládá různý životní nálože je obdivuhodnej a inspirující.
Slečna Smilla v utajení - slečinka bloguje jako šváby na pivo, řekl bych, že si svoji touhu zaznamenávat přesunula na daleko soukromější level. ale vždycky, když se na hladině objeví vlnka, udělá mi to radost. je to jako když vám přijde pohled z dálky. na něm stojí zamračená copatá holčička a nasupeně kouká do objektivu a říká: Jakube, Jakube, zahrado zelená 1000 věcí, co mě serou - to Fiksu na to de úplně opačně. společně s Achjo Bitch solej každej den jeden brilantní vyostřenej postulát za druhým a řek bych, že taková Olga Pytlounová z nich může mít celkem slušnej průjem a dobře jí tak. Fiksu to dotáh už i na vlastního Sebedráse ze svýho bejvalýho blogu a vydržel mu jak soustředěnej tah na bránu, tak brilantní pointy. i když nejsem zrovna konfrontační tip, tyhle malý dávky hejtu si dávám pravidelně a rád. Fiksu je rohovník těžký vole váhy, nezbejvá než zasalutovat a poslat pusu.
PiR - nebejt PiRa, vypadal by můj život dost jinak. to se samosebou v důsledku dá říct o každým, ale PiR mi ukázal blogy a s Gurroou stavěl první stránky. PiR mi doporučil nahrát všechny svý povídky na Písmáka, kde jsem si užil svejch pár minut slávy a skamarádil se s malou ille. taky mi byl dobrým spolubydlícím a jestli někdo významně přispěl k tomu, že umím ubalit špeka, byl to kromě mhjn právě PiR. pravidelně updatovat fotoblog se mu sice poslední dobou nedaří, ale však má svých starostí dost.
Bogues - když se řekne PiR, musí se říct i Bogues. pamatuju si, jak tenhle hezoun kuchař číšník dorazil do Prahy za svým kamarádem z dětství a jak během roku odkryl toho nadanýho grafika, co v sobě celou dobu nosil. nic vám nedá zadarmo, dokáže bejt protivnej a na to, jak se mi vysmál, když mi zůstal v puse obří kus mrože v bílý čokoládě, nikdy nezapomenu. ale má zlatý srdce a je strašně laskavej a šikovnej.
František - František je boží člověk, další ze starejch přátel, za který jsem hodně rád. Kdysi mi napsal mail, jestli si nechceme zahrát v Děčíně a představil mi tohle báječný město. Krásně píše, krásně skládá, krásně zpívá. Zažili jsme spolu toho tolik, že by to vydalo na samostatnej blog, kterej by nikdo ani nemusel číst. Tolik jsme toho spolu zažili. viděli jsme třeba ducha kočky na Arizoně. s kym se vám tohle poštěstí
Sova - Sova byl můj spolužák na FAMU, říkali nám tehdá teplý bratři. v lecčems jsme se sice lišili, ale zároveň jsme k tomuhle divnýmu týpkovi měl vždycky hodně blízko. jednou za strašně dlouho se potkáme, moc rád ho vidím a vlastně mi vůbec nevadí, že se mu nelíbí nějaká broskev nebo má výhrady k mejm textům. úplně mi stačí, že se mi líbí, jak píše on. a že vim, že tady někde žije a že ho třeba zase jednou u Houdků potkám, jak si dává sedm piv a jednu zelenou.
