vrátila se nám z dovolený osádka večerky, co máme na rohu. naproti je sice ještě jedna, vietnamská, ale ta jednak přišla až nedávno, jednak tam nemaj tabuli, na kterou píšou legrační nápisy, jako třeba DNES SAMÉ VYMAZLENÉ JÓBOVKY. prostě je máme rádi a když tu dlouho nebyli, chyběli nám. nakouk jsem tam jen na pozdravení, když jsem se belhal z běhání. pak jsem tam skočil nakoupit. když dorazila Olinka z práce, už měli zavřeno. tak jsme šli naproti. k vietnamcům, co maj do jedenácti. droboučká mladá paní u kasy pochválila Olince sukeň. bylo to fajn. taky je máme rádi.
kdysi dávno jsem šel kolem Střelnice nahoru, židovskej hřbitov byl ještě rozbořenej. ranní slunce ještě nehřálo, v sedm už jsem měl bejt u geodetů. v uších jsem měl Waiting For The Sun, kazetu čerstvě nahranou. střídal jsem ji se Zubama nehtama. trošku jsem brblal, že je nespravedlivý, že po tom školním celoročním martýriu mám ještě čtrnáct dní pracovat a nemůžu si užít zasloužený prázdniny. ale jinak mi to vyhovovalo. ten chlad a ta ostrá chůze do kopce. Lípa. ještě jsem nevěděl, co bude dál. dneska ráno jsem šel s knížkou, čerstvě otevřeným Zlatým kompasem, po chodníku Nad Kazankou. bylo skoro devět a sluníčko už hřálo tak, že jsem měl záda pod batohem celý propocený. a vzpomněl jsem si na tenhle okamžik starej patnáct let. a vrátil se mi ten otevřenej prázdninovej pocit, ten pocit volnosti a očekávání, volnejch prostorů a bílejch míst na mapě. a pořád se mě drží. dík.
svátky pochopitelně nikdo neslaví. možná se k nim popřeje, dá se to využít jako záminka na panáka, nebo lahvinku vína, ale žádný velký haló to neni. já slavim rád, takže si užívám i svátky, co to de. moje milá mě často upozorňuje, že se z věcí, třeba z víkendů, večírků, koncertů, výletů a tak dále, snařím vytřískat, co to dá. a je to pravda. snažím, mydlim do toho chalva nechalva, a ono to občas povolí a pustí chlup. z tohohle víkednu i svátku jsem paradoxně nic extra třískat nechtěl a jak se pěkně poved. páteční večer jsme stávili s Oinkou a Ondrou na dětským táboře nad Hřenskem. lilo jako když vám praskne močák. i přesto ale Kuba Bureš uvařil a ugriloval skvělý ovarový kolena a pak ještě hamburgry. nelhal, vaří fakt náramně. ale fakt. pili jsme Cuba libre a povídali si a kolem půl třetí šli s Olinkou spát. ležel jsem na palandě a přemejšlel, že až Olinka trochu zabere, půjdu se ještě na chvilku podívat za ostatníma. vzbudil mě až Ondatra, když přišel v půl šestý a sápal se po mým obličeji, že mi sundá brejle. ráno jsem vstal z naší party jako první a zahrál Kubovi cameo pana Königa, kterej se jde podívat, jak mají děti uklizený stany. byla to legrace. v sobotu jsme se poflakovali v Lípě už jen s Olinkou, zatímco spala, vyrazil jsem do čajovny, kde jsem si povídal s Myshkou. čajovna v Český Líě byla vždycky dost důležitá a scházelo se tam hodně lidí. a trvá to, přes změny majitelů, pořád. a je to dobré. nakonec dorazil i Obrška, kterej mě vyvez na skůtru za město. nakonec jsem ani nevyvažoval. večer jsme u Obršků dopili Havanu a Morgena, co Ondatra omylem odcizil Aničce, co ji známe už z Rock For People. pouštěli jsme si hudbu a klipy, přišel i Mári, jedli jsme i romadůr, moc pěknej a klidnej večer. po ůlnoci mi Olinka popřála a bylo to moc fajn. dárek jsem dostal v neděli. bundu, takovou teplákovo letnězimní budnu, pro kterou mám slabost. je na ní nápis
