08|12|16 ^

sladký život

línej den. ráno jsem vyrazil nakoupit na snídani a případný další jídla během dne. město je trochu prázdný a poprvý tu cítím zimu ve vzduchu. paní na pokladně se s paní ve frontě přede mnou dloooooooouuuuuuze vybavuje a nikomu za mnou to nepřijde divný. v Bille na Letný už by bylo nějakejch těch tsss, ehm ehm, sakra ženská... nepočítaně. tady si všichni řešej svoje.
udělal jsem snídani pro nás, pro Gracii a Vaška, co se píše spíš Vasco... a potom jsme zase zalezli do postele. trochu pracovat na počítačích, trochu si psát s lidma z domova, Linda vypráví o koncertech Priessnitz s takovým nadšením, až je mi líto, že jsem v tý našvihaný Akropoli nebyl... snad pány ještě stihnu, očividně je to velkolepý.
Gracja nás všera vzala na večeři k paní z Afriky, co v takový podivný garáži nebo mikrofabričce v průchodu, vaří pro hromadu lidí, většinou Gracjiných kamarádů z umělecký školy. psi se rvali, jídlo bylo vynikající, kamarádi, z nichž některý si pamatujeme z prvního večírku, přátelští a veselí.
"tohle je náš život", říkává občas Máša
a v těchhle chvílích je víc, než zřejmý, co tím myslí
a je to moc dobrý, si uvědomit, že sedíme, my dva, v Portu, na velmi interním večírku a jíme africko portugalsko brazilský jídlo a pijeme místní pivo a povídáme si s Vascem, kterej den předtím natáčel reklamu za hromadu stovek tisíc...

modruju se s tím flipbookem
vyzkoušel jsem spoustu cest a ta, co vypadala jako daná, se mi včera večer rozsypala pod rukama...
naštěstí jserm našel náznak další
a i když začínat popátý se vší vervou je mnohem těžší, než poprvý
určitý kroky už můžu přeskočit a jít po těch novejch a důležitějších...
učení se novejch věcí
ukousl jsem si velký sousto
ale tím se právě člověk učí, poznamenala Máša včera...
a tak se učím

teď teda posedávám v posteli, Gracja v kuchyni prozářený sluncem připravuje oběd na oplátku za snídaně, který jsem tu dělal... odpoledne půjdeme pracovat do kavárny
a večer na koncert

jsou to obrý dny v Portu
portský je dobrý, byli jsme na ochutnávce
včera jsem dostal ostříhání a oholení v barbershopu, kde se mi pokérovanej přísnej chlápek věnoval víc jak hodinu
čteme, píšeme, kreslíme, stříhám video, píšu texty
dostal jsem od Vladivojny lano do metalový kapely
Gracja si vedle při vaření zpívá Beach Boys s rádiem
venku je krásně, nezvykle teplý a hezký počasí prej
volal mi Jan Burian
dostal jsem nabídku na koncert a výstavu v Opavě
dole na ulici troubí auto a padá žlutý listí

a tohle, tohle, tohle je náš život

canny dne pro 08, 16 | 14:34 | ANJEL | feedback

05|12|16 ^

Portské

v pátek jsme se rozloučili s Osiasem a Paolem, pozvali nás na snídani, Osias dělal palačinky, které jsme si mzali domácí dýňovou, švestkovou a považte, rajčatovou (ale sladkou) marmeládou. měli jsme ji možnost už trochu ochutnat v domě u Kašpárka, ale jednak dělali s Erikou strašný obličeje, protože rajčata nemají rádi... a jednak Jana několikrát podotkla, že to je její marmeláda a tak jsem spíš tak ochutnal... tentokrát jsem si ale mohl dovloit namazat palačinku klidně z obou stran...
ve veřejné prádelně jsme dali vyprat a usušit prádlo... a vyrazili na cestu
Lisabon je moc hezké město. hodně energie nás nakonec stálo dojíždění vlakem tam i zpět a dlouhé pochody cizím městem... ale poměli jsme se tu báječně. poslední den jsme ještě přejeli most, zastavili se u Ježíše, kterého mají okopírovaného z Ria, ale byla tam kosa a mlha a tak jsme vyrazili dál. do Porta...

a teď jsme tu. je pondělí, dvě ráno, nemůžu zabrat a tak trochu pracuju a teď i píšu...
bydlíme u děvčete, které se jmenuje Gracja a pochází z Polska. Přijela sem na erasmus a už tu prostě zůstala. našla si tu přítele, jenž je režisérem.
společně jsme první den vypili několik lahví zeleného vína, což je místní způsob pěstování a sklízení vína, je to lehké, takže, jak říká Bohdan, ho můžete pít celý den a neopijete se... pozdě večer (ano, i tady se chodívá pařit až po jedenácté) nás hostitelé pozvali na večírek svých Brazilských přátel, na který pak krátce po našem příchodu přišla i policie, načež jsme se přesunuli do blízkého baru, odkud jsme už ale šli s Mášou domů. já sice ještě vyrazil na chvilku za společností, ale když se mi je nepodařilo najít, naznal jsem, že je čas jít spát...
včera jsme se hodně procházeli a musím říct, že zatím si mě, z naší letošní cety, Porto získalo asi nejvíc. máme krásné počasí, domy jsou tu tak příjemně ošuntělé, všichni to mají trošku na háku, město je přívětivé a moc hezky tu voní vzduch. Místní slavný most si mě okamžitě získal, stejně jako úzké uličky nahoru, dolů, po schodech, k řece a zase zpátky... dneska (tedy vlastně včera, víme) jsme v procházení pokračovali a já konečně sehnal blok a po předpřípravných a přípravných pracech začal kreslit první opravdové kresby do knížky... nakonec jsem musel ještě jednou změnit celou perspektivu, ale zdá se, že jsem na dobré cestě... takže teď už jen kreslit... a kreslit... a kreslit...
vůbec se mi tu nepodařilo najít žádné pořádné papírnictví... věřili byste tomu? ale blok jsem nakonec sehnal v tržnici, kde jsem Máše zakoupil křišťálové srdce... pomalu pořizujeme dárky...
z práce mi občas přijde nějaký úkol...
zítra budu posílat další fakturu
a dál budeme chodit po městě
a já budu kreslit
a snad i dostřihávat ten tajemný klip
a budeme pít to speciální zelené víno
které můžete pít celé dny...
a občas si dáme portské
jako dneska v té zvláštní galerii, kde staří pánové a paní zpívali bosa novu na prskající mikrofon
od řeky vál ten lahodný místní vzduch
a my si říkali, že tady, ano tady by se dalo opravdu nějaký čas spokojeně žít
dobrou noc

canny dne pro 05, 16 | 02:01 | ANJEL | feedback

01|12|16 ^

Zvíře jménem Podzim

v PRaze prej už včera nasněžilo, psala Linda Arbanová, když jsme se včera vrátili z Lisabonu. stichli jsme to o zvířecí chlup. ale stihli.
tohle je Zvíře, moje, naše nová kapela, která se bude určitě ještě rozrůstat a proměňovat a kterou čeká příští rok hromada práce, abychom tu desku do podzima stihli...
dělá mi to radost a naplňuje mě to hrdostí, že jsme zvládli tuhle první podzimní vlaštovici dokončit... a moc se těším na společnou práci na tom, co nám zbývá...
tady prší, jinak se ale ještě včera dalo chodit v tričku
dneska, když jsem se ještě za tmy probudil, mi došlo, že co se týče nejjižnějšího bodu naší cesty, máme ho už vlastně za sebou... že jsme teď už pomalu na cestě zpátky...
ještě týden v Portu, potom pár míst v okolí a pak daleká cesta za domovem
a doma?
koté a Vánoce