no a to je v podstatě všechno. doba bloggerská skončila a byla to pěkná doba. jak jsem psal na začátku, je to přirozenej běh věcí. jsem rád, že tu tihle kamarádi jsou, že píšou. že se můžu v naší historii vrátit o pár let zpátky a připomenout si tu spoustu věcí, co jsme společně nebo každej zvlášť zažili. protože všechna ta krása pomalu prejská do zapomnění. a i kdyby tu blogy byly jenom proto, aby ji na chvilku vytáhly zase na světlo, oprášily a připomenuly, je dobře, že jsou. hezký den všem
nic nic, frčí to, ráno jsem si chtěl vyrazit do práce během, ale lilo. ano, řiká se, že kdybys měl čekat na ideální počasí, nevyběhneš nikdy. ale já prostě nevyběhl a díky tomu alespoň dorazil do práce s předstihem. včera jsem se cestou pr áce stavil v Paláci Flora a konečně si koupil dvoje džíny. vždycky si totiž koupím jenom jedny a ty pak intenzivně nosim a tim pádem je strašně rychle prodřu. tak jsem si tedy koupil rovnou dvoje, jedny stejné, jako poslední rozedřené, jedny velmi podobné. oboje značky Mustang, která měla v Lípě na náměstí vedle Moravanky dlouhý léta ve výloze obchodu plakát, na kterém zády ke kameře pohazovala bujnou hřívou dívka oblečená pouze do riflí a jak tak pohazovala, bylo jí vidět zezadu kus jednoho prsu, což mi tehdy přišlo báječné a abYch se přiznal, když si na ten plakát vzpomenu, přijde mi to báječné ještě teď. k tomu jsem zašel do prodejny Intersportu a tam si za poukázky, co jsem dostal od kolegů k narozeninám, koupil tepláky černé zn. Champion a dvoje trička, jedno pěkné černé a jedno přesně takové modré, jaké měli organizítoři na půlmaratonu. černý teplák i troko mám sbalené v batůžku, ten mám s sebou v práci, ale jelikož musím ve čtvrt na sedm na Hradčanské prodat zájemci vinylový disk a o půl hodiny později vyzvednout od magistry bylinky, odnesu si je zase domů a zkusím vyběhnout ráno. sám jsem zvědav
buldozer se řekne francouzsky skoro stejně, jako česky. což je dobré.
ty vůbec nepíšeš, povídá Maras. pověděl jsem mu, že toho mám hodně,
ovšem říkat marasovi, že toho máte hodně, je takový nošení dříví do lesa. o víkendu jsem se zúčastnil krásné rodinné oslavy v České Lípě a zbytek strávil s nemocnu Olinkou doma odpočinkem. přesto bych tak tejden nevstával a nedělal nejradši nic. snažím se přijít na to, jak na to. jak to všechno sladit a srovnat, abych zvládl vše potřebné, i když se to místy nezdá nemožné. roztřídit, naplánovat a kus po kuse odbavit a odeslat do světa. ví bůh, že to půjde. třeba na sevééér, zpívá Jaromír z rádia...
večer před půlmaratonem se mi rozjela jarní rýma. dostávám ji takhle v březnu a dubnu pravidelně, čert ví, jestli to nebude nějaká alergie. a do rána jsem si řpeležel rameno. celý dopoledne jsem si s ním tak jako kroutil a cvičil a zkoušel, jestli to půjde a nakonec jsem se rozhodl, že půjde a šel jsem.
první rok jsem byl na startu půlmaratonu asi o hodinu a půl dřív. druhý rok jsme si tam dali s Honzíkem sraz asi hodinku před začátkem. a tentokrát jsem dorazil do startovního pole a do startu zbývalo stěží čtvrt hodinky. naposledy jsem teda zakroutil ramenem a už začala hrát Má vlast a všichni kolem začali tleskat a já si znova říkal, jak je to neopakovatelná a nepopsatelná atmosféra, když vybíhá několik tisíc lidí společně na takový závod. a než jsem se rozkoukal, už jsem taky běžel směrem k Národnímu divadlu, hned u Karlova mostu jsem trochu zpomalil, abych to zbytečně nepřepálil, přece jenom rýmička a rameno, musim na to myslet. už z dřívějška jsem si zvykl na to, že mne všichni předbíhají, tentokrát už mne to nenervovalo ani v nejmenším. sám jsem si slíbil, že se pokusím si závod co nejvíc užít. a co jsem si řekl, to jsem taky hodlal splnit. iPhone mi servíroval spíš pomalejší skladby, ale vzhledem k tomu, že jsem měl spoustu času, nevadilo to. snažil jsem se hlavně si vychutnat atmosféru. a ono to kupodivu šlo. na pátém kilometru jsem se cítil dostatečně svěží a občerstvovací stanici jsem proběhl. zkusím to dotáhnout v jednom kuse alespoň na ten desátej kilometr, říkal jsem si. žádný velký cíle. pěkně jeden kilometr po druhým. když jsme vyběhli na Smíchov, otevřel se přede mnou krásnej pohled na ulici až do dálky zaplněnou běžícíma lidma. chvilku jsem přemýšlel, že si to vyfotím, ale nakonec jsem se na to vybodl. kvůli focení tu nejsem. když jsme se o pár kilometrů později otáčeli, nějaká slečna povídá kamarádce: a teď zase úplně na druhej konec. a mně došlo, že má pravdu, čřeká nás toho ještě spousta. koneckonců, ještě nejsme ani na desátým kilometru. přes mikrokrize