Nevada Lions, což jsou týpci, co odpalujou atomový bomby, což je super, protože jsem atomovejma bombama úplně posedlej. kdo mě zná, ten to ví. hned jsem si tu bundu vzal na sebe, když přijel PiR s Mili a vyrazili jsme na prima procházku do obecního lesa a do Dubice. pak oběd a do Mimoně. tátu jsem napřed nemoh najít, ale nakonec se ukázalo, že je akorát v jiným pokoji a tak jsme si krátce popovídali. zase zvednul tu ochrnutou nohu trochu vejš a naprosto jasně a srozumitelně mi řekl slova AUTO a CIGARETY a fakt po mně chtěl, abych zašel do našeho auta a ty cigára mu přines. což mě potěšilo. naposledy mi po dlouhým přemejšlení řekl akorát KRÁVO, což přece jenom není ono. slíbil jsem mu, že se za 14 dní zase objevim a jeli jsme dál. Ondatru jsme přesvědčili, aby nechodil na Čokovoko, protože bude Cross narvanej a bude tam zahulíno, což nakonec byl. a Ondra přijel k nám a koukali jsme na Backbeat. film o Bítls v Hamburku, na kterej jsem šel kdysi do kina asi čtyřikrát za sebou a na konci vždycky strašně bulel. po pátý a patnácti letech už to nebylo tak strašně silný, ale stejně mi to udělalo radost. ruční končík
dneska jsem potkal na Holešovicích svoji sestřenici Evu. tu Evu, co mi tenkrát, když jsme šli z pouti v Kutný
Hoře, řekla: Jakube, ty seš sice chytrej, ale vlastně seš úplně blbej. což je takový heslo, ke kterýmu se často vracívám. ta samá sestřenice Eva, co jí zlomili prsty ve škole tak, že jí na ně šlápli, zrovna, když se plížila. ta samá Eva, co odjela se svým přítelem do Anglie, aniž uměla slovo anglicky a dostala se do rodiny, kde se starala o hluchoněmou indickou babičku, takže na ní anglicky nemusela a brzo se všechno doučila. ta samá Eva, co v Londýně žije už tak deset let, vracet se jí příliš nechce a jezdí sem jenom na chvilku. co je teď měsíc tady, už jsem ji v metru potkal podruhý. jenomže poprvý jsem jí řek, že jsem se před chvílí dozvěděl, že se mi oběsil kamarád. teď podruhý už jsme se shodli na tom, že se nám daří dobře a já si šel koupit snídani v rohlíku a ona za svým zařizováním.
převčírem jsme se šli projít. úplně jinam, ale nakonec jsme si stejně dali klobásu v U sta rán. včera jsme byli doma, žádný velký akce. horko. dneska se půjdu podívat se zubařkami a jejich sestrami a jejich partnery do ééé Lokálu. minule se děvčata na holčičím mejdanu moc nepochlapila, tak uvidim dneska.
potkat ráno při koupi párku v rohlíku na Holešovicách Hanku Malaníkovou, která jede do Litoměřic natáčet rozhlasovej pořad o svým pobytu na Kubě, jó, to vám prozáří den, jako taková středně velká atomová bonbička.
několik veselých statistických čísel a začátek skladby
- ročně v Česku spáchá sebevraždu asi 1 500 lidí, což je přibližně stejně, jako kolik umře na silnicích
- dlouhá léta jsme byli na druhém místě v počtu dětských sebevražd ve světě
- v dětských domovech je u nás asi 20 000 dětí, což je čtyřikrát tolik, než v sousedním Německu
- až osm procent dětí má jiného otce, než se otec i dítě domnívá - víc než třetina všech obyvatel je tak či onak závislá na alkoholu
napsal jsem začátek písničky s takovým výrazným kytarovým rytmem na druhou dobu. zpívá se v něm, v tom začátku:
milenko moje milá pořídil jsem ti netopýra bude ti kolem hlavy kroužit když půjdeš spát...
totálně chycenej ve virtuální síti. dobrovolně pochopitelně. před sedmi lety jsem začal psát tenhle blog. což mi připomíná, že jsem zase prošvih datum, kdy se to dalo oslavit a to prosím pěkně 23. 6. co jsem dělal letos 23. 6. ? měl jsem kocovinu po mejdanu se scénáristama Comebacku u sta rán. takže jsem to vlastně oslavil dost, jen jsem o tom nevěděl. včera jsem byl běhat. brnkal jsem napřed Honzíkovi, ale ten byl po náročným, víkendu zstahanej a tak jsem zkusil Katarinu. a ta šla. zaběhali jsme si pěkně, ukázal jsem ji naši trasu i s Malešickým lesem a natáhli jsme to až k Donu Giovanimu na Želivskýho. po zaznamenání na Dailymile profil se ukázalo, že to je sedm kilometrů a že to je druhá nejdelší vzdálenost z těch čtyř běhů, který jsem v poslední době absolvoval a tušim třetí nejrychlejší čas. takže druhej nejpomalejší. můj Dailymile status se hned zkopíroval na Facebook, takže o tom věděli všichni FB "kamarádi", co se připojili. teď to ještě napsat na Broskev a do Čilichili a mám pokrytej prakticky celej svůj webovej prostor.