ať vám ta písnička udělá dobře tak, jako mně



canny dne pro 01, 16 | 09:29 | ANJEL | feedback

30|11|16 ^

změna plánu

Mertola je krásný městečko na svahu nad řekou.zaparkovali jsme a nakoupili a šli najít nějakou kavárnu s wi-fi.
samosebou nám mohlo dojít že v Mertole tahle hipsta kavárenská metoda nebude úplně fungovat a tak jsme nakonec skončili spíš v restauraci, přepadlí a vyhládlí. s překvapením jsme zjistili, že jsou skoro dvě hodiny a že tedy bude na místě vyměnit snídani za oběd. dorazily mi peníze z práce, takže jsme najednou měli na účtě o co se opřít. a tak jsme si dovolili pokrm s hranolkama a polívku a sangriu... a během toho jsme počítali.
na jednu stranu bychom určitě mohli na původním místě nějakej čas zůstat. ale přišlo nám, že majitelce ta nečekaná návštěva trochu leze na nervy a necejtili jsme se tu vlasntě bůhvíjak vítáni. setrvávat tu tři, nebo dva týdny, byl nesmysl. za téhle konstelace a okolností bychom většinu času trávili pomáháním v zařizovaném domě a po odpolednách jezdili psát do okolních vesnic. a ještě se cejtili napůl jako vetřelci.
dokonce ani do té neděle se nám tu zůstávat nechtělo. vlastně bychom nejradši odjeli hned, ale to nám zase přišlo zbrklý a zbytečně vyhrocený. a tak jsme spočítali, o kolik nám tahle nečekaná čára přeškrtá rozpočet, zjistili, že budeme muset vypustit cestu na Gibraltar a další část výletů... ale že když se trochu uskrovníme, zvládneme sehnat ubytování v Lisabonu. a pak se uvidí.
našli jsme si samostatný neprůchozí pokoj s balkonem v Carcavelos, předměstí Lisabonu. zarezervovali ho na týden, vyřešili nejnutnější maily, ohlásili se blízkým i do zaměstnání...
a přišla siesta, takže nás zdvořile vypoklonkovali
vraceli jsme se s lehčím srdcem zpátky krásným západem slunce a projížděli tu úchvatnou náhorní krajinu. odbočovali jsme do slepých cest a drápali se na vrcholky s výhledy do okolí a kolem nás zářilo šikmé ostré zapadající slunce.
večer jsme si dali víno a hráli společenské hry. majitelce se po našem rozhodnutí opustit nazítří její dům viditelně ulevilo. a tak to byl i s ní a Kašpárkem a Erikou hezký večer, hráli jsme příběhové kostky Fu a Quirkle, co přivezla Jinřiška z Kanady. a pak se v místnosti s nefunkčním krbem zakutali do spacáků a spali, než se ráno rozednilo.
Kašpárek uvařil kávu
a pak jsme se rozloučili, na zápraží vyfotili... a vypravili se zase na cestu... sluncem a deštěm, do Lisabonu, kolem něj až k ústí řeky Tejo do Carcavelos, kde jsme se ubytovali u dvou vzdělaných homosexuálů ve starožitně zařízeném domě.
na šestou večerní nás pozvali na skleničku vína.
nakonec jsme povídali do dlouho...
a bylo to prima

a teď jsme tu. a zrovna jedeme na výlet do Lisabonu. tak zatím ahoj. posílám pusu.

canny dne lis 30, 16 | 14:04 | ANJEL | feedback

28|11|16 ^

kapitáne, kam s tou lodí?

ve středu jsme zase nevstali tak brzo, jak jsme si představovali. nebo vlastně vstali, ale ten mezičas, než si člověk pobalí ty předbalený tašky, dotáhne to do auta, zajde se rozloučit se středozemním mořem... to najednou zabere víc času, než by jeden čekal.
zvlášť, když ten jeden ještě neodolá a impulzivně se svlíkne do trenek a do toho loučení vběhne a pobíhá a ráchá se ve vlnách... zatímco po břehu chodí zachumlaní pejskaři a běhají běžci v elastických kamaších...
takže jsme vyrazili později a bylo jasný, že do Portugalska, k Vale do Poco, dorazíme až za tmy. kapitán Kašpárek nás trochu vystrašil, že prý k nim vede z vesnice asfaltka, ta ale končí pár kilometrů před domem a pak je to horší a horší a horší... a že za tmy to bude problém... jenže když máš cestu rozvrženou na devět hodin, prostě je pak každý zdržení znát a my důvěřovali své navigaci i Jeřabině... a tak jsme jeli

kousek za Valencií začalo pršet a první část jsme jeli opravdu ošklivým počasím. snad jen v tom Gentu pršelo víc. ale pak jsme vystoupali přes hřebeny hor a překročili sytě modré řeky a před námi vysvitlo slunce...
začali jsme poslouchat audioknihu Frankenstein podle Marry Shelleyové...
je to samosebou báječný román. ale jednak je napsaný značně zdlouhavě, jednak se hlavní hrdina neustále existenciálně zmítá, chvěje se hrůzou z důsledků svých činů, nemůže promluvit, anžto by si všichni mysleli, že ztratil zdravý rozum a tak nechá postupně povraždit celou svoji rodinu, aby si neodposutil poznámku, že těm mrtví už je líp, než jemu, který tu, v tom hrozivém stínu vlastních skutkůch musí nésti to břímě... vlastně mě Viktor dost rozčiloval. přesně jsem věděl, komu z mých přátel mi přijde podobný. ale jak tak o tom přemýšlím, vlastně mi možná připomněl některé aspetky sebe samého, které na sobě nemám rád.
na druhou stranu mi ale skutečně přišla brilantní nezvyklá stavba příběhu v příběhu, zároveň ten obrat, který nastane, když začne vyprávět samo monstrum a my vidíme příběh z jeho perspektivy. Mary Shelly, která u toho Ženevského jezera tehdy dělala těm dvěma velkým básnickým duchům, Byronovi a Shellymu, spíš takovou okrasnou květinku, nakonec stvořila dílo nejcitovanější a nejuniverzálnější. panečku.

frčeli jsme přes Španělsko a bylo nádherný počasí. mířili jsme k Cordobě, minuli Sevillu, profrčeli jsme tu krásnou a bohatou a rozmanitou zemi, jako když řízneš nožem. občas jsme jeli s pusama dokořán nad tou krásou. tady se zastavíme příště, až bude víc času. a tady. a jé, podívej se na to údolí. jednu hodinu Máša opakovala:
ach, to je krásný!
co pět minut...

pak se pomalu začalo smrákat. nakoupili jsme poslední jídlo ze seznamu, co nám poslal kapitán. španělské olivy, protože v Portugalsku nejsou tak dobré. tvrdé a vyzrálé sýry kravské a měkké kozí. a pečivo, kterého není nikdy dost.
a pak se setmělo, my sjeli z víceproudých silnic na obyčejné státní, pak na menší okresky, které postupně začaly drncat a úžit se... až jsme za úplné tmy přejeli hranice do Portugalska a začali se šplhat k vrcholkům Sierra de Mertola... městečka byla menší a menší, Frankenstein zoufalejší a zoufalejší, omdlíval nad svým strašným dílem, které musel, ó hrůzo, dokončit, žel však nemohl... až jsme nakonec skutečně sjeli z asfaltky na prašnou cestu, přišly výmoly, pár pobořených stavení s vyhaslými světly... a pak se před náma, jako v pohádce, objevil dům s rozsvícenými okny...

vystoupili jsme z auta a zaklepali, zevnitř se ozval štěkot a pak se otevřely dveře a nám v ústrety vyběhl kapitán Kašpárek, se kterým jsme se objímali a veselili ze shledání, jak námořnickej zákon káže
za ním jeho odvěká přítelkyně Erika a za nimi Jana, která je z německa a o které jsem se dozvěděl z Kašpárkovy zprávy před pár dny... podali jsme si ruku, složili jsme batohy do ložnice s krbem a dvěma postelemi s dětským povlečením a šli předat olivy, sýry a pečivo do společné kuchyně, kde v krbu plápolala oheň...