jsem běžel dál, těsně před desítkou už jsem toho měl celklem plnej kýbl, ale vzal jsem si vodu a iontovej nápoj a pomaličku šel a upíjel. až zase skoro ke Karlovu mostu. a tam se rozeběhl znova. první běžci už v tu chvíli byli v cíli, zamával jsem na ty, co dobíhali. čekalo mě nábřeží, z Malostranský lehoulince stoupák, pod první most, vystoupat nahoru... blíéžil jsem se ke třináctýmu kilometru, kde mi minule došly síly... pod druhej most a zase vystoupat nahoru, tady jsem minule skončil a dál už tak spíš popocházel... vyběhl jsem stoupání a nohy mě udržely a na kopečku nad Vltavskou jako zázrakem přidaná občerstvovací stanice, další voda, další ionťák a zase se rozběhnout. na ten patnáctej kilometr to přece dotáhnu, říkal jsem si. a dotáhl. kolem značky s nápisem patnáct jsem prošel s banánovou tyčinkou v ruce, trošku jsem doplnil cukr a hurá dál. od šestnáctého kilometru po neoblíbeným Rohanským nábřeží nastoupil indiánskej běh. ovšem s výrazně delšíma běhacíma částma. a pak starej trik, počítal jsem zase špatně, že je půlmaraton dvaadvacet a půl kilometru, takže když se objevila cedule 1000 m do konce, mile mě to překvapilo a já věděl, že už nezastavím, že už to doběhnu, jestli se teda nestane nic zásadního. a na začátku mostu na mě mávala Olinka a už zbejvalo jenom 400 metrů a 300 a já jsem povolil všechny skrytý rezervy, rozběhl jsem se, zbožňuju ten pocit, když to na závěr úplně pustíte a tělo funguje jak má, do cíle jsem zase vletěl s rukama nad hlavou a tyvole, fakt to mám za sebou, paráda, medaile, taška, pomeranč, banán, Olinka, Ondatra s Lindatrou, šáňo, pozdravit se s Hankou, která si to letos dala o deset minut líp jak já a úplně bez zastavení. a pak už si jenom užívat tu dokonalou euforii, párek a tlačenku v Lokále. hurá. letos to byl fakt krásnej běh. jednak jsem se cejtil nejlíp a běželo se mi fakt krásně, jednak jsem překonal hranici 300 km, kterou jsem tenhle rok chtěl uběhnout. a to mi ještě zbejvaj skoro dva měsíce. pak jsem taky pokořil osobní rekord na deset kilometrů. no prostě krása na všech frontách. snad jen, že se mi teď vrátila jak rýma, tak zablokovaný rameno. nojo. ale takovej už je ten život, žejo. takovej už je ten život.
opravdu je toho pořád fůra a jakoby to snad ani neubývalo. ale když se podívám za sebe, odbaveno jest. tak třeba daně mám tenhle rok za sebou. spočtené a zaplacené. včera jsem si stihnul zajít na obděr krve pro pana endokrinologa, tak snad mu to tam v pořádku všechno odorazí do pondělního rána. tenhle týden jsme viděli čtyři byty a jeden dům, poslední prohlídka dnes ráno. stihnul jsem i paní Kořenářku ia pana Moudrého, dokonce jsem si byl i zaběhat. dnes musím vyzvednout startovní balíček, připravit se na večerní čtení a hraní, vytisknout a zatelefonovat an pojišťovnu. košatí to všechno a jako by konce nebylo. ale když se ohlédnu, viím pěkně srovnané hromádky a mám z nich radost. příští týden snad vše trochu povolí a uvidíme dál. hezký den, přátelé
přísloví, který jsme dneska po ránu zkoumali s panem Moudrým. zkoušeli jsme různý výklady. já to chápu tak, že když chce člověk dosáhnout určitý vyrovnanosti a klidu, vyžaduje to většinou spoustu práce a nějakýho vnitřního úsilí a boje. že nirvána není ani zadarmo, ani netrvá věčně. že všechno to, co bychom si přáli mít a co se tak nějak přirozeně cvítíme oprávněni získat, si musíme poctivě zasloužit. jinak toho nedosáhneme. a i pokud se opravdu snažíme a dosáhneme, stejně rychle se nám to pod rukama rozplyne, když usneme na vavřínech. jak se říká. minulý týden a celý víkend jsem se měl opravdu krásně, dny naplněný buď nadšenou prací na vlastních projektech, nebo aktivním odpočinkem, dvě opékání za dva dny, nějaká videa, upoutávky pro ille a Priessnitz na Jaromírovic zahradě, včera jsem si byl zaběhat a i když mi to šlo přibližně tolik, jako psovi pastva, stejně jsem byl nakonec rád a na sobotní půlmaraton se těším. přijde pochopitelně čas, kdy budu dodatečně získaného čísla i svých řečí litovat, tipuju, že někdy kolem desátého kilometru. a pak už mi to bude jedno. v sobotu 24. 3. jsem byl ve své oblíbené čajovně v Kopřivnici a během dne se narodil Fiksupojkovým napřed Čeněk a poté Marasovovým Štěpán. oba bych tímto rád přivítal do světa i do dobré společnosti, do které měli to štěstí se narodit. máte obdivuhodné maminky i tatínky a samosebou velký potenciál a spoustu krásných dní před sebou. ať už vás hlídají dva rezatí kocouři či jeden chundelatý pes. hodně štěstí, malí kamarádi. dohromady vám budu říkat Štěněk. hezký den.