vždycky říkám, že jakmile máte mobilní telefon, vědí o vás ti, co se potřebují dozvědět, všechno. dneska nic neutajíš. leda že bys telefon vyhodil, odhlásil se odevšad, smazal fotky, zformátoval harddisky a prostě odešel. prostě odešel.
a neni to jenom přehnaná paranoia? co je komu do nás? koho zajímám já, koho zajímáš ty? nikoho. tak vidíš.
v pátek jsme hráli společně s Décalages ve Vimperku. představení se povedlo ale Vimperk moc ne. v pizzerii dvěma holkám trvalo strašlivě dlouho, než připravili jídlo a salát s pískem nikde neměli plechovku studenýho piva, v restauraci po představení bylo všechno mastný. i decentní a vílí Seilinie si pak v autě postěžovala:
ja perdim na Vimperk. solí tu pískem, všechno maj mastný a do bezmasýho jídla dávaj šunku
všimnul jsem si toho týpka už když vyšel od eskalátorů. vysokej cikánek, tepláky s třema pruhama, jakože Adidas. co jsem si koupil to báječný tričko, nějak si toho víc všímám. tak divně se klátil a hned vyrazil ke kraji nástupiště, přešel tu bílou čáru, nakouk do tunelu a klátil se dál směrem ode mě. pomyslel jsem si, žýe strašně nemám rád lidi, co si dokazujou svoji sílu a odvahu tim, že překračujou tuhle čáru a nakláněj se do tunelu. jednak to neni žádná extra odvaha, jednak ve všech kolem trochu hrkne, protože se nikdo nechce koukat na sebevraha, všichni chtěj normálka do práce a nebo na nákup za levnějšíma rohlíkama. je to takový dětský, takhle se předvádět. když jsem byl malej, taky jsem se předváděl. nejradši tak, že jsem kopal do velkejch závějí sněhu, když jsem chodil přes Lípu k tátovi. do těch velkejch namrzlejch závějí, chtělo to pořádně se rozmáchnout a kopnout. a pak ta radost, když se velkej kus ledu urval a s rachgotem se rozlít po namrzlý silnici. to jsem moh dělat furt znova a znova. ale sorry, předvádět se na kraji nástupiště. přijelo metro. a jak přijíždělo, vidim chlapíka, jak si to zase šněruje k čáře. dokonce natáh ruku a dotknul se brzdícího vlaku. a když vagon vedle něj zpomalil skoro úplně, praštil pěstí do dveří. pak se rozhlíd, jestli se někdo kouká. koukali se všichni.
vybavilo se mi, že se mi o metru dneska v noci zdálo. o tom, že jsem nestih naskočit do odjíždějícího vlaku a když jsem scházel po eskalátorech na muzešu, napřed jsem seběh ty malý, ale před těm velkejma někdo přehradil cestu ocelovou žaluzií. a když se obracim zpátky, i cesta za mnou je zahrazená. lidi kolem se plašej. ale nakonec se ukáže, že jen něco potřebujou převízt a tak jsem se uklidnil. podobně se mi na předvčerejšek zdálo, že mi z kytary upadl i druhej zámek na pás a tak sjem ji musel držet v ruce. a taky že jsme přijeli pozdě na koncert, že jsme tam nějak nemohli dojet. už nevim. to samosebou souvisí s naším koncertem v Lesný u Pelhřimova kterej stručně, jasně a vtipně shrnula Olinka na svým a broskvím blogu. koncert se docela poved, jen pršelo, takže lidi, který notabene čekali na xindla, byli zalezlí a my hráli a zpívali do prázdnýho prostoru. což je hodně zvláštní pocit. trochu jako do zdi. přišlo mi ale, že nám to i tak hraje pěkně, bavilo mě to hodně. i se mi dobře zpívalo, sám jsem si to pochvaloval. až ke konci jsem kvůli nervozitě, nevrácený energii a nejspíš i vypitým pivům začal motat texty. nakonec jsem zakufroval i v Do Děčína, což je tristní. po koncertě jsem byl nějakej rozhozenej, poslouchal jsem Xindla, kterýmu to s novou kapelou extra hraje a toulal se po areálu i přilehlejch prostorách. tak asi z toho ty sny.