určitého napětí jsme si všimli vlastně hned. jenže po devíti hodinách cesty má člověk chuť tak akorát s sebou plácnout na židli, nalít si trochu vína a povídat...
"měli jsme se krásně, bylo to fakt báječný cestování, ale jsme fakt rádi, že jsme u konce naší cesty" vyprávěla anglicky unavená Máša...
"final destination?" zeptala se Jana s povytaženým obočím a překvapeným výrazem...
kapitán nám při nošení věcí prozradil, že Jana je majitelka tohohle domu... a že vlastně ještě s manželem nevypluli, že její muž je na obchodní cestě v Japonsku a loď prý ještě nemají připravenou...
aha, aha, říkám... a když tak vidím její povytažené obočí, rychle přejdu k dalším plánům... chtěli bychom se za pár dní podívat na Gibraltar, víte, na konec světa...
tak doufejte, že vás tam pustěj, nás tam před pár lety nepustili, protože jsme měli zelené a ne fialové pasy, varuje Erika a pak pijeme víno a povídáme dál...
ale to zvláštní napětí je cítit čím dál víc a nakonec se ukáže, že bude nejlepší se jít vyspat, protože ráno je moudřejší večera, tak je to vždycky...
poprvé za cestu vytahujeme spacáky, přisouváme postele k sobě a trochu zaraženě po sobě koukáme...
to je divný, viď?
nějak jsme nečekali, že tu budou ti majitelé, to najednou to společný hlídání baráku vypadá úplně jinak...
ale co dělat
chce se nám spát
a tak jdeme spát

ráno vyrážíme na internet. wi fi tu nakonec není, takže to naše pracování na dálku se docela komplikuje. a tak se rozhodneme, že sjedeme do nedaleké Mertoly, pořídíme nějaké věci, které jsou do nově zařizovaného domu potřeba a vyřešíme hlavní a nejurgentnější maily... je toho dost
cestou k autu se přeptám kapitána
"hele, to vypadalo, že je z nás paní majitelka nějak překvapená... a nezdá se, že úplně příjemně"
"no, víš, já jsem tak trochu zapomněl říct, že dorazíte..." svěří se s nejistým úsměvem kapitán... "teda já to na začátku zmínil, pak jsem to řikal, když ses ozýval z Dijonu... ale to tady bylo strašný práce, takže to asi nikdo neslyšel... no a potom, kdyžs převčírem napsal z Barcelony, že druhej den dorazíte, tak jsem to řekl... takže se vědělo, že přijedete, ale až takhle krátce... ale to nevadí, pár dní tady určitě zůstat můžete. jak dlouho byste potřebovali? čtyři dny? tejden? to ono to Janě vadit nebude, to jen byla zaskočená..."
tak na toho svýho přítele z nejmilejších koukám a řikám...
"dneska je čtvrtek, viď... tak třeba do neděle, do pondělního rána?"
"jó, to by šlo, to bude v pohodě, dáme si večer víno a bude to prima"
"tak jo," kejvu, nasedáme do auta a míříme do Mertoly se připojit na ten internet a říct si mezi sebou, co a jak. už když to Máše v autě vyprávím, je jasný, že tu nebudeme do pondělí... a nejspíš ani do neděle...
že jsme nedorazili do cíle svý cesty...
a že se uvidí, co teda bude dál...
za autem se zvedá prach a z ohrad v tý krásný krajině kolem nás pozorujou ovce a velikánský černý prasata

canny dne lis 28, 16 | 19:58 | ANJEL | feedback

27|11|16 ^

španělští ptáčci

Francii podle plánu projíždíme rychle. v Dijonu spíme jako hosté černošské rodiny. a začnou nám povážlivě docházet peníze. dáme dohromady všechny zbylé, kontaktuju vsšechny, kdo mi dluží platby, všichni většinou mlčí... a my jedeme a míříme dolů a dolů a dolů... po osmi hodninách za volantem kotvíme v Perpignanu, kde takový předměstský pár postavil pro cestovatele byt v garáži. příjíždíme pozdě večer a téměř okamžitě usínáme, ale 20. 11. ráno vyrazíme na procházku. po vymrzlém a propršeném Amsterdamu a Gentu se tu dá chodit v tričku... couráme městem až k tržišti, kde to takhle v neděli ráno žije. u stánků se zeleninou vyřvávají trhovci, jinak je to všechno dost podobné, jako u nás. trhovci prodávají všechno možné i nemožné, staré i nové oblečení, nevkusné i hnusné, nablískané i ošuntělé. náměstíčko lemují masny, vedle sebe třeba čtvery. před kavárnou sedí chlápci a popíjejí horký slazený mátový čaj a pokuřují. je tu hodně arabů, většina chlapů se dělí do čtyř skupin:
kluci, co se snaží působit drsně
mladíci, co docela drsně vypadajíé, všichni mikiny s kapucemi, hubená těla navlečená do tepláků
chlápci, pologansteři, macho, cigárko a kolem pasu pneumatičku, často v obtažených svetřících a košilích
staří dědové, legrační trochu se svými holemi a kšiltovkami a velkýma sakama... podle toho, jak se ale pasou očima na krátkovlasé Máše, která do tohohle mumraje tak úplně nezapadá, to pořád budou pěkný chlípnící...
snídáme čerstvé mandarinky, olivy a bagetu na malebném náměstíčku... a pak hurá zpátky k Jeřabině, čeká nás Španělsko...

kemp 3 Estrellas, s kterým jsem trochu počítal, je zavřený. mimosezóna. sedíme v autě kousek od něj, mě vypršely data, peníze máme tak akorát na ubytování nedaleko. v miniloftu, což je taky nějaký zahradní domek, který nám pronajímá upovídaná Španělka, která se představuje nějak jako Renča a připomíná mi Renatu Ungerovic, kterou už jsem neviděl tuze dlouho. vím, že nějaké finance dorazí zejtra, povídáme si venku, trochu poprchává, pijeme sangrii a nakonec se ten trochu bezútěšný večer neklaplých plánů vyvine moc hezky.

ráno skutečně dorazí peníze, od bráchy a hned z České spořitelny. a my vyrážíme do Barcelony.
jsem tu už potřwtí, ale pořád se mi to město moc líbí. rád bych se sem podíval, když tu duní Primavera, nejradši pochopitelně s kapelním backstage pasem. tentokrát to ale není rozpalené a lehce zavánějící město, jako v parném létě. je tu teplo, ale klidněji.

po cestě začínáme být utahaní, všechno nám trvá nějak dýl. od probouzení po přesuny. nakonec tím obřím pravoúhlým městem došňěrujeme až La Sagrada Familii. mám ten chrám moc rád, i když uvnitře jsem zatím nikdy nebyl. tentokrát jsme si ale zakoupili lístky na internetu dopředu. a tak nám prohlídnou batohy a my ještě chvilku obcházíme z venku... a pak vejdeme dovnitř...
asi nikdy jsem nebyl v krásnejší stavbě, kterou vytvořil člověk. obří prostor je ohromující sám o sobě. světlý kámen, vysoké, stromům podobné sloupoví. a ty nádherné vitráže, kterými proudí světlo, jsme oba s Mášou jako opaření a nakonec nám ta hodina a půl uvnitř uteče jako nic. jsem šťastnej, že jsme se tentokrát odhodlali dovnitř. příště si vychytáme nějaký hezký den a půjdeme se podívat i do věží.
schválně, jestli chrám ti pokuřující a siestující španělé stihnou dokončit za mého života. ten zvláštzní kontrast velebného zvuku varhan a přízemního rachotění vrtaček nicméně vytváří v tom sakrálním prostoru zvláštní a nikoli nepříjemné napětí.

druhý Barcelonský den jsme prošli park Güell. i tady jsem byl potřetí. poprvé tu je ta nejzajímavější část oplocená a a zpoplatněná. což teda bylo docela zklamání. hlavně proto, že se tu nějak všude vynořili lidi, co se ti snaží něco prodat a nabídnout, bezhlavý muž, který někde z hrudníku nabízí zastřeným hlasem: fotó, fotó... kytarista, kterej pod výhledem na město vyhrává na kovovou kytaru americké bluesové fláky... a do toho nenávistné nápisy anarchistů, které posílají všechny turisty domů... aniž by registrovali, že oni jsou v těch osquatovaných domech a v tom městě a na tomhle světě vlastně taky turisti...
mírné rozčarování nám ale hodně spravila procházka čtvrtí Gracia, kde jsme tehdy bydleli s Kašpárkem a Erikou u Zuzčina kamaráda Sergia... však si to asi můžete sami vyhledat tady na blogu...
a posezení na Placa del Sol. tu instrumentální písničku, co mě napadla, když jsme tu byli s broskví a Olgou, tu mám vlastně pořád v hlavě. zajímavé. zajímavé. a hezké

a pak cesta autobusem zpátky a přestup do Jeřabky a přejezd do Valencie. po cestě jsme doposlouchali knihu Inferno, kterou jsme nastartovali někde cestou z Amsterdamu... dopadlo to nakonec naštěstí dobře... i když je to tedy dobře značně ujeté a vlastně to moc dobře není... no, nechám to na vás
prošli jsme se po pláži a usnuli. tyhle kratší přejezdy, čtyřhodinové, pětihodinové, bývají často nějak náročnější, než ty dlouhatánské. takové, jaký nás čekal další den, ve středu. z Valencie jsme totiž měli namířeno kousek od města Beja v Portugalsku, kde Kašpárek s Erikou hlídali dům svých kamarádů, kde máme strávit následující dva až tři týdny. konečně na jednom místě, v klidu, bez dalšího utrácení, naopak pomalu zase v částečné práci. ovšem s horským vzduchem, výhledy a občasnými výlety do okolí. skoro 900 km, devět hodin... přes celé Španělsko. takže krátká procházka po opuštěné večerní pláži... a spat. ať jsme zejtra čerství.