pozorní čtenáři si možná všimli, že už jsem dlouho nepsal o párcích v rohlíku z pekárny na nádraží Holešovice. nepsal jsem o nich proto, že si je nedávám. každou věcí se člověk přejí, prákrát se jim pikador úplně nepoved a ještě jsem se někde dočetl, jaké že to sračky cpou do střívek. a i když jsem to vlastně věděl dopředu, všechno se mi to nějak zkompletovalo a já zčistajasna ztratil na párky chuť. nevadí. jak teď nepiju a žiju zdravějc a běhám a nejim po půlnoci kančí krevety s králičím přelivem, stejně se mi párky nějak nehodily do krámu. dneska jsem si ale zapomněl objednat oběd a tak jsme s Martinem Gromanem a Kubou Kašpárkem vyrazili do Žabky. a jak jsem si to tam tak vykračoval, dostal jsem chuť na takové ty malé párečky ve sklenici či konzervě. to je pak vysypete na talíř a dáte ohřát v mikrovlnce a ony se vlhce a lákavě lesknou a jsou opravdu vynikající. jenže Žabku nám přestavěli a police s párečky byla vyklizená. a tak jsem šáhnul po debrecínských párcích z Kostelce se slavným felačním logem. normálka v takové vaničcce. nebylo to to pravé ořechové, ale co už. v práci jsem je vysypal na talířek, dal ohřát do mikrovlnky, pak jsem jeden snědl, než mi došlo, že je to fakt kentus a zbylé párečky v tichosti vyhodil. ještě jsem si stihl jejich hnusným omastkem pokapat stůl a teď, i když už jsem to setřel, mám furt takový mastný pocit. takže jsem rád, že jsem si v Žábě vzal alespoň tu ovesnou kaši a dvě Amki Sezamki Naturalne. jako bych něco tušil. je jaro. párečky vyrážejí do ulic.
ráno jsem vstal dřív, abych stihl práci, které jsem se, pro samé nealkoholické oslavování a návštěvy, nestihl pověnovat přes víkend. a jak jsem se tak řpipojil k internetu, vyskočila na mne práce jiná a tak jsem se do toho tak zabral, až jsem nakonec vyrážel na poslední chvíli. po schodech proti mně chodili stěhováci. vystěhovávají paní, co bydlela naproti. byla stará a párkrát v bytě upadla, jednou dokonce tak, že zalehla dveře a museli ji vysvobodit požárníci. bylo jasné, že v bytě už zůstat nemůže, ale stejně mě překvapila, když jsem chlápky viděl, jak nosí ven komody a police. až v metru na Želivárně jsem si uvědomil, že nemám peněženku. takže přestoupit a domů a počkat až pánové vynesou skříň. co si asi myslej, napadlo mě. takovej rozcuchanej chlápek, do práce si chodí před devátou, nenese žádný těžký břemena, nejspíš by neunes ani (doplň stěhovácké minimum, třeba klavír). co si mysleli, když mne potkali na schodech potřetí, to už jsem ani nedomýšlel. nejradši bych zůstal doma a koukal z okna. třeba příště.
aby si v člověk dnešním nacpaném sklepě - é světě, aby si našel čas na hraní počítačových her, musí se holt obětovat trochu toho spánku. rád se takhle po nocích občas zaseknu u počítače. buď hraju, nebo si pustím film, nebo jen tak umím - é čumím. když pak jdete v půl druhý spát a nemůžete usnout, jste pak ráno nevyspalí. základní pravidla, jasný jak placka - é