dneska semi kromě metra ještě zdálo, že sedíme s Olinkou před naším koncertem někde na zelený louce a kolem nás se kolíbá naše malinká dcera. zrovna si řikám, že jsem furt v práci a tak, a že to mimino vidim míň, než bych si přál. pak se Olinka zvedne a přejde o pár rozloženejch dek dál a malá holčička za ní vyrazí, piknik nepiknik. a pak už se budim a je pondělí.
za Talkou jsem do Tiky Taky vyrazil v běhacích kraťasech a tričku a botách samosebou. v botách rozhodně. i když už asi za chvilku dosloužej, furt je běhání v běžeckejch botách o sedmdesát procent lepší, než v jakejkoli jinejch. z tramvaje jsem do Tiki běžel, je to pár set metrů, ale v tom horku jsem to sakra pocítil. hned jsem si dal pivo na žízeň. pak dorazila Olinka, zahráli jsem si hru MC Pacman v krásným dřevěným stole, zařízení z roku 1981 a povídali si s Talkou. pak dorazil o Ondatra s Davidem, ale to už jsme se my pomalu chýlili. s Olinkou jsem se svezl na Olšanský náměstí a pak vystoupil a bežel. napřed do kopce směrem k Nákladovýmu nádraží, pak kolem benzínky a cestou pod hřbotivem, potom kolem další benzínky doprava. na to, že jsem v průběhu večera vypil tři piva a dva koktejly, běželo se mi překvapivě pěkně. vždycky mi to jde fajn, když myslim na spoustu jinejch věcí, než na ten běh samotnej. zkoušel jsem nějak pracovat s dechem, ale to mě vždycky spíš rozhodí. přemejšlel jsem o tom, jak běháme s Honzíkem, jak mu často nestačim a potřebuju často zastavovat. a teď, panečku, běžim si pomalu, ale v kuse. asi je to o tom tempu. najít si to svý tempo a člověk pak doběhne dál a valeko větší pohodě. a jak tak běžim po hraně kopce, tou dlouhou ulicí směrem k parku, trošku jsem si zafilozofoval, že tak je to i s veškerým snažením, třeba uměleckým. s hudbou, s psaním. s malováním. že každej má to svoje tempo, svoje metody, který mu vyhovujou. a že zkoušet se s někym srovnávat a předhánět, zkoušet tempo uměle zvyšovat, neni úplně dobrý. jasně. když člověk píše den po dni šest hodin, jde mu to asi postupně rychlejc, protože už ví co a jak. když maluješ jednou za měsíc, asi ti trvá dýl, než si rozděláš barvy. když denně, máš je rozdělaný odvčera. a když běháš každej den deset kilometrů jako Murakami nebo Jagger, asi ti to pak de tak nějak líp. no. konec filozofování. prostě jsem si hezky zaběhal. a měl jsem z toho radost. a v noci se ochladilo. z toho jsem měl taky radost.
ačkoli mám podle ranní smsky na účtě disponibilni zůstatek ještě 1 028 Kč, k použití mi bankomat nabídl právě jen těch posledních 28 Kč. což se mi extra nehodilo, když jsem konečně v Krči našel místo, kde mi můžou můj starej, prošlej pas vyměnit za novej, krásnej. 600 Kč v hotovosti máte? ptá se relativně příjemná paní. nemám, mohl bych to zaplatit až při vydání dokladu? zkusím to na ní úřednicky ne, nemohl. nedám se, jsem asertivní i v crocsech, co mi na čerstvě namoklý dlažbě kloužou. a existuje nějakej způsob, jak to zaplatit potom? neexistuje, povídá paní už ne tak příjemně a tak se otáčim, doklouzám zpátky k autu a pak smutně jedu přes celou Prahu do práce. v břiše mi kručí, v Rádiu 1 hrajou pomalý písničky. ještě že už na mě nebliká to hladový voko, který jsem zavřel kapkou bendzínu. jedu do práce a připadám si jako lůzr. má to takový milý romatický kouzlo, jako když mi bylo 23 a živořil jsem v Praze s necelou tisícovkou měsíčně za noční v Mc Donalds a o prázdninách jezdil psát do Festivalovýho deníku do Karlovejhc Varů. je dusno. když vylezu z klimatizovanýho auta, zamlžej se mi brejle.