canny dne lis 27, 16 | 11:10 | ANJEL | feedback

18|11|16 ^

když v Gentu prší

Když v Gentu prší, což je asi docela často, sedíme v kavárně. Máša trochu pracuje, já pročítám maily a jelikož jsem si knížku nechal v autě, využívám ten čas ke krátkýmu shrnutí předchozích dní.

ve Vídni nám bylo bezva. Máša se nechala ostříhat, jelikož ji v pátek čekalo v Praze focení do časopisu. prošli jsme si trochu město, chytla nás průtrž mračen, která nám promáčela zadní strany stehen a lítek, posedfěli jsme s Herr Ichem a Frau Ich a jejich dětma dva večery a v pátek se vypravili zpátky...
jak jsme se blížili ku Praze, kde jsme měli dobalit poslední věci, pomuchlat kočky a Máša nafotit fotky, začalo se to celé nějak srát. napřed objížďka Mikulovem, o které navigace nic nevěděla. objížďka, která vedla přes prácer na silnici, zdržela nás a otrávila mi řízení, které do té doby šlo tak pěkně. při příjezdu do Prahy se mi konečně ozval kolega z práce, aby mi vysvětlil, že peníze, co měly přijít z kraje tejdne, nepřijdou, jelikož celá firma čeká na platbu, která taky nepřišla. vzhledem k tomu, že mít a nemít 30 000 je velkej rozdíl, když jste na cestě, dost mě to roztrpčilo. sakra, tomuhle jsem se snažil vyhnout a pokusil jsem se udělat všechno pro to, abych se do takový situace nedostal. a teď sedim v autě, je pátek a já vim, že budu mít na účtu nulu nejmíň do půlky příštího tejdne. pokud nepřijde dřív platba za práci, kterou jsem dělal pro Českou spořitelnu... bylo mi trochu do breku, jak jsem tak sjížděl na Jižní spojku... kurva...
doma jsme pomazlili kočky a udělali si rychlý jídlo, sakra, po kočkách se mi stejská hodně. obě se velmi vehementntě tulili, samosebou, že vědí, že zase pojedem a tak se koukaly trochu vyčítavě. takyj sme zjistili, že nám jdou pozdě hodiny, v důsledku čehož Máša vyrazila na focení pozdě, přesto, že právě tomu jsme se včasným vstáváním ve Vídni pokoušeli vyhnout. do toho jí čím dál tím víc bolely zuby, zastávka v PRaze by mohla bejt jedna velká pohroma. nebejt setkání s Jindřiškou, která u nás teď bydlí. A s Lindou, která dorazila, jakmile se dozvěděla, že jsme se stavili v Praze.
Máša přijela ze studia ještě nalíčená, dali jsme si lehkou večeři a my pak vyrazili do Mariánských Lázní za Markétou...

dyn v Marienbadu byly klidný. posedávali jsme u krbu a chodili na procházky, Máše otejkala pusa. Markéta má naštěstí nejlepší kámošku zubařku a tak jsme v sobotu po poledni vyjeli do ordinace, kde zubařka Martina otevřela bolavé místo a nechala ho větrat. s tím, že teď už to bude dobré.
jelikož zub dobolíval ještě další dva dny, zdrželi jsme se o den navíc, párkrát se prošli, uvařili večeře, pili víno, seděli u krbu a nabírali síly. ani na běhání ani na koupání v lázních nakonec nedošlo. i tak to ale bylo bezvadný.

pondělní přejezd do Amsterdamu proběhl nečekaně hezky. skoro celou cestu jsme měli krásný počasí, napřed nám zbejvalo sedm hodin, pak šest, pak najednou jsme byli pod čtyři a pak se rozpršelo a my uvízli v popracovní dopravní zácpě, potom sjeli do podzemních garáží, vylezli do deště... a byli jsme v Amsterdamu.
Boukje bydlí úplně v centru. kouká na knihkupcetví KOK a nejužší dům v Evropě. prošli jsme s batohama deštěm krz Red Light District, všude voněla tráva a cinkali napruzení cyklisté. Boukje na nás volala, jak jsme přicházeli, stačilo vylízt do třetího patra a byli jsme v jejich moderním a zvláštně maličkatým dvojpatrovým bytě.
čekala na nás Indonézská večeře, protože to je vlastně Dutch národní jídlo, jelikož Holanďani Indonésii kolonizovali, takže se tu tahle strava dá koupit všude, podobně, jako v Anglii třeba Indický jídlo. Boukje nám to všechno vysvětlovala a byla na svůj národ a svý město a svý mořeplavce poprávu hrdá.
pak se mi začly motat anglický slova a začala padat hlava a tak jsem šli spat. leželi jsme v Boukjině a Sjoerdově ložnici, za zataženýma závěsama bubnoval déšť.
druhý den po poledni jsme vyrazili s Boukje a jejím bratrem Jellem na výstavu Banksyho, která zrovna v Amsterdamu probíhá. a pak jsme jen s Mášou prošli pár ulic v centru, dali si čínský jídlo ve Vok to go do krabičky, vynikající a čerstvý udon nudle... potom pivo Amstel na zahrádce... a pak brko bílý vdovy v coffee shopu Smokey. kdysi jsme tam byli s Pirem, Boguesem, Fiksu a Mártym, v čase, kdy se mladí muži ještě běžně oslovovali přezdívkami. a bylo to tam prima. teď tam ale hrála naprosto dementní huba, úplně novej druh dementní huby, bezpohlavní, kreténská... v kombinaci s poměrně silnou trávou to bylo vážně nepříjemný a tak jsme vyrazili na procházku ulicema. a došli do kavárny, která, jak jsme po nějaký době ke svýmu úžasu zjistili, byla v kostele. nojo, stačilo se od barovýho pultu otočit a tam byly dveře, kterýma bylo vidět do obrovský krásný kostelní lodi... si ti představte. s tou bílou vdovou v hlavě.
k večeři jsme měli legendární holandský jídlo... kaše z kapusty a brambor a k tomu klobása a tofu, pro tu, co nejí maso. velmi jsme se najedli a když mi znova začala padat hlava, vyrazili jsme ještě na jednu procházku. Boukje nás kus doprovodila a vyprávěla o městě a místech... a my pak šli sami dál a procourali centrum a Red Light District, kde na nás spoře oděné slečny ťukaly ze svých kukaní...

ve středu jsme se přesunuli do Rotterdamu, kde jsme poprvý využili služby RBNB a přespali u asiatky Emmy a jejího nesmělého muže v podivným a trošku strašidelným pokojíčku, který vypadal, jako když je udělanej z dětskýho pokoje, což taky byl. a Máša kolem toho měla nějaký strašidelný fantazie, o kterých radši nechtěla mluvit, takže já pak měla taky nějaký vlastní, o kterých jsem zase nechtěl mluvit já. figurovala v nich ale nemrtvá holčička zavřená ve vedlejší místnosti, která se po nocích plíží těma uzoučkejma chodbama a schodištěma předměstskejch baráků

Rotterdam byl za války vybombardovanej a místní to vzali, jak se řiká, do teplejch... a postavili centrum nový, hypermoderní. když vystoupíte na Rotterdam Centraal, nejvíc to připomíná komiksovej Gotham, obrovský moderní mrakodrapy, nádherná budova nádraží, široký ulice, cyklisti, tyjo, spousta věcí. prošli jsme centrem k přenádherný budově tržnice, která vznikla teprve nedávno. vlastně trochu jako trucpodnik, když z Bruselu přišel navrhovanerj zákon, kterej zakazoval prodej zeleniny a ovoce pod širým nebem. obrovitá stavba připomíná kremroli prosklenou z obou stran a zevnitř vypadá buď jako hangár, nebo jako vnitřek kosmický lodi. čistý a vzdušný.
pak tu jsou stavebnicový kosočtverečný domečky, které jsem tu kdysi už navštívil. a znovu postavenej vybombardovanej kostel...
koupili jsme si tu fish and chips, dvě supermanga a kávu a pak šli větrným Rotterdamem na autobus a pak autem do Gentu.
náš RBNB hostitel byl do sedmi v práci a tak jsme unavení vyrazili do propršeného centra, zažili nevšední uměleckou instalaci uprostřed kostela, dali si hranolky a pak si sedli na proslavené belgické pivo. bylo dobré, moc dobré a velmi silné. pak jsme důkladně promokli cestou zpět., vyspali se v superluxusním bytě, ráno si dali horkou sprchu, strašlivě promokli cestou k autu a teď se sušíme v kavárně, abychom si za chvilku došli na belgické mušle a pak nasedli a frčeli do Dijonu, kde budeme dneska v noci nocovat.

peníze od Spořitelny nepřišly, paní měla dovolenou, snad je pošlou v pondělí... peníze z práce nedorazily, nejspíš je pošlou v úterý...
teoreticky jsem boháč a brzo budu mít k dispozcici nějakých padesát tisíc. prakticky jsem utratil poslední dvě stovky za parkování a připadám si trochu jako příživník na tý svý krátkovlasý holce... i takovej je život na cestě. trochu mě to samosebou štve. ale zároveň nezbejvá než pokrčit ramenama a doufat, že se po víkendu všichni rozhoupou a pošlou, co maj.
držte nám palce.

canny dne lis 18, 16 | 11:39 | ANJEL | feedback

13|11|16 ^

pozdrav z Marienbadu

zejtra to bude tejden, co jsme na cestě

ahoj, moji milí
je to hezký si představovat, že na druhý straně tohohle textu někdo je. někdo milej
kdo je zvědavej, jak se mám a vrací se sem. někdy se sem podívá, když má blbou náladu, někdy jenom čekne v obvyklým kolečku stránek. řekne si, zase nic a pokračuje na Fuku nebo někam prostě.
je trošku zajímavý o tom člověku přemejšlet a je hezký si představit, že je takovejch lidí několik.
rázem přibejvá propojenejch osudů, momentů, kdy se tím čtením setkaj lidi, co se vůbec neznaj. se svejma bojema, úkolama, strachama, radostma, štěstíma, lidi, co choděj běhat, mají oblíbený jídlo a jednou za čas masturbujou, normálka kompletní persony s pracovní historií, kartou pojištěnce a malinkejma špinavejma tajemstvíčkama.

ahoj, moji milí

jsme v Marienbadu
tady je pár faktografickejch poznámek

v pondělí 7. listopadu
jsme vyrazili pozdě, ale víceméně v klidu
od rána mi bylo blbě, tak jako před rokem a něco při odjezdu do Itálie, z nedokončenejch úkolů a nejistý budoucnosti, z toho, že čekám na dvě faktury, ale na účtě mám jinak po STK a přezouvání celkem prázdno, z toho, že nemáme kód k autorádiu, co nám při opravě kolem STK restartovali... přes den se to uklidnilo. v práci jsem upozornil na tu fakturu a ubezpečil se, že v pořádku odejde ve stanovenej termín, začal jsem se těšit na tu nejistotu cesty a jízdu do Žamberka jsme zahájili krátkou zastávkou ve Vinoři, kde nám Víťa Čáp vymontoval autorádio, opsal si kód a pak nám zavolal na cestu správnou kombinaci čísel
Káťa je naše kamarádka a za jedenáct dní od naší návštěvy měla naplánovanej porod svý holčičky Evelíny. Lukáš, Kateřinin přítel a budoucí Evelínin táta sám postavil krásnej nízkoenergetickej dům, kde z vany vidíte na žamberský kostel a ve sprchovým koutě jsou do betonu zasazený nasbíraný kameny, co vám masírujou chodidla
Kateřina pracuje ve společnosti, která nabízí vonné oleje a tak vždycky krásně voní. Lukáš vařil jídlo, které taky krásně vonělo. pes se jmenoval Kaspian, když ho člověk plácá po velikým hřbetě, hodí se říkat Kaspian, to je pán... překvapivě uspokojující, to vám povidám
ráno jsme se probudili sluncem a Katčiným smíchem. vyšli jsme na kopec nad dům a koukali na sluncem zalitej Žamberk a pak sedli do auta a za stálýho mávání vyjeli směr Znojmo...

v úterý
jedeme sluncem a posloucháme Dušanův mix Zvířete. líbí se nám to. tahle fáze nahrávání je pro mne asi nejtěžší, protože míchání příliš nerozumím, jsem vždycky spokojenej hned skoro s prvním mixem a všechno to dodělávání a drobný změny mi jenom oposlouchávaj skladbu, se kterou v tu chvíli už žiju hodně dlouho. nejradši bych to úplně pustil z ruky, ale to dost dobře nejde, protože když to udělám, mixéři ztrácí motivaci a věnují se jiným projektům ve svých nabitých programech. takhle se nám to teď stalo i s mistrem Zvířetem, první termín odevzdání Indies kolem nás projel jako rychlík, ani jsme nevzdechli. precizní Přemysl má samosebou obavy a tak mě to stojí dost nervozity a vysvětlování a chlácholení. když ale dostal mix do ruky Dušan, dost mě to uklidnilo. pro mne je to stejná důvěra, jakou mám k Tomášovi. i z toho pak pramení, že co pošle, s tím jsem vlastně spokojenej, takže když psal, že v pátek ještě něco s Aid Kidem dodělají, jenom jsem si povzdechl a začal se těšit na pátek.
Mášina babička nám připravila skvělej oběd. pohankový placičky, bramborovu kaši, babičkovskou polívku... já dostal ještě navrch jakousi sekanou z místního vyhlášeného masokombinátu. ani bych ji nesnědl, jak jsem se přejedl jen z tý mnohosti babičkovskýho oběda. ale když tam byla jen pro mě, nacpal jsem do sebe plátek a půl.
pak jsme spali. a pak jsme jeli na hrob Mášina dědy, s kterým jsem se nestihl potkat. Máša řídila šíráním, pak ometla hrob, vyměnila svíčky, na nohou botasky weekend werewolf. přivezla dědovi věnec se šípky a byl to teda super věnec. a pak jsme jeli zpátky a pak jsme jeli do Znojma za Mášiným strejdou Karlem, kterej nám připravil degustaci a prohlídku fotek z Kostariky. taky jsme si povídali o strašidelnejch stolovejch horách. a pak jsme se rozloučili a šli podzimním městem na Kaplanku

ve středu
ráno Mášu rozbolela osmička a jako první zprávu dne jsme se dozvěděli, že v USA vyhrál volby Donald Trump. Přesto, že si nemyslím, že by to byl úplnej konec světa, náladu nám to nezvedlo. to až pak posezení Na Věčnosti, Máše se ale stejně krabatilo čelo z práce a zubu a Trumpa... až jsme vyjeli.
do Vídně jsme taky přijeli za soumraku.
U Herr Ichů to vřelo. Malej Ondra vejskal nadšením z návštěvy, Viki se batolil kolem, dostali jsme jídlo, sekanou z červený řepy či co, housku s českou lučinou, otevřeli jsme znojemský vína a povídali si skoro do půlnoci.
manželé nám poskytli svoji ložnici. je to krásný, zažívat takový vřelý pohostinství. we are loved napadlo nás mockrát.
samosebou je tu ale druhá stránka věci. že jsme takhle někomu trochu na krku a fungující rodina se uskromňuje, maže nám svoji lučinu na svoje housky a děcka musej hladově sedět v koutě, pes sliní chudák nad prázdnou miskou...
to trochu přeháním samosebou. ale slinil.