a tak jsme se do těch Mlékojed nakonec koupat jeli. u Neratovic jsem bloudil, pravda, nevěda, zda vede přes řeku most. pokud ano, pokud nějaký automost vede, nenašel jsem to a řeku jsem objížděl až přes Kostelec nad Labem. ale Free D Bar je fajn. myslel jsem si třeba rok, že to bude takový víc naleštěný místo, ale tak jak bylo mi přišlo prima.
pořádně jsem si zaplaval, viděli jsme zvláštní duhovej úkaz na nebi, chlápky skákat na lyžích ze skokánku do vody, holčičku, co chodila podél břehu a musela furt mluvit, aby na ni rodiče nemuseli koukat ale furt ji slyšeli. a pak jsme dostali hlad, tedy já, olinka a sísa a jeli jsme do Prahy.
když jsem před osmi lety přestal jíst maso, byly křidýlka ve Westu jedna z posledních věcí, který mě u žraní zviřátek držely. a když jsem se před rokem pomalu začal vracet, počítal jsem s tím, že hned po svatováclavský kolobáse a kebabu z Národní přijdou na řadu právě tyhle báječný, nejen podle mě, boží křidýlka z Westu. a celej rok to furt nějak nevycházelo. ale tentokrát jsem si řek, že po nich prostě toužim a tak jsme vyrazili... po cestě jsem místama nevěděl, kudy přesně jedu, ale nikomu sem to neřikal a dobře jsem udělal, protože jsem to trefil správně a měl jsem takovou malou, tichou, zase jenom pro sebe, radost
ve Westu bylo horko a pořád tam nemaj točený pivo a tak jsme se tam zdrželi jen chvíli. stejně jsme potkali tři sanitky, který vyjížděly z Boleslavovy. až ráno jsem se dozvěděl, že tam přepadli večerku a prodavače střelili pistolí. a protože se pachatelé vrátili asi za dvě hodiny na místo činu, chytli je. ale to už jsme byli dávno doma. ovšem kuřecí křidýlka byly opravdu vynikající a jak tak o nich píšu, už se mi zase sbíhaj sliny.
včera jsme měli jít s Honzíkem běhat, ale nakonec z toho sešlo. šli jsme na pivo, přišla Dája, pak dorazila Olinka a nakonec i Katarina. pil jsem piva, dali jsme si na Jirku panáka. dneska ráno mě vzbudilo vedro, seděl jsem v kuchyni, pil kafe a potil se. od mýho tréningovýho programu Dailymile mi přišlo, že jsem už tejden nepřidal žádnej záznam, tedy, že jsem už tejden neběhal. na váze jsem přibral asi kilo, pocit mám tak na čtyři navíc. zejtra? asi zejtra. nebo o víkendu. nebo o víkendu. dneska se pojedeme koupat. to jsme taky chtěli včera. nevadí. kolega Aleš včera povídá. nekoupíme si bazén, když je tady takový vedro? takovej ten třímetrovej, nafukovací? tak jo, povídáme, i Štefan to schválil a za chvilku už se na našem zadním dvorku napouští. plavky mám. voda je super věc. stejně jako párek v rohlíku na Holešovicích.
když jsem Jirku Chudobu viděl 21. 6. naposled, říkal, že se chystá na nějakej čas odjet pryč. neříkal kam, a neříkal, na jak dlouho. nevím, jestli už věděl, že se vypraví až takhle daleko a nafurt. každopádně, milej Jirko, až se vrátíš jakkoli a kdykoli, strašně bych ti přál, abys byl v příštím životě šťastnější a spokojenější, než v tomhle. ať tě na tvý cestě provází nějaký světlo. myslim na tebe. chybíš mi.
když člověk zůstane sám u ohně, je to zajímavej pocit. může vyvrátit hlavu a koukat do vesmíru na ty miliardy hvězd, na ten obrovskej prostor pod sebou. až z toho jde úzko. člověk se tak může i trochu bát. co by dělal, kdyby se ozval šramot a přes plot přelezjala podivná postava v ženskejch šatech, možná bláznivá sousedka. nikdy nevíš, jestli náhodou nehraješ v zombie filmu. měl by člověk postavu mírumilovně zastavit a požádat ji o odchod zase zpátky, nebo by měl vzít hořící poleno a zapálit ji, pro všechny případy. no, a taky je v tom pořádnej kus melancholie. zvlášť v tom momentě, kdy naberete ze sudu s dešťovkou plnou konev a oheň s ní zalejete.