ve čtvrtek
jsme se šli projít Vídní. Máša mi vyprávěla o chlápkovi, co se jmenoval Stovoda a nechal se přejmenovat na Hundertwassera a postavil takový legrační domy s křivejma podlahama. všichni ostatní ho samosebou dávno znaj, ale já jsem byl upřímně nadšenej a spokojenej, když jsme se na něj vyrazili podívat. prošli jsme Pratrem, kterej byl takovej celej v opravovacím modu, velikánský kolo muzeum voskovejch figurín, který na vás strašidelně otevře dveře, když si chcete vyfotit zkoxovanou Marylin Monroe, která se snaží trefit na svoji voskovou hvězdu slávy...

no a teď se vrátili naši hostitelé, Markéta super Monsportová a její dvě super dcery a tak tady končim a jdeme na procházku... jééé... we are loved as fuck
ahoj moji milí

canny dne lis 13, 16 | 13:42 | ANJEL | feedback

03|11|16 ^

ráno jsem brzo vstal a dodělal práci, kterou jsem rozpracoval po delším odkládání včera. nakonec to šlo daleko rychleji, určitě budu dělat nějaké úpravy, ale tu hlavní část, jsem dokončil. měl jsem díky tomu takové hezké, dlouhé a slunné ráno. prošel jsem se od tramvaje, vzduch je chladný. čeká mě velmi nabitý čas a pak vyrazíme.
cejtim, jak v poryvech nastupuje cestovní horečka
chytl jsem paniku, co všechno nestihnu
Dušan brzo ráno napsal, že ho skolila nemoc
dal jsem si hašlerku
napětí povolilo

zavládl vnitřní mír

canny dne lis 03, 16 | 09:41 | ANJEL | feedback

02|11|16 ^

jíst sudený párky mi přijde jako jedna z nejlepších výsad dospělosti

canny dne lis 02, 16 | 10:39 | ANJEL | feedback

01|11|16 ^

zvíře má narozeniny

Dneska. Před třemi lety to bylo dneska, kdy to všechno začalo. Kdy se narodilo, to, čemu jsem začal říkat Zvíře jménem Podzim. Facebook mi to připomněl. A tak jsem se podíval do blogu a tři roky zpátky a tři dny poté jsem tam našel tenhle zápis:

když vám po krku skočí podzim

v pátek jsem vyrazil z práce přes stromovku. byla tmavá noc, na Letné už z dálky svítil stadion Sparty, mimozemšťanská invaze a nebo pouť, je to jedno. ve Stromovce byla tma. pochodoval jsem kolem slepého ramene, lidí najednou málo, ta hodina, o kterou přichází tma dřív, je sakra znát.
a jak si to tak vykračuju, najednou mám pocit, jak když mě ta tma nějak polyká, jak když jsou všichni ti osamělí pejskaři, co je potkávám, posedlí nějakou temnou mocí. tamhle ten si boxuje sám pro sebe. a vlastně ani nemá psa. co byl teda ten černej stín, co se mu motal u nohou?
nepřepadává mě to poslední dobou často. ale v ten černej a větrnej pátek mě ta noc spolkla a vtáhla do sebe a doma jsem byl sám, Olinka s ILLE byli v televizi a já přemejšlel, jestli teda mám někomu zavolat, nebo jestli se mám najíst, nebo jestli mám jít spát... jak prostě ty tmavý stíny, který se celej rok držej poslušně v rohu a teď najednou začínaj vystrkovat hlavy, jak je zahnat zase zpátky.
najed jsem se a kreslil si na tabletu obrázek o velkým temným zvířeti podzimní Stromovky. a pak jsem si pustil film Trance. mechanizmuzečky. známý modely o který se opřeš. a ony fungují. udělalo se mi líp a pak jsem koukal na ILLE v TV a bylo to prima a dobrý.
rozhodně lepší.

v sobotu se to napětí pomalu rozpouštělo, udělali jsme si snídani a vyrazili na výlet. Česká Lípa je Česká Lípa, léta jsem tam jezdil každej víkend a teď najednou nikoho nevidím, jak je rok dlouhej. napřed jsme si povídali s maminkou v kuchyni, pak jsme se šli projít ke hřbitovu, pak jsem si dal hezkou procházku s bratrem Technařem a Leelou, pak mi utekl maminčin novej pes, co se jmenuje Kikina, pak jsme ho hledali a našli až zase přes půl města u hřbitova... a pak oheň v krbovejch kamnech a pak moc hezká a vřelá návštěva u Máriho s Věrkou, starý fotky a historky, moc hezký setkání doslova po letech.

v neděli jsme ještě stihli Oliinu maminku v DV a pak zpátky větrným večerem, nebe vyfoukaný, mraky zvláštně tvarovaný, daleký obzory, ostrý zapadající slunce... trcohu jsem cejtil, jak po mně zvíře podzim zase natahuje ty svý pracky, tak jsem prakticky hned po dojezdu vystartoval a v trenýrkách a tričku hnal stroj jménem Jakub přes pláň a nahoru k hradu a přes nádvoří a přes Nerudovku dolů mezi turistama a na Kampu. kdykoli po mně to zvíře chmátlo, prostě jsem zrychlil a ten neklidnej a nenechavej stín zůstal daleko za mnou. když jsem se vrátil zpátky na Letnou, bylo pryč. je možný, že se zase chytlo někoho jinýho. a nebo uplavalo po řece, když jsem běžel přes náplavku. a nebo sedí na tom velkým železným mostě na Vítoni. těžko říct.
tak buďte velmi opatrní.
podzim je krásnej
ale dokáže se taky zakousnout pěkně hluboko a to je pak taková ta inteznivní temná krása, z který se vám ježej chlupy na zátilku a praskaj kosti. to je ten obrázek z pátečního iPadu. kdybyste tohle zvíře někde potkali tak bacha. slyší na jméno podzim
kouše
ale dá se odboxovat
a dá se mu utýct



líbí se mi, jak jsem odhodlanej a rozhodnutej vyhrát. kdybych se mohl na chvilku vrátit zpátky a potkat se, objal bych se, protože mě čekaj těžký časy a veškerý moje odhodlání, zachovat starý a osvědčený pořádky, přijde vniveč. ale taky bych si řekl, že to dobře dopadne, že ty věci, který se měněj, věci, který přicházej, jsou dobrý. že budu jednou vděčnej, že jsem to zvíře v tý temný stromovce tehdy potkal. že jednou založim kapelu, která se tak bude jmenovat. že den před výročím prvního setkání budu sedět v Oku (to by mne asi potěšilo) s Aid Kidem a považte s Dušanem Neuwerthem (kterýho bych neočekával) a dohadovat se o míchačce singlu.
a takovej je můj svět teď.

děkuju za něj.

při příležitosti tohohle narozeninovýho vzpomínání jsem si po dlouhý době pustil i tenhle nezvykle prediktibilní (what a word!) videoklip, kterej vznikl rychle a úplně na poslední chvíli a na jehož dotočný se doslova odpálila rozbuška k akceleraci celý mý podzimní situace 2013.
jako režisér jsem velmi spokojenej.
i jako člověk.
myslím, že vznikly dobrý a krásný věci
přál bych si umět z těžkejch situací a nejistot vytahovat takový křehký klenoty, jakej pro mne je tenhle videoklip...



přeju vám hezkej den.
dneska má narozeniny Zvíře jménem Podzim.

canny dne lis 01, 16 | 10:00 | ANJEL | feedback

27|10|16 ^

jak jsme komplikovaní
tak jsme krásní

je to tak. jeden z mála mejch oblíbenejch současnejch bloggerů, Maras, mi slouží často jako takovej orientační bod. líbí se mi, jak píše, jak uvažuje, jak se stará o rodinu, jak přemýšlí o hudbě, jak fermentuje a kvasí, jak dovede jasně a přehledně formulovat názory. líbí se mi, jak sportuje. a jak to všechno dělá s překvapivou lehkostí. když je mi ouvej, když jsem utahanej, občas mi fakt pomůže si říct, že proti němu mám těch starostí a úkolů překvapivě málo. občas mi to naopak bůhvíjak nepomůže. ale je dobrý ho ve svým životě mít a moct ho takhle z povzdálí sledovat.
i ve chvílích, kdy mi to trochu kroutí křídla, si uvědomuju, jak je důležitý, že jsme každej jinej. jasně vidím, že oba máme talenty a slabosti (i když o těch jeho moc nevim, leda snad že hrál na ty Marshally), že můžeme bejt oba správně, i když každej jinde. a to mi pomáhá.
bohdá jednou budem hrát ve stejný kapele.

tak jsem si teď vzpomněl, že poprvý jsme se potkali v kině u Synkáče, byli jsme s Martinem Ledvinou na filmu Strach a hnus v Las Vegas, Maras měl tehdy růžový vlasy a Martin na mě byl nějakej nakrknutej, že jsme si s Marasem nepovídali a nezaložili hnedka kapelu...



dneska mě čeká pro tenhle rok poslední, šedesátej sedmej koncert s Kittchenem. jsem z toho trochu nervózní, někde hluboko. včerejší večer osamělých písničkářů byl takovej přízračnej, bez pedalboardu pořád objevuju nový cesty k vyjádření. a pak jsem se opil. jako v Kaštanu často. ani neni na co to svíst, ani neni čim to vysvětlit. líbí se mi, že ta četnost podobnejch alkoholickejch eskapád klesá. to je teď tak jediný. jinak je to otrava. pro mne primárně. pro mý blízký vlastně ještě větší.
nechce se mi si zoufat. to nefunguje, naopak.
ale stulil bych se. den, dva dny, nepracovat, nejezdit, neinteragovat... jenom tak ležet. dejchat chladnej podzimní vzduch.

odpočívat

canny dne říj 27, 16 | 11:21 | ANJEL | feedback

25|10|16 ^

baví mě, když vím, co mám dělat
hodně mě naopak stresuje, nebo stresovalo, když to nevím
když člověk pořádně nepochopí, co se po něm chce, ale už se nechce po pátý ptát
když nedostane potřebný informace a pak si je cucá z prstu, aby se pak dozvěděl, že to bylo celý myšlený úplně jinak
už si za to často nepřipadám tak provinile, jako dřív. dřív jsem automaticky předpokládal, že to je moje vina. teď už ne. ale občas je to stejnak nepříjemný.

dneska vim, co mám dělat
a tak pracuju a dělá mi to radost

canny dne říj 25, 16 | 11:45 | ANJEL | feedback

24|10|16 ^

zpátky

zpátky z lesa, zpátky v práci
ani tentokrát ten meditačně bubnovací saunovej víkend nebyl úplně zadarmo. některej druh práce, kterej se v týhle partě odbejvá, dá člověku pořádně pokouřit. a přesto, že se mně osobně vedlo vlastně docela dobře, měl jsem občas opravdu co dělat, abych to ustál, useděl, udejchal. a byli tam i tací, kteří to zdaleka tak sluníčkový neměli...
je ale hezký, že už pár hodin po práci všichni vyprávěj, jak se cejtili, co prožívali, co to pro ně znamená... všichni se smějou, dodávaj si odvahu, baštěj vynikající jídlo, posedávaj před mlejnem, nebo couraj po lese... a všichni se pak vrátěj jako by nic do svejch měst a životů...
obohacený, promytý, utahaný, někdy rozebraný, spokojený, šťastný i v různejch stádiích fragmentace

a jelikož tohle bylo poslední letošní setkání, tentokrát jsme se vrátili i s diplomem.
nejsem si ještě jistej, ale řekl bych, že nějakej čas tuhle intenzivní lesní práci nechám pracovat a pokračování si schovám za rok, za dva, až budu trochu víc vědět, co to dělá a kam mě to vede

před třema lety jsem tak stál uprostřed pole pod drátama vysokýho napětí a cejtil, že se něco pohnulo... než jsem se docoural po cestě k mlejnu, měl jsem v hlavě první sloku týhle písničky
aniž bych tehdy věděl, že alespoň pokud jde o těch prvních pár slov, týká se mě mnohem víc, než tuším.
a i když to pak nějakej čas bylo pro mne a mý blízký opravdu hodně náročný, jsem za ten moment dodnes velmi vděčnej...
hezký pondělí přeju

KITTCHEN ZAMILOVANÝ from Kuchař KITTCHEN on Vimeo.



canny dne říj 24, 16 | 11:17 | ANJEL | feedback

20|10|16 ^

fofr / klid

jak se blíží čas naší cesty, všechny věci a události, jako by se snažily nacpat do toho zmenšujícího se časovýho okna. a bohdá, že tomu tak je.
mám samosebou seznam. na něm pár věcí, ty ostatní se snažim rovnou řešit, abych je tam nemusel přidávat.
padá podzim, což přináší emoční výkyvy, nahoru, dolů... teď bych moh bejt dole, můj denní pracovní a životní rozvrh se neshoduje s nárokama mejch půlzaměstnavatelů, což mi před chvilkou dali vědět lehce rozmrzelým mailem. a přitom je mi vesele a lehce a těšim se na pracovní víkend, kterej začíná asi za 4 hodiny...
vzhledem k tomu, že tahle víkendová práce je mnohem důležitější a přínosnější, než ta, co se mi ji daří dělat tady, je to zkrátka znát a to rozladění chápu. v pondělí uvidíme víc.
dneska ráno jsem byl ale na pracovní snídani na zajímavej a krátkej job... vlastně to všechno do sebe zvláštně zapadá.

a ten pocit mi dělá dobře a klidně

kluci mají zpoždění v míchání Zvířete... všechno je samosebou složitější, než se čekalo... budeme se snažit ho pustit ven, než odjedu... to bude taky zajímavý. hodně věcí, který jsem teď zasel, čekaj na dokončení a sklizení. takže jsem permanentně v očekávání dobrodružství....

i to mi teď dělá radost

no a pak samosebou Dalajlama
byli jsme se na něj podívat do Velkýho sálu Lucerny a bylo to báječný, uvolňující, veselý. na rozdíl od olezlých hradních lhářů má tenhle pán přirozenou autoritu, eleganci, pokoru a moudrost. a vtip. a s velkou koncentrací vysvětluje těch několik jednoduchejch věcí, který považuje za důležitý. trpělivě vysvětluje, naslouchá, občas úplně nečekaně udělá nějakej vtip a strašně legračně se pochechtává. bylo to trošku, jako projít koupelí, nebo si dát saunu a pak vylízt ven, očištěnej, unaveně spokojenej. zašli jsme s Mášou ještě na pálivou čínu do Metra a ta nás dounavila. a barvenej pohled s tim starym legračnim pánem máme teď na ledničce, vedle těch magnetek s jeho smutnější a unavenější verzí...

a tohle setkání a ten klid, to je asi další důvod, proč si teď připadám uvolněnej a otevřenej, na pár hodin nebo dnů nebo měsíců jakoby připravenej na věci, události, příběhy, který přijdou... ta připravenost je samosebou do určitý míry iluze, protože jsem někdy strašnej nudlan... ale zase si řikám, že to je mnohem lepší iluze, než když mi celej svět přijde posranej, smradlavej, tmavej a ubulenej a zlej.

a teď zpátky do práce

vždycky si řikám, jak se dá takový světlo udržet co nejdýl
jako když nesete v dlaních svíčku, která hřeje a svítí

asi prostě děláte, co můžete

canny dne říj 20, 16 | 10:14 | ANJEL | feedback

17|10|16 ^

Pohořelec

v pátek jsem hrál bytovej koncert
překvapilo mě, když jsem zjistil, že hraju pro skupinu spolužáků a kamarádů, který jsou mladí politici. místo toho, aby si povídali, jak se kde zmastili a co novýho u Tame Impala (ať už je to co je to), řešili, jakým způsobem se Babiš fotí na billboardech, co to znamená a proč se mu tak daří, když jeho program, vo tom se ani nedá mluvit...
hrál jsem na akustickou kytaru, povídal si s nima, pil jsem víno
vypil jsem ho docela dost
cestou zpátky jsem se ještě stavil na pálivá křidýlka ve Westu a pak domů, nočními tramvajemi

v sobotu jsem si napřed jel na Pohořelec pro bundu, kterou jsem v Nuslích zapomněl.
přišlo mi zajímavý to slovo Pohořelec. je takový jednoduchý, ale dobře zní a zároveň je v něm nějaká drsnost, jako ve starejch písničkách o mordech