takový koupání v bazénu den poté, to je jednoduchý. to je prostě radost jako blázen.
všichni, všichni, devětadevadesát procent ze všech lidí, má kérku. úplně jsem koukal. tisíce variant, druhů, ošklivý, běžný, nudný, vtipný, divný až opravdu originální a krásný. jeden týpek měl na ramení nápis MY NAME IS EARL. takovej standard, mít něco vytetovanýho. jenže já už stejně jednu kérku mám. kluci z kapely řikali... a tu druhou si stejně nechám na poduim udělat, protože se mi líbí ten pocit. až budu starej děděk s fajvkou, budou se mě pravnoučata ptát, dědo... co to máš na rameni, na ruce, na zádech. a já jim budu řikat... ééééé.... čeho?
hecování publika. dělá to spousta kapel. tleskejte, řvěte, úplně se zcvokněte. některý to uměj, jako ten týpek ze Skindred, nebo Billy ze Subways, některý to docela přeháněj, jako Maximum Reality z Prodigy, jehož ustavičný otázky vyhazovaly plyn toho jinak rozjetýho monstrstroje. a některý to neuměj vůbec. jako třeba Richard Krajčo z Kryštofů, svýho času. už jsem je neviděl dlouho, ale tenkrát mě to totálně otrávilo, přestože jsem se tehdá na Kryštof moc těšil. no a po těch třech dnech festivalu už mi trochu lezlo na nervy jakýkoli pobízení. ale to už je fakt jenom můj problém.
nic člověk neocení po návratu z RFP jako čistej záchod a vodu. toiky jsou super vynález a organizátorům ke cti slouží, že je každý ráno poctivě vyvezou. ale jít tam kolem třetí odpoledne v největším žáru, to chce fakt vodvahu. trošku jako jít do kina na horror. akorát horší. no. a to je asi tak všechno. příští rok asi zase. doufám, že se nám tam podaří hrát. pak mrknout do Karlovejch Varů. potom na Pohodu, kde by bylo nejlepší taky hrát. no a pak už jenom šampaňský, jahody a bazén.
zpátky do ticha aneb brutální superbleskoreport den třetí - úterý
vstávám až před dvanáctou, i tak ještě stihnu relativně čistý toiky. oni všichni vstávaj tak nějak kolem dvanáctý. jen pan Ondatra vyspává do půl druhý. tak nějak posedáváme s Xindlem a partou ve VIP stanu, s Kubou, Kájou a Ájou hrajeme fotbálek a já slzím smíchy, aniž vlastně vím proč. s Karatinou a Ondrou sledujeme Trashtucadu. To jsou Estonci, povidá právě probuzená Ondatra. tak to hned hlásim tý zrzavý Slovence a ona se na mě tak podívá, a povídá: To jsou Španělé. hm, je fakt, že zpívaj Španělsky, ale řikal mi to Ondatra, nedám se. sám je Estonec, zakroutí hlavou Katarina a to už mi klepe na rameno veselý Estonec s tim, že ES bude pravděpodobně Espaňa. trošku ještě tancuju. pak se vypravíme až na další Slováky Horkýže slíže, ale nakonec to skončí hlavně tim, že si dáme sladký indický čaj a zákusky z karobu a posloucháme, jak nám Malá Žužužu zazpívá svoj song, pokial jí dáme svoj dolar. na Subways s části posedávám, mám radost, že se Olinka fakt baví, ale už mi docházej síly. tři dny neustálýho rachotu se na člověku podepíšou nesmazatelnou fixkou. hrajou ale skvěle a Charlotte vříská jak kdyby ji na nože brali. no a pak už jsou tu Editors, skvelej koncert, zase mě to trochu rozhejbe, kluci to jsou šikovný a pak jedem. normálka stan sbalenej a jedem. na bráně kempu pro hvězdy nám řeknou, že nám žádný peníze nevrátěj, protože jim to vedení zamítlo. chvilku na ně koukáme, ale pak pokrčíme ramenama a jedem. cesta je to dlouhá a já mám ke konci docela dost. docela radost ale taky.
usnem dřív než si pořádně popřejem dobrou noc. dobrou noc.