stihli jsme jen chlebíčkovou snídani a frčel jsem do Lucerny. mladá produkční Jovanka mě vyzvedla nahoře v průchodu a jak jsem za ní šel ostrým krokem do podzemí přes velkou lucernu a zadníma cestama do LMB, bylo to jako úvodní titulková sekvence o sestupu do podzermí českýho rokenrolu... všude chodili chlápci s opaskama, na kterých cinkaly víceúčelový nástroje, někdo nesl žebřík, někde zvučila jedna kapela, někdo proběhl s plátnem, pak kravál, tma a najednou vylezete ze dveří vedle pódia, kde hraje zase jiná kapela. zřetelně jsem poznával komparsisty. zajímavý.
zvukovka podle plánu, tak jak zvukovky bejvaj. a pak zase domů.
večer byli v Lucerně snad úplně všichni. postupně jsme se potkávali, zdravili, objímali, míjeli, uhejbali, naráželi na sebe, tančili, pili, zdravili se s úsměvem, překvapovali se... hezky se nám hrálo, i dkyž je to pro mne bez pedalboardu hodfně noví. ale já mám rád ty nový věci a zážitky...
v sobotu jich bylo v LMB spousta a bylo to dobré

v neděli ráno jsem se probudil mrzutý a smutný, klasické podzimní kormoucení... naštěstí jsme pak vyrazili na projížďku na kolech podél řeky až k přívozu u Rostok u Prahy. a zase zpátky. po cestě jsme si povídali, četli, dali jsme si párek i bramboráčky a byl to ten správný podzimní výlet, jaký jsem potřeboval
večer jsme si udělali sushi, což bylo skvělý
a pak šli spát
nad Prahou visel obrovskej měsíc
což mi připomíná, že dneska cestou do Brna musím doeditovat rozhovor s vrchním Houpacím koněm, jelikož novej FullMoon už je na spadnutí...

někdy to se mnou lidi nemaj jednoduchý
asi dost proto, že někdy si se sebou nevim rady ani já sám
co že mi to schází
a co přebejvá

a proč víc neběhám ...

hehe
někdy jsem tak trochu pohořelec

nu
jindy to se mnou zase lidi maj úplně zlatý, protože když to vemu za dobrej konec, dokážu najít sluneční světlo i v takhle mlžný dny... a to se zase taky jen tak nevidí.
tadyhle jsem třeba rozesmíval nervózní a napjatou Lindu, když jsme na Portáši natáčeli videoklip...
no a kamarádi k tomu přivařili jednoho Erose...
jak by řek Mári:
já se jenom směju
hehehe
hezkej den



canny dne říj 17, 16 | 11:38 | ANJEL | feedback

17|10|16 ^

pomezí

trochu jsem to minule popletl s těma kolejema
na Dívce ve vlaku jsem nebyl v pondělí ale až v úterý
což samo o sobě neni tak důležitý. ale chtěl bych to připomenout, protože v pondělí jsme s Mášou byli na imerzivním divadle Pomezí.
a co že to je imerzivní divadlo?
přijdete do baráku kdesi v Karlíně. velkej, několikapatrovej, potlučenej dům s pavlačema, proměněnej v umělecký dílo. vejdete do předsálí, koupíte si lístek, ale už to je možřná součást hry. nám třeba řekli, že zamluvený lístky zkrátka zamluvený nemáme. ale jelikož jsem věděl, že ot je jenom jako, nakonec se to vyřešilo, i když se ukázalo, že to bylo doopravdy. no a pak si dáte drink u zajímavýho chlápka na baru a vejdete do sálu. taneční sál s malým pódiem a starým mikrofonem.
z gramofonu hraje nějakej swing, ale vlastně to zní docela zvlověstně, celý to působí trochu jako v prvním Bioshocku, jen je tu menší ozvěna a míň vody...
no a pak to začne
vy se můžete pohybovat po celým domě. jít všude, kde je otevřeno, brát do ruky předměty, prohlížet si obrázky, listovat knížkama... a do toho se v celým prostoru odehrává hra, která se přirozeně přelejvá, která se rozpadá na malý scénky v různejch, fantasticky upravenejch místnostech, aby se pak zase slila do mohutnýho proudu. a vy s dalšíma divákama běháte sem a tam, nezavřel jsem pusu skoro celou dobu, jak jsem byl pohlcenej...
a do toho najednou vstupim do místnosti, kterou jsem všem popisoval jako možný prostředí pro natočení videoklipu na jednu zvířecí písničku. nejenom, že to vypadá tak, jak jsem si to představoval, ještě fakt cejtim, že příběh tý písničky a příběh představení jsou tak zvláštně propojený...
velmi bych stál o to, natočit tu pro Andulku, jak se ta písička jmenuje, videoklip... velmi. hned jsem to všem řek a teď se čeká. co na to dvě scénografky, který to celý připravily...
každopádně je to temně majestátní.
fascinující.
opravdu překrásný.

listopadový termíny najdete na oficiální stránce ZDE

canny dne říj 17, 16 | 11:19 | ANJEL | feedback

14|10|16 ^

svět se vrací do vyjetejch kolejí
koleje byly v pondělí samy v kině. koleje byly na filmu Dívka ve vlaku a byly z toho lehce vykolejený
koleje, vyjetý koleje, vole, vystřelená bába tě poleje

přišla výplata
uhradil jsem pojištění, povinný ručení a pár drobnejch věcí
Víťa Čáp zavolal, kolik bude stát tehnická a taky na kolik vyjde nečekaná servisní a brzdy a ...
no a pomalu se zase přesouvám do režimu, kdy je potřeba hodně šetřit, abych vyšel

vyjetý koleje jedna báseň
tak nějak přes sebe
vypadá to ale, že se v nich tentokrát nezdržim na dlouho
navíc,

kdykoli vstoupíš na stejný koleje
nikdy už to nejsou ty samý
koleje

canny dne říj 14, 16 | 12:18 | ANJEL | feedback

13|10|16 ^

Mý oblíbený triko se loučí. Vlastně překvapivě hodně věcí, který souvisej s Kittchenem, se teď loučí. Pedalboard, viď, ten se rozloučil znamenitě. Ebow v něm jakbysmet. Zapomínám na masku. Druhej koncert za sebou mi odpadl, protože si někde někdo nedal něco vědět. A do toho se mi loupe triko s Kittchen Maté, který jsem si nechal vyrobit podle vlastního návrhu, nakreslenýho tady v Oku.
Já to beru jako jasný znamení.
Od začátku listopadu do konce prosince se tu, moji milí, nebudu příliš vyskytovat. Dá-li, pochopitelně. Rád bych, rádi bychom cestovali.
Po novém roce bude práce další v mnoha směrech a vrstvách.
Ovšem na nový autorský desce maskovanýho kuchaře začnem, podle mýho skromnýho odhadu, pracovat až příští podzim, nebo jaro 2018. První tip na název a systém máme. Fakt.
Koncerty hrát samosebou budeme dál, čim dál lepší, některej bychom rádi natočili. Remixová/coverová deska AKT by mohla bejt do konce tohohle roku. Ale to se všechno fakt uvidí. Momentálně mi všechno říká, že je na čase vyrazit do světa. A že se mi definitivně loupe mý oblíbený triko.


canny dne říj 13, 16 | 11:29 | ANJEL | feedback

12|10|16 ^



Beck je věčnej

canny dne říj 12, 16 | 12:26 | ANJEL | feedback

archiv:  1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 | 32 | 33 | 34 | 35 | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | 53 | 54 | 55 | 56 | 57 | 58 | 59 | 60 | 61 | 62 | 63 | 64 | 65 | 66 | 67 | 68 | 69 | 70 | 71 | 72 | 73 | 74 | 75 | 76 | 77 | 78 | 79 | 80 | 81 | 82 | 83 | 84 | 85 | 86 | 87 | 88 | 89 | 90 | 91 | 92 | 93 | 94 | 95 | 96 | 97 | 98 | 99 | 100 | 101 | 102 | 103 | 104 | 105 | 106 | 107 | 108 | 109 | 110 | 111 | 112 | 113 | 114 | 115 | 116 | 117 | 118 | 119 | 120 | 121 | 122 | 123 | 124 | 125 | 126 | 127 | 128 | 129 | 130 | 131 | 132 | 133 | 134 | 135 | 136 | 137 | 138 | 139 | 140 | 141 | 142 | 143 | 144 | 145 | 146 | 147 | 148 | 149 | 150 | 151 | 152

take na www.gurroa.cz
Vyhledat